S přístupem k informacím novináři někdy bojují

Září 14, 2015 • Politika médií, Svoboda tisku, Top příspěvky • by

Informace o fungování státních orgánů nebo samosprávy patří mezi základní zdroje žurnalistiky. Od roku 2000 se při žádostech o ně mohou novináři opřít o zákon o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb. Přesto se stále objevují případy, kdy úřady s uvolněním dat váhají a spory o ně nezřídka končí u soudu.

Zkušenostmi novinářů s ochotou státních institucí sdělovat požadované informace se zabývala ve své bakalářské práci obhájené na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy Alena Koktová. Zaměřila se v ní na tři hlavní oblasti, kde se právo na informace dostává do střetu s dalšími typy práv a kdy se novinářům i po patnácti letech od zavedení zákona o svobodném přístupu k informacím stává, že se k vyžadovaným údajům nedostanou.

Informace vs. citlivá data

Zatímco běžní občané se se svými otázkami na veřejné instituce musejí takřka vždy uchylovat k formálnímu postupu podle “zákona č. 106”, novináři vzhledem ke svému výlučnému postavení často dostanou své odpovědi rovnou. Zákon tak využívají až v případě, kdy s nimi instituce po prvotním kontaktu odmítnou spolupracovat.

Nejčastějším důvodem, s nímž bývají novinářské žádosti o informace odmítány, je odkaz na ochranu osobních údajů. Alena Koktová připomíná například kauzu tzv. létajících politiků, tedy situaci, kdy zákonodárci využívali na trase z Prahy do Ostravy místo vlaku či osobního vozu drahé letecké spojení. S jistými přestávkami plnil tento problém stránky českých novin od počátku milénia až do roku 2010.

Když se v roce 2010 snažil reportér Hospodářských novin Radek Kedroň zjistit, kteří konkrétní poslanci a senátoři letů v uplynulých letech nejvíce využívali, dostal od Kanceláře Poslanecké sněmovny jen povšechné údaje s vysvětlením, že konkrétní jména mu úřad s ohledem na zákon o ochraně osobních údajů sdělit nemůže. Kancelář argumentovala mimo jiné tím, že letecké spojení využívali poslanci, kteří veřejnou funkci zastávali v již uplynulém volebním období a znovu se do Sněmovny nedostali.

Spor nakonec skončil u soudu, táhl se ovšem déle než čtyři roky a verdikt padl až v březnu 2015, kdy Nejvyšší správní soud rozhodnutí Kanceláře zrušil a nařídil informaci vydat. O tom, kteří zákonodárci sporné dopravní spojení využívali nejčastěji, se tak veřejnost dozvěděla až 30. dubna 2015.

Věčně tajené platy

Odvolání na ochranu osobních údajů od úřadů zaznívají také v případě novinářských dotazů na výši platů osob placených z veřejných prostředků. Velkým tématem pro novináře v první dekádě nového století byly odměny pro státní úředníky. Také tady dal Nejvyšší správní soud v roce 2011 za pravdu novinářům a stvrdil oprávněnost nároků veřejnosti na tento typ informací.

Přelomový rozsudek však na praxi úřadů zprvu mnoho nezměnil. Přestože se na něj novináři často odkazovali, některé instituce jim i odmítaly informace o platech svých zaměstnanců vydat. Nejviditelnějším případem byl Magistrát hlavního města Prahy, jenž s odpovědí vydržel otálet 2,5 roku. Obtížnou právní situaci kolem platových podmínek osob placených z veřejných prostředků pak ilustruje situace Vrchního státního zastupitelství v Praze, jež v roce 2013 platy svých zaměstnanců zveřejnilo, dostalo však za to od Úřadu na ochranu osobních údajů pokutu sto tisíc korun.

Povinnost úřadů platové informace zveřejňovat podtrhl další rozsudek Nejvyššího správního soudu v říjnu 2014, v němž se mimo jiné uvádí, že “informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se zásadně poskytují. Pouze ve výjimečných případech je možné takové informace neposkytnout, a to pokud zaměstnanec vykonává práce pouze pomocné nebo servisní povahy (např. údržba, úklid, závodní stravování).”

Další vlna novinářského zájmu o platy ve státních institucích tentokrát přinesla méně zamítavých reakcí. V návaznosti na stanovisko Nejvyššího správního soudu se pak v dubnu 2015 na veřejnost dostala i jedna z do té doby nejvíce žádaných a zároveň utajovaných informací – výše platu kancléře prezidenta republiky Vratislava Mynáře.

Zvýšené náklady na dohledání

Další závažný problém, jenž cestu k informacím někdy komplikuje, představuje část zákona, která žadatelům ukládá uhradit náklady na vyhledání informací v případě, že nejde o data jednoduše dohledatelná v interních evidencích. Zákon je v tomto směru poměrně obecný – nespecifikuje totiž, co se mimořádným rozsahem vyhledávání myslí, ani to, kolik peněz si za ně instituce mohou říci.

Z minulosti tak známe případy, kdy si úřady za vyhledání informací řekly i o statisícové sumy. Když například v roce 2009 chtěly Hospodářské noviny po ministerstvu financí přehled odpuštěných sankcích udělených kvůli porušení daňové kázně, vyčíslili úředníci náklady na dohledání dat na 250 tisíc korun.

Alena Koktová poukazuje i na příklady, kdy si instituce opětovně účtovaly poplatky za poskytnutí informací, byť už stejné údaje v minulosti poskytly někomu jinému. Nejednotnou praxi ilustruje na příkladu poskytování údajů o platech a odměnách zaměstnanců českých ministerstev v roce 2015. Přestože jde o informace, které by měli úředníci zjistit několika kliknutími myši, některá ministerstva považovala jejich dohledání za mimořádně náročné. Navíc doba, kterou si nechala zaplatit, se značně lišila – zatímco ministerstvo financí ji stanovilo na dvě hodiny, ministerstvo obrany si za stejný úkol napočítalo hodin 11.

Lepší časy

Po patnácti letech od doby, kdy zákon o svobodném přístupu k informacím vstoupil v platnost, se nicméně podle Aleny Koktové i novinářů, které ve svém výzkumu oslovila, blýská na lepší časy.

Velkou roli hraje jednak snaha Nejvyššího správního soudu sjednotit judikaturu v této oblasti, ale i to, že sílí veřejný tlak na státní instituce a na transparentní nakládání s veřejnými prostředky. Informace, o které ještě před pár lety probíhaly dlouhé tahanice, tak dnes novináři dostanou bez průtahů v zákonem stanovené lhůtě.

 

zdroj: KOKTOVÁ, Alena. Svobodný přístup k informacím z pohledu novinářů. Praha, 2015. Bakalářská (Bc.). Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí práce Mgr. Peter Hanák.

photo credit: Flickr (Mark Deckers)

Print Friendly, PDF & Email

Tags:, ,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to friend