Wall Street v rytmu bonga

Leden 1, 2012 • Mediální žurnalistika • by

Převzato z anglické verze EJO, autorka Kate Nancy, 9. listopadu 2011

 Během uplynulých týdnů se příběh hnutí Occupy Wall Street (OWS) zdá stále stejně tajemný. Hnutí nemá jasné politické požadavky a jeho příznivci až příliš často nasazují na ulici  strašidelné masky ala V for Vendetta, které nikdo moc nechápe. 

 S naprostou určitostí lze ale říct, že téměř každý v médiích si udělal vlastní názor na to, kolik mediálního prostoru se má hnutí OWS věnovat, jak o něm psát a nikomu se nelíbí, jakým způsobem to dělají ostatní.

Americká média se dostala do zvláštního rozporu s normální praxí – píšou a točí samy o sobě. Respektive o tom, jak jejich kolegové píšou a točí o hnutí OWS. Netradičně velká pozornost se soustředí na různé formáty a způsoby vyprávění, které jsou často ihned zkritizovány, ačkoliv kritika se obvykle objevuje až v debatách po konkrétní události.

Spektrum, na kterém bychom ukázali rozhořčení o kvalitě a kvantitě informací z médií, je opravdu široké. Kritici amerických médií už stačili vytýkat jak “mediální blackout”, tak “přemíru zpravodajství”. New York Times  byly obviňovány z ostudně pomalého tempa, kterým o události informovaly, New York Observer se zase do protestantů až příliš strefovalo a televizní stanice Fox News se chovalo “jako obvykle” – prostě klasicky naplnila ty nejhorší představy o novinařině, která nemá daleko k házení hnoje.

Jakmile se protesty přesunuly i do zbytku světa, zesílil se zájem zahraničních médií (především v Íránu). Dokonce i arabská televizní stanice Al Jazeera se tohoto tématu chopila s briskní kritikou amerických zpravodajských organizací a toho, jak nevyrovnané o protestech podávají informace.

“Jejich reakce mě nepřekvapuje. Podobná kritika provázela zpravodajství o republikánském hnutí Tea Party, odborářském wisconsinském hnutí nebo o Manifestu za obnovení zdravého rozumu politického komentátora Jona Stewarta. V médiích totiž neexistuje shoda na tom, co kvalifikuje ten či který protest, aby se o něj začala zajímat,” říká Adam Hochberg z Institutu Poynter.

Sloupkař Reuters Jack Shafer popisuje ve svém blogu, jak se jako redaktor v novinách Washington City Paper vyhýbal tomu, aby musel o protestech psát. “Není to tak, že bych nerespektoval právo na svobodné shromažďování a petice proti vládě a za její nápravu. Jenže ty noviny byly vydávány ve Washingtonu, D.C., kde by vám seznam naplánovaných demonstrací, řetězů stávkujících a rodících se nepokojů sám přeplnil prohlížeč, ” vysvětluje.

Ani tolik nezáleží na tom, zda jsme nebo nejsme přesyceni zprávami o protestech, i tak jako konzumenti médií shromažďujeme nejrůznější podrobnosti, které dělají příběhy o hnutí OWS zajímavé: ta souhlasná a nesouhlasná gestikulace s prsty ve vzduchu, tzv. twinkle, slzný plyn, bubnující kroužky, problém kam na záchod (řešením se staly „toitoiky“), střety s policií, lidský mikrofon, stany, zatýkání (více než 2000 lidí), pizza Occu-Pie, zákaz deštníků, falafely, zklamání, hněv a strach. To všechno dokazuje, že zde leží obrovský mediální potenciál, který byl živen více než sedm týdnů na čemkoliv zapečeném a veganském a také na „hip“ plodině quionoa. Jenže právě vytrvalost hnutí staví určité zábrany zpravodajským organizacím v tom, aby se o ně dál zajímala.

Editor New York Times Arthur Brisbane se obrátil v souvislosti s OWS na novináře a bývalé editory s výzvou zmobilizovat média k diskuzi o tom, jak soustavně pracovat s tak nesnadně uchopitelným politickým a společenským hnutím. Bývalý šéfredaktor Miami Herald na to reagoval písemně takto: “Jako novinář soupeřící o cenný čas publika cítím povinnost obracet jeho pozornost pouze na události, které pokládám za zajímavé a zpravodajsky důležité. Jinak je to jenom otravné. Nyní, když jsem vyčerpávajícím způsobem informoval o činnosti OWS a jejich nespokojenosti s mnoha věcmi, tak už nemám žádnou povinnost popisovat do detailu jejich každodenní strasti, které podle mého postupně přešly do jakési podivné směsice jako vystřižené z parkoviště ve videoklipu skupiny Grateful Dead, Woodstocku bez hudebních skupin (i když s mnoha bongo bubínky) a ad hoc vzniklé chudinské  čtvrti.”

Rozpor v mediálním zájmu i nezájmu o hnutí OWS je s určitostí komplexní fenomén, který působí nebezpečně především v amerických médiích. Ta totiž tradičně zkreslují rychle vyvíjející se události kdekoliv jinde na světě (například smrt Muammara Kadáfího) a dokazují tak, že existuje mnoho způsobů, jak převyprávět jeden příběh. I když snaha o nastavení určitého “standardu” pro to, co je důležité a o čem mají média informovat, má svoje pozitiva, různorodost je přesto nevyhnutelná. Někteří nepochopí merit věci, někteří budou donekonečna omílat povídačky o vousáčích a podivných bohémech, někteří budou o psát a točit o každé minutě (nechť je požehnáno těmto vytrvalcům). Co si takhle uvědmit, že  sledovat, jak probíhá 54 dní okupování Wall Street je sice zajímavé, tak podívat se hlouběji, co se vlastně za těmi „toitoikami“ skrývá, může být ještě zajímavější.

Print Friendly, PDF & Email

Send this to friend