Rozhovor: Matteo Stocchetti o vizuální propagandě v digitálním věku

Duben 26, 2016 • Nová média a Web 2.0, Top příspěvky • by

FOTO: matteo_stocchettiVizualizace zpravodajství konstantně narůstá a mediální krajina je tak přímo zahlcena stoupajícím množstvím obrazového materiálu. Sílícím trendem je usilování o dobrou podívanou a vyvolávání emocí spíše než podpora racionálního úsudku. Naše spoléhání se na vizualitu může snadno potlačit schopnost kritické reflexe, varuje docent Matteo Stocchetti z Arcada University ve Finsku. Ten se ve svém výzkumu soustředí na roli komunikace v konstrukci a legitimizaci mocenských vztahů, které nyní převážně podporují selhávající neoliberální světový řád. Tvrdí, že vizuální propaganda, postavená na záměrném rozmazávání skutečnosti, je funkční pro zachování stávající situace. Stocchetti na toto téma diskutoval s EJO.

EJO: Propaganda je v současné době velmi oblíbeným pojmem, ale její definice je trochu problematická. Mohl byste stručně popsat, co přesně tento termín znamená?

Propaganda etymologicky pochází ze slova propagare, což v doslovném překladu znamená šířit či rozšířit něco ve formě, která obsahuje normativní prvek. Technicky vzato tedy tento pojem zahrnuje myšlenku šíření něčeho důležitého a ne přímo snahu někoho o něčem přesvědčovat.

Jaké jsou v digitálním věku hlavní charakteristiky šíření myšlenek za účelem propagandy nějaké události či jevu?

Obávám se, že poměrně nebezpečným znakem vizuální propagandy digitálního věku je především rozptýlení, vzrušení a zábava. Naše spoléhání se na vizualitu může snadno sloužit jako způsob k podněcování emocí, a to cestami, které kritickou reflexi spíše znemožňují nežli podporují. Dokonce i při informování o veskrze politických tématech, jakými jsou například pracovní podmínky nebo užití násilí a vojenské akce, se objevuje silná tendence popisovat je zábavnou formou a ne jako politické záležitosti. Sledování zpráv tak není o sdělování faktů a zasvěcených, fundovaných názorů, ale primárně o vyvolávání emocí. Tento druh propagandy tedy mobilizuje lidské city a pocity, ale snaží se lidi oprostit od samostatného uvažování. Takto jsou informace přetvářeny v takzvaný infotainment a reportování o důležitých společenských, politických a ekonomických problémech je prožíváno jako spektákl.

Jaké jsou důsledky toho, když jsou informace vnímány primárně skrze emoce?

Důležité události vyprávěné prostřednictvím atraktivních obrazů a šokujících příběhů se stávají de-politizovanými – vyňatými z politického diskurzu. Zprávy tohoto druhu a problémy, jichž jsou součástí, přestávají být relevantní v okamžiku, kdy je přebijí další kousky událostí, které se vztahují k úplně jinému emocionálnímu rozpoložení. Vidíte chudé dítě, je vám ho líto a záhy nato se už vaše pozornost přesměruje například ke sportovním událostem. Následně ve vás nezůstane žádná stopa, žádný hlubší otisk. Problémem je, že působení emocí je sice silné, ale současně efemérní – nemá dlouhého trvání. Utvořit si vlastní názor naopak trvá delší dobu a když by měl být potenciálně změněn, člověk potřebuje jasný důkaz toho, proč by ho měl vůbec měnit. S emocemi to takto nefunguje, obzvláště s těmi, které jsou vyprovokovány obrazy.

Jak moc to může být nebezpečné?

Nebezpečí hrozí, když je většina recipientů absolutně zranitelná vůči komukoliv, kdo by nabídnul lepší obraz nebo výraznější vizuální vyjádření. To poskytuje velký prostor pro šíření dezinformací a pro manipulaci. A je to velikou šancí pro demagogy. Manipulace je forma propagandy, v níž jsou myšlenky záměrně šířeny na základě emocí a nikoliv rozumu. Těmi emocemi jsou zejména strach, úzkost či nenávist. Lidé, kteří jsou nyní zodpovědní za zpravodajskou produkci, vyvolávají silné emoce záměrně pouze zčásti a to z poměrně logického důvodu: financování médií je, bohužel, rozdělováno podle počtu kliků; záleží zkrátka především na tom, kolikrát lidé navštíví danou webovou stránku.

Jaká je strategie těch, kteří nám informace předkládají, když je stěžejním ekonomický zájem?

Vliv každé ideologie, včetně té demokratické, závisí na kontrole reality: na možnosti kontrolování významů a praktik, skrze které se utváří kolektivní smysl toho, co se kolem nás odehrává. To je klíčové. V digitálním věku, jak už si mnozí všimli, je však problematický samotný pojem reálného. Francouzský filosof Jean Baudrillard používal pro popsání nahrazování skutečnosti jejími mediálními reprezentacemi výraz „dokonalý zločin”. K tomu bych mohl poznamenat, že tyto mediální reprezentace nejsou ideologicky neutrální, ale odrážejí hlavní postoje a zásady hegemonní ideologie. Tou jsou nyní projevy neoliberálního projektu. Tato propaganda je do velké míry postavena na rozostřování reality, přičemž cílem je vnuknout lidem myšlenku, že některé věci jsou v pořádku tak, jak jsou, že určité ideje jsou legitimní, i když ve skutečnosti nejsou.

Jaké je tedy hlavní poselství této propagandy – která myšlenka je tou nejrozšiřovanější?

Komercionalizace všeho, všudypřítomný konzum, reifikace a odcizení, které intoxikují společnost, ochuzují naši kulturu a vytváří podmínky pro nerovnoprávnost, nespravedlnost a konflikt v globálním měřítku, nemají žádnou specifickou „kampaň“. Spíše prostupují prakticky každým rozměrem sociální komunikace. Vzniká dojem, že jediné významné hodnoty jsou ty, které mají tržní potenciál; něco je důležité pouze pokud to někomu přináší zisk a je to spojeno s ekonomickými zájmy. A to je pro demokracii obvykle zhoubné. Nemyslím si, že cokoliv jako prosazování pravdy je v těchto podmínkách možné.

Co může být vykonáno pro to, aby byla současná situace změněna? Jak se můžeme chránit před manipulací vizuálních médií?

Vzdělání je odpovědí. Pravdou je, že pro důkladné zpracování informací, pro vidění skrze matoucí účinky manipulace a pro rozvíjení kritických myšlenek musí být lidé trénovaní. Kritické myšlení není přirozenou, automaticky získanou dovedností. Co bychom měli učit, je v zásadě schopnost myslet v kritických podmínkách, což znamená pochopení povahy mocenských vztahů, na jejichž základě se utváří vztahy významové. Jde o schopnost porozumění toho, co je řečeno, napsáno, komunikováno, o schopnost myslet vlastní hlavou; vyznávat morální hodnoty, porovnávat informace, skládat dohromady střípky. Řekl bych, že se čím dál více zvedá vědomí toho, že s neoliberálním projektem je něco hluboce v nepořádku. Sílí povědomí o tom, že kapitalismus a demokracie nejsou slučitelné ideologie, ale že vlivné síly ve společnosti inklinují k tomu, aby tento systém ospravedlňovaly a zachovaly jej ve stávajícím stavu. My bychom se však neměli vzdávat demokratických ideálů; nemůžeme přijít s lepšími myšlenkami než těmi demokratickými, nyní je však podle všeho ignorujeme. A to je výzvou pro vzdělavatele. Bitva rozhodně není prohraná.

 

Foto kredit: Arcada University of Applied SciencesScreenLab/Flickr.com

Print Friendly

Tags:, ,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to friend