Faktor genderu v mediálních výzkumech – kritika jednoho typu výzkumné praxe

Duben 27, 2012 • Nová média a Web 2.0 • by

Autorka výzkumu: Lenka Vochocová, katedra mediálních studií, IKSŽ UK FSV

Úvod: Genderové analýzy mediální komunikace

Jedním z výzkumů, které usilují o genderovou analýzu mediálních obsahů i mediální produkce (ovšem problematicky pouze na základě studia obsahů) a některými interpretacemi zasahují i do oblasti mediálních účinků, je od roku 1995 Global Media Monitoring Project. Výzkum, který sám sebe definuje jako „světově nejrozsáhlejší a nejvýznamnější globální výzkum genderu ve zpravodajských médiích“ (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:iv), koordinuje Světová asociace pro křesťanskou komunikaci (WACC), „globální síť komunikátorů a komunikátorek prosazujících komunikaci za účelem sociální změny“ (ibid:i) Výzkum je realizován každých pět let od roku 1995, analyzuje zpravodajské obsahy vyprodukované během jednoho předem určeného dne médii v participujících zemích a posledního, čtvrtého ročníku sběru dat3 se zúčastnilo celkem 108 zemí z celého světa. Poprvé se do výzkumu zapojila také Česká republika. Výsledky „národní zprávy“ za Českou republiku, jejíž realizaci koordinovalo Centrum ProEquality, budou v tomto článku také předmětem srovnání s výsledky prezentovanými v rámci globální zprávy. Sběr dat za Českou republiku pro Centrum ProEquality provedli studující oboru mediální studia vedení kolegou Vlastimilem Nečasem a mnou v zimním semestru akademického roku 2009/2010.4

Kdo tvoří zprávy?

Zpráva Who Makes the News? shrnující výsledky čtvrtého GMMP konstatuje, že již výzkum z roku 1995 ukázal překvapivou homogenitu napříč médii i zeměmi, pokud jde o reprezentace žen a mužů v mediálních obsazích. Poslední výzkum je ve většině aspektů potvrzením výstupů z roku 1995 – ženy jsou v celosvětovém měřítku v menšině jak jako autorky zpráv, tak také jako osoby, o nichž zprávy pojednávají nebo které jim dodávají expertní hlas: „ […] čtvrtý Global Media Monitoring Project potvrzuje obecný obrázek, k němuž jsme dospěli před 15 lety. Tím nechceme říct, že situace je statická. […] tváře, které vidíme, a hlasy, které slyšíme, jsou i nadále v drtivé většině tvářemi a hlasy mužů. Důvody, které stojí za tímto vyloučením ženských hlasů, jsou mnohé a komplexní. Jsou-li s tím konfrontováni, novináři a novinářky často nabízejí jednoduchá vysvětlení: Nebyl čas najít ženu, žádná žena se nenechala přesvědčit, aby mluvila, nebylo možné najít vhodnou expertku, zdůrazňovat v příběhu genderový rozměr určitého zpravodajského tématu považovali editor či editorka za zpravodajsky nezajímavé atd. Takové odpovědi není možné odmítnout jako pouhé racionalizace. Jsou součástí reality denní zpravodajské produkce.“ (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:iii)

Podle zprávy ženy v mediálních obsazích po celém světě dominují z 25 povolání pouze v kategorii žena/muž v domácnosti (72 procent) a studující (54 procent). Obecně je prý možné konstatovat, že ženy vystupují v médiích převážně jako „obyčejní lidé“, zatímco muži jako experti, a že zprávy nadále prezentují svět, v němž muži přebíjejí svými počty ženy téměř ve všech povoláních. (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:viii) „Jen 24 % lidí, kteří jsou slyšet nebo o nichž si můžeme přečíst v tištěném, rozhlasovém a televizním zpravodajství, jsou ženy. Oproti tomu 76 % – více než tři ze čtyř – lidí ve zpravodajství jsou muži.“ (ibid: vii) Zpráva se zaměřuje také na ženy jako komunikátorky, tedy autorky zpráv, a konstatuje, že stejně jako v roce 2005 zprávy tvoří 37 % žen.

Ponecháme-li zatím stranou samotnou metodologii (jejíž problematičnost se ovšem bude během rozboru jednotlivých závěrů projevovat), při bližším pohledu na některé výsledky GMMP a jejich interpretaci je možné odhalit účelovost až výraznou předpojatost výzkumu. Zajímavé je také srovnání globální zprávy s výsledky za Českou republiku, které může poukazovat na problematičnost univerzální metodologie aplikované na země s velmi odlišným ekonomickým i kulturním zázemím i historií.

Zpráva často prezentuje odlišné nakládání s ženami a muži, kteří jsou objekty zpravodajství. Ženy jsou například v mediálních obsazích čtyřikrát častěji definovány svým rodinným stavem (matka, manželka, dcera apod.) – GMMP právě na tuto proměnnou při kódování klade velký důraz. (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:viii)5 Uvážíme-li, že den monitoringu byl také dnem, kdy například českým médiím dominovala zpráva o oslavách výročí pádu Berlínské zdi (kterých se zúčastnili politici – v převážné většině muži – „s chotěmi“) a zpráva o ozbrojené ženě, která osvobodila svého muže přepravovaného policejní eskortou do nemocnice (a byla tedy ve zprávách prezentována jako „manželka“), je zřejmé, jak může6 výsledky výzkumu vychýlit naprosto nereprezentativní vzorek založený na zpravodajských výstupech jediného dne. Malý vzorek a mizivé množství příspěvků k určitým tématům či kategoriím označuje za limitující také zpráva týkající se sběru dat pro GMMP v České republice (GMMP 2010 National Report, Czech Republic:9) K tématu definování žen prostřednictvím jejich rodinného stavu či vztahu k jiným rodinným příslušníkům konstatuje: „U většiny osob ve zprávách nebyl jejich rodinný stav zmíněn (93 % žen a 99 % mužů). To potvrzuje charakter kultury sdílené v České republice – ve ´veřejném´ životě bývají lidé definováni častěji (nebo, jak napovídají data, téměř univerzálně) skrze svoji profesi, spíše než skrze svůj rodinný stav.“ (ibid) K odlišným výsledkům dochází zpráva za Českou republiku také u proměnné sledující zastoupení žen v jednotlivých profesích: „„Podle očekávání byla role pečovatele o domácnost nebo rodiče zastoupena (v mediálních obsazích – pozn. aut.) výhradně ženami  (100 %). Ženy ale také tvořily 75 %  všech osob v kategorii vědečtí a technologičtí profesionálové (jako inženýři nebo technici atd.). To je rozhodně výsledek, který zpochybňuje genderové stereotypy, jelikož ženy jsou v těchto profesích obecně zastoupeny málo.“ (ibid:8) Jakkoli však může takový výsledek potěšit výzkumníky toužící po objevu svojí neočekávaností, skepticky vzato poukazuje spíše na výrazné metodologické slabiny realizovaného výzkumu a vzbuzuje otázku, kolik procent žen by v kategorii vědeckých a technických profesionálů bylo zastoupeno při práci s reprezentativním vzorkem za delší časové období.

Žurnalistika jako cílená konstrukce reality?

Přestože GMMP na mnoha místech své závěrečné zprávy zohledňuje organizační faktory a profesní hodnoty ovlivňující žurnalistickou práci ve většině monitorovaných zemí, ve svých interpretacích výsledků vychází z jednoznačně aktivistického pohledu na roli médií jako významné kultivační síly společnosti a de facto vybízí ke konstrukci mediální reality, která postupným působením promění genderovou realitu v zúčastněných zemích. Zpráva uvádí, že „[p]ouhých 6 % zpráv zdůrazňovalo téma genderové rovnosti či nerovnosti” a bez ohledu na to, že se jednalo o analýzu jediného dne, v němž toto téma jednoduše nemuselo být vůbec nastoleno, konstatuje, že média tak naprosto promarnila šanci „zvýšit veřejné povědomí a rozproudit debatu na téma rovnoprávnosti“ (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:ix) Případy, kdy se podle výzkumu zpracování témat jeví jako neutrální (tedy ani neposiluje, ani nezpochybňuje stereotypy), hodnotí zpráva Who Makes the News? jako upevňování stereotypního účinku zpravodajství, které zdánlivou neutralitou jen zakrývá a posiluje nezpochybňovanou genderovou předpojatost. (ibid:x)

Zpráva explicitně zmiňuje moc médií konstruovat alternativní obrazy a vize, v nichž „se ženy osvobozují od diskriminace a stereotypů, které omezují jejich možnosti“ (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:x), a navrhuje, jak mohou média dosáhnout změny: „Zpravodajství, které si všímá strategických genderových zájmů žen, bude například explicitně zmiňovat případy, v nichž ženy překonávají tradiční překážky a obsazují mocenské a autoritativní pozice, které dříve zastávali muži, nebo bude na konkrétních tématech explicitně osvětlovat historickou marginalizaci žen.“ (ibid:8)

Na příkladech kvalitativní analýzy vybraných obsahů zpravodajství pak GMMP demonstruje, jaká je představa realizátorek a realizátorů projektu o nestereotypní žurnalistice. Nejprve poněkud cíleně vybírá k rozboru obrazového materiálu tištěná média, jejichž bulvární zaměření je patrné z pouhého pohledu na rozložení tiskových stran (kombinace velkých fotografií s výraznými senzačními titulky, informace o bulvárním zaměření média bývá uváděna ve zprávě i explicitně – ibid:17, 18), a konstatuje, že na stránkách těchto médií je patrná redukce žen na sexuální objekty (a to i v případech, kdy by bylo možné obrazový materiál hodnotit např. jako fotografii pohledné, společensky oblečené ženy sedící v sebevědomé pozici – ibid:32). Tím vzbuzuje nejen otázku, jestli GMMP skutečně usiluje o mediální trhy s politicky korektními bulvárními tiskovinami, ale také pochybnosti o serióznosti výzkumu, který srovnává nesrovnatelné, když stejným měřítkem posuzuje vizuální zpracování seriózních zpravodajských deníků i tabloidů. Podobný zmatek vnáší do interpretací i v případě rozboru článku (opět v bulvárním listu), v němž implicitně vyzývá k zobrazování žen ve společensky odsuzovaných rolích s cílem narušovat genderové stereotypy: „Například fotka módně oblečené ženy ve slunečních brýlích, která kouří cigaretu v popředí luxusního automobilu v belgickém ´La Dernière Heure´, je publikována spolu s titulkem ´Gang Barbín (v anglickém originále „bimbos“ – pozn. aut.) rozbit´. Článek je o gangu zlodějek aut, které byly zatčeny. Zatímco představa žen jako zlodějek aut může bojovat proti stereotypu poslušných žen, prezentace této zprávy je jednoznačně misogynická a senzační.“ (ibid:20) Analýza pozitivně hodnotí fotografie, které revidují genderové stereotypy tím, že zobrazují ženy promlouvající k publiku s míčem na americký fotbal v ruce, ženy protestující se zaťatými pěstmi nebo pracující jako mechaničky v autoservisu. (ibid) Oceňuje tak jednu z možných strategií boje proti genderovým stereotypům, jíž je spojování žen i můžů s rolemi, které jim tradičně nejsou přisuzovány nebo jsou jim dokonce upírány. Jako poněkud paradoxní už ale vyznívají dva analyzované případy, v nichž zpráva Who Makes the News? prosazuje jako cestu k genderově vyváženějšímu zpravodajství mechanické zaměňování genderových rolí (ve smyslu „soukromý muž – veřejná žena“ namísto tradičního veřejného muže a soukromé ženy). Analýza zprávy, podle níž žena, uživatelka drog, byla hromadně znásilněna svým dealerem a několika jeho přáteli, a později – stále pod vlivem drog – muže zabila a zohyzdila, říká: „Zatímco příběh je zpochybněním stereotypu ženy jako pečovatelky, nikoli vražedkyně, její vina za zločin je zmírňována skutečností, že byla pod vlivem drog. Zpráva zobrazuje ženu jako iracionální bytost, která neumí ovládat své vášně.“ (ibid:49) V druhém případě zpráva, která je jinak prostoupena kritikou nízkého zastoupení žen v roli odbornic v mediálnch obsazích, kritizuje, že článek o výchově dětí citoval odbornici, nikoli muže-odborníka: „Je pokrokem, že jsou jako zdroje informací uváděny odbornice. Nicméně volba expertek v tomto případě posiluje předsudek o tom, na jaké oblasti ženy mohou být odbornicemi (stereotyp týkající se tradičních ženských genderových rolí). Pokud by se autor či autorka článku zeptali mužského experta (k tématu výchovy dětí – pozn. aut.), přispěli by k rozptýlení tohoto stereotypu.“ (ibid:50) Taková analýza vede k otázce, zda genderově senzitivní novinářky a novináři mají vždy nejprve uvažovat, jaká volba by byla genderově stereotypní, a pak (vedeni stereotypním uvažováním v dichotomních kategoriích muž-žena) zvolit možnost opačnou.

Jsou novinářky genderově citlivější, nebo je profese genderově slepá?

Vedle samotného obsahu analyzuje GMMP také poměr zastoupení žen a mužů v mediální produkci (jako tvůrců zpráv či hlasatelů/moderátorů a moderátorek) a vztah mezi autorstvím zprávy a její podobou z genderového hlediska. Zaměřuje se na klasické otázky týkající se toho, jestli gender autora zprávy nějakým způsobem ovlivňuje práci se zdroji či míru genderové stereotypnosti zprávy nebo na to, jestli je gender významným faktorem při distribuci témat v redakci. Vedle již zmíněné informace o tom, že ženy tvoří 37 % všech autorů zpráv (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:viii), zpráva konstatuje, že oproti roku 2005 se snížilo zastoupení autorek v rozhlase a televizi (v průměru obou médií) o čtyři procenta (ve zprávě z roku 2010 činí 52 % pro televizi a 45 % pro rozhlas, zpráva uvádí průměr 49 % autorek pro obě média – ibid). Navzdory poměrně vysokému číslu komentář GMMP vyznívá negativně, uvádí, že se jedná o „méně než polovinu celkového počtu zpráv v obou médiích“ a nižší zastoupení než v roce 1995 (ibid). Zpráva také informuje, že „[s]tatistiky jasně ukazují, že zprávy, kterým je připisována vysoká zpravodajská hodnota […], jsou méně pravděpodobně dávány ke zpracování reportérkám, zatímco ty s nižší hodnotou jim jsou svěřeny s vysokou pravděpodobností.“ (ibid: ix) Zpráva za Českou republiku naopak uvádí, že „[p]oměr reportérek referujících o jednotlivých tématech ukazuje na víceméně rovné zastoupení žen mezi tvůrci zpráv v České republice. U některých témat převažují ženy – např. u sociálních nebo právních témat (69 %), vědy a zdraví či politiky a vlády (obě oblasti 59 %). […] Reportéři a reportérky rovným dílem pokrývají všechna témata, která ´hýbou světem´.“ (GMMP 2010 National Report, Czech Republic:5)

Rozdílné výsledky prezentuje zpráva za ČR, i pokud jde o případný vztah mezi autorstvím zprávy a podobou mediálního obsahu. Globální zpráva konstatuje, že zprávy vytvořené reportérkami obsahují více ženských objektů než zprávy, jejichž autorem je muž. „Tento trend přetrvává posledních 10 let. V roce 2000 vystupovalo ve zprávách od reportérek 24 % žen v kotrastu k pouhým 18 % ve zprávách od reportérů. V současné době je statistika 28 % ku 22 %.“ (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:24) Zpráva prezentující výsledky za Českou republiku naopak uvádí, že se nepotvrdil vztah mezi pohlavím (či genderem) autorů a zastoupením ženských zdrojů v mediálních obsazích (resp. s výsledkem pracuje jako s nejednoznačným): „Podíváme-li se blíže na témata pokrývaná v České republice ženami a muži, vede nás to k otázce, zda se více ženských zdrojů nachází ve zprávách vytvořených ženami. Odpověď je pozitivní, ale rozdíl není dramaticky odlišný od výsledku týkajícího se zpráv, jejichž autory jsou muži. I ti poměrně hodně pracují s ženami jako zpravodajskými zdroji […] Jak reportérky, tak reportéři, jak se zdá, hledají zdroje relevantní pro téma, o němž referují, bez ohledu na jejich pohlaví.“ (GMMP 2010 National Report, Czech Republic:11,12)

Globální zpráva vyvozuje, že zpravodajské příspěvky utvářené ženami „nápadně častěji zpochybňují stereotypy“ (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:ix)8 než zprávy, které vytvořili muži. Méně často prý také stereotypy posilují. Zpráva za Českou republiku naopak uvádí, že je „[…] minimální rozdíl v tom, jak gender reportéra ovlivňuje jeho přístup k roli médií ve zpochybňování genderových stereotypů“ (GMMP 2010 National Report, Czech Republic:14) a dodává, že česká média jsou pravděpodobně „genderově slepá“, tedy že „je velmi málo okamžiků, kdy uplatňují genderově citlivý přístup“ (ibid). Důvody této genderové slepoty vysvětluje národní zpráva za ČR takto: „Novináři a novinářky argumentují tím, že usilují o neutralitu a zaměřují se na jádro sdělení – v tomto ohledu hraje genderový rozměr jen druhořadou (pokud vůbec nějakou) roli.“9 Globální zpráva přesto na základě kvantitativních výsledků získaných pouhou analýzou obsahů médií uvádí, že [t]yto statistiky jsou důkazem pohlavních rozdílů ve způsobech referování o událostech“, alespoň pokud jde o to, jak zprávy zpochybňují či naopak podporují genderové stereotypy. (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:ix)

Přestože se v mnoha bodech se závěry globální zprávy rozchází, v závěru analýza situace v České republice konstatuje, že „[m]ediální pokrytí žen a mužů v České republice je srovnatelné s výsledky globálního monitoringu médií a s mediálním pokrytím globálně.“ (GMMP 2010 National Report, Czech Republic:16) Podle zprávy je zarážející, že „ačkoli zastoupení žen v novinářské profesi je poměrně vysoké a víceméně stejné jako poměr mužů7, témata zaměřená specificky na gender se v médiích objevují jen zřídka. Tentýž závěr bohužel platí pro ´hlas´ daný ženám jako expertkám, objektům zpráv či komentátorkám.“ (ibid)

V tomto komentáři autorky zprávy za Českou republiku přiznávají stejnou logiku, jaká prostupuje i globální zprávu z výzkumu GMMP: Je podle nich zarážející, že novinářky v médiích neprosazují témata osvětlující a oslabující genderové stereotypy nebo nedávají více prostoru ženským zdrojům, a že tedy samy netvoří genderově citlivější žurnalistické výstupy. Explicitně jsou očekávání, že ženy jako novinářky promění mediální obsahy, dosáhnou-li v profesi významnějších počů nebo pozic, vyjádřena v mezinárodní zprávě Who Makes the News: „To, že ženy zastávají jen málo vedoucích pozic v mediálních institucích, omezuje jejich možnosti ovlivnit obsah ve prospěch žen nebo témat týkajících se genderové rovnosti.“ (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:26) Ačkoli Global Media Monitoring Project ve své mezinárodní zprávě nadsazuje význam některých kvantitativních ukazatelů, z nichž by bylo možné při velkém zjednodušení usuzovat na rozdíl ve zpravodajských praktikách žen a mužů (viz výše), posledních více než dvacet let je tento předpoklad řadou výzkumnic a výzkumníků v teoretických statích i empirických výzkumech vyvracen (van Zoonen 1988, 2000; McLaughlin 1993, 1999; Lavie, Wilzig 2003, 2005; deBruin, Ross 2004 aj.).

Lisebet van Zoonen, přední teoretička genderových mediálních studií, již ve svém článku z roku 1988 zmiňuje úskalí přístupu (podle ní v genderových mediálních studiích dominantního), který očekává, že se zpravodajské obsahy promění, pokud vzroste počet novinářek. Takový předpoklad považuje za „velmi svůdný“, ale zavádějící: „[…] tento závěr není podložen empirickými důkazy, je založen na zjednodušujících předpokladech o ženách na jedné straně a zpravodajské produkci na straně druhé a může vést – ve strategickém smyslu – pouze ke zklamání. Nemá-li výzkum týkající se vztahu žen a zpravodajské produkce opakovat již známé výsledky, je třeba výzkumných otázek, které berou v potaz komplexnost konceptu femininity i zpravodajské produkce.“ (van Zoonen 1988:35) Prvním problematickým předpokladem podle van Zoonen je, že „všechny novinářky usilují o totéž a že se všechny kolektivně liší od svých mužských kolegů“. Takové výzkumy podle ní předpokládají, že de facto všem ženám je vlastní femininita definovaná jako soubor takových vlastností a inklinací, jako je „citlivost, intuice a zájem o lidské vztahy a osobní život“ (ibid: 42) Vedle toho, že problematizuje dichotomní pojetí genderu, v němž ženy jako skupina stojí se svými kolektivními vlastnostmi proti mužům jako skupině, upozorňuje van Zoonen i na roli organizačních faktorů v mediálních institucích, které pravděpodobně do velké míry zabraňují možnosti prosazovat individuální (v případech, jimiž se zabýváme, „ženské“ či pro ženy pozitivní) taktiky ve zpracování zpravodajských témat. „Výzkum zpravodajské produkce ukázal, že jednotliví novináři pracují v rámci sociálních, organizačních a ideologických faktorů, které společně ovlivňují zpravodajský obsah. […] Novináři a novinářky často tvrdí, že mají absolutní autonomii v otázce zpracování svých témat […] Komunikační výzkumy ale nabízejí poněkud jemnější pohled na autonomii a někdy ukazují, že jí je velmi málo […]“ (van Zoonen 1988:45-47) Van Zoonen cituje například autora studie Deciding What´s News Herberta J. Ganse, který poukazuje na silnou byrokratizaci mediálních organizací vedoucí k tomu, že „velmi rozdílné osobnosti budou nakonec ve stejné pozici v těchto institucích jednat v podstatě stejně“. (Gans in van Zoonen 1988:47) 

Novější výzkumy zaměřené specificky na případný vliv genderu na vnímání zpravodajských hodnot či nastolování agendy jsou také velmi opatrné v rozhodování, zda gender jakýmkoli způsobem ovlivňuje zpravodajskou práci. Stephanie Craft a Wayne Wanta nejprve shrnují závěry výzkumů, které vliv genderu popírají, a pak konstatují, že ve vlastní studii odhalili jen dvě tendence, které mohou souviset s genderem: „ […] nacházelo-li se v redakci vysoké procento žen na manažerských pozicích, reportéři i reportérky  pokrývali stejné tematické oblasti.” (Craft, Wanta 2004:134) Kromě toho, že v redakcích s vysokým procentem žen v rozhodovacích pozicích mizela genderově podmíněná dělba práce, objevovalo se v obsazích takového média více pozitivních zpráv. Podle autorky a autora ale tyto závěry nepodporují představu, že je možné vysledovat přímý vztah mezi genderem tvůrce zprávy a zpravodajským obsahem, který by „tak nějak vyplýval z jeho či jejího genderu“. (ibid:136) Také Aliza Lavie a Sam Leman-Wilzig ve svém článku z roku 2003 (Whose News?: Does Gender Determine the Editorial Product?) na základě výsledků výzkumu vnímání zpravodajských hodnot editory a editorkami sedmi izraelských deníků skepticky vyvozují: „[…] i kdyby se redakce proměnily v ženské pevnosti, neměli bychom očekávat žádné významné změny v editorské praxi.“ (Lavie, Leman-Wilzig 2003:24). Van Zoonen v této souvislosti poukazuje na důležitý aspekt vědecké kritiky nedostatečného zastoupení žen v mediální produkci, které podle ní nelze považovat za nevýznamný problém: „[…] například z etických důvodů (rovná práva pro všechny občany) by mělo být prosazováno zvýšení počtu novinářek, ale to nemá nic společného se zpravodajským obsahem.“ (van Zoonen 1988:49)

 Postmoderní filozofie jako konec feministického hnutí?

Genderový mediální výzkum posledních desetiletí je nápadný koexistencí textů, z nichž jedny problematizují dichotomičnost genderu a poukazují na nedostatek empirických důkazů, že by lidé ženského biologického pohlaví disponovali zároveň skupinově odlišným souborem vlastností i získaných dovedností nebo preferencí, a druhé setrvávají ve skupinovém, či strukturálním pojímání mužství a ženství jako binárních opozic, které nijak neproblematizují. Takové výzkumy, jichž je Global Media Monitoring Project významným reprezentantem, pracují s kategoriemi „muž“ a „žena“ jako s klíčovými proměnnými, podle nichž posuzují jak mediální obsahy, tak také aktivity producentů a producentek mediálních textů. V řadě případů pak vidí jasnou spojnici mezi pohlavím autora mediálního obsahu a jeho kvalitou (z genderového hlediska).

Bylo by ale zřejmě chybou domnívat se, že autorky a autoři těchto výzkumů pouze ignorují vývoj v oblasti interdisciplinárního studia genderu, který s genderem pracuje jako s proměnlivou, velmi individuální kategorií, navíc pouze jednou z mnoha, které ovlivňují jednání lidí. Jedná se mnohem pravděpodobněji o vědomé nakládání s daty, jehož cíle jsou spíše politické, než vědecké, a má vést ke společenské změně. Jak uvádí van Zoonen, „[p]rotože neexistují přesvědčivá empirická data, která by určovala, co je vlastně tím, co odlišuje (všechny) novinářky od (všech) novinářů, význam ´změny´ je předmětem individuálních a politických spekulací. Každá z těchto spekulací předstírá, že zastupuje univerzální pravdu o existenci a podstatě ´femininní´ žurnalistiky a (spolu s tím) o významu ´změny´. Ale pokud je srovnáme, jsou tyto spekulace a zastávané pozice poměrně odlišné a často protichůdné“. (van Zoonen 1988:44)

Natalie Fenton ve svém článku The problematics of postmodernism for feminist media studies spojuje nastíněný rozpor v rámci genderových mediálních studií (a studia genderu obecně) s významnou paradigmatickou změnou – s nástupem postmoderní filozofie. Postmodernismus10 byl podle ní feminismem vnímán jednak pozitivně jako šance, aby se ženy zbavily svých „daných“ identit a začaly prozkoumávat možnosti proměnlivé subjektivity, nebo jako „útěk od osvícenstvím ustavených metod uvažování, které bylo z podstaty mužské“ (Fenton 2000:723), jednak ale také negativně jako „kulturní hnutí, které potlačuje možnost smysluplné akce právě v okamžiku, kdy feminismus začínal mít politický a sociální dopad“ (ibid). Fenton poukazuje na strach ze „ztráty myšlenky ženského hnutí“ ve chvíli, kdy ženy nemohou být charakterizovány jakkoli obecně: „Pokud se musíme vzdát kategorie ´ženy´ kvůli filozofické sofistikaci, jaký politický základ má pak feminismus?“ (ibid:724) S postmoderním způsobem uvažování se podle Fenton částečně ztrácí i možnost žen mluvit o ženách a v zájmu žen (jako znevýhodněné skupiny lidí) (ibid:726). Myšlenka, že jsme osvobozeny od své genderové identity, tak podle autorky může být na jednu stranu atraktivní, ale také depolitizující. (ibid:732) Fenton na základě citací různých autorů a autorek vyvozuje, že je třeba smířit postmoderní důraz na různost s osvícenskou emancipací a přiznat si, že z různých politických i jiných důvodů je esencialistické pojetí identity stále relevantní, protože mnohé identity jsou jako takové také často hluboce pociťovány. (ibid:734) Také McLaughlin identifikuje „napětí mezi modernismem a postmodernismem“ jako „klíčovou kontradikci uvnitř současného feminismu“: „Výstřelky vyplývající ze spojenectví feminismu s postmodernismem způsobily množství zděšených reakcí na té straně feminismu, který protestoval proti ´silnému postmodernismu´, jehož důraz na smrt subjektu a smrt historie se jevil jako překážka feministického aktivismu.“ (McLaughlin 1999:339) Hlavní problém postmoderního přístupu v rámci feminismu tak podle McLaughlin spočívá v tom, že „politika identit založená na nestabilitě, různosti a fragmentaci nevede k rozvoji kolektivní akce a solidarity, které jsou nutnými podmínkami pro vznik, rozkvět a přežití opozičního sociálního hnutí.“ (ibid:341) Fenton vyzývá k prosazování „strategického užití esencialismu“ (Spivak in Fenton 2000:736), tedy k určitému kompromisu mezi esencialistickým pojetím genderu a relativismem, který je ve feministickém smyslu depolitizujícím (ibid), a uzavírá, že „člověk může nesouhlasit s myšlenkou osvícenského dualismu, v němž femininní nebo ženy jsou vždy prezentovány jako méněcenné vůči maskulinnímu nebo mužům, ale absolutní postmoderní odmítnutí těchto binárních struktur hrozí rizikem politické sebevraždy“. (ibid)

Z tohoto pohledu je pak možné Global Media Monitoring Project vnímat jako cestu otevírající či oživující diskusi o diskriminaci žen na různých úrovních mediální komunikace11. Tento politický cíl ale z vědeckého pohledu nijak neomlouvá jistou metodologickou nedostatečnost výzkumu (sporný vzorek, univerzální metodologie bez zohlednění lokálních specifik aj.), účelovost při interpretaci dat, nedostatečně podložené vyvozování vztahu mezi genderovou podobou mediální produkce a mediálními obsahy či usuzování na mediální účinky pouze na základě analýzy mediálních obsahů12.

Je zřejmé, že poukazování na vykonstruovanou podobu binárních opozic muž-žena může být v řadě případů jen intelektuálním konstruktem neodpovídajícím žité zkušenosti individuálních mužů a žen (nadále v různé míře marginalizovaných či diskriminovaných), neodpovídajícím praxi, v níž dichotomie nadále funguje na symbolické, politické i ekonomické úrovni. Jakkoli však může strategická práce s daty přinášet „feministickému projektu“13 pozitivní výsledky, nepřesvědčivé interpretace nepřesvědčivých dat mohou zpochybňovat důvěryhodnost vědeckého studia genderových vztahů v oblasti mediální produkce a spotřeby, a dosažení cílů feministického projektu tak paradoxně spíše komplikovat.

 POZNÁMKY POD ČAROU:

1 Gender chápeme jako sociální nadstavbu biologického pohlaví, jako soubor získaných či připsaných vlastností, dovedností aj. Van Zoonen například definuje gender takto: „Na gender tedy můžeme pohlížet jako na určitý diskurz, tj. soubor překrývajících se a často protichůdných kulturálních popisů a předpisů odkazujících k pohlavní odlišnosti, který vyplývá z určitých ekonomických, sociálních, politických, technologických a dalších nediskurzivních kontextů a reguluje je. Gender je vepsán do subjektů spolu s dalšími diskurzy, jako je etnicita, třída a sexualita. (…) Gender by tedy neměl být považován za fixní vlastnost jednotlivců, ale za součást pokračujícího procesu, jímž jsou subjekty konstituovány, často paradoxními způsoby. Identita, která se vyvíjí, je proto fragmentovaná a dynamická; gender nedeterminuje nebo nevyprazdňuje identitu. Teoreticky, i když je těžké představit si to v soudobé společnosti, je dokonce možné existovat mimo gender a účastnit se sociálních praktik, v nichž genderový diskurz je relativně nedůležitý.“ (van Zoonen 2000: 33)

2 ke shrnutí oblastí zájmu genderových mediálních studií např. viz van Zoonen 1988, s. 36

3 monitoring se uskutečnil 10. listopadu 2009

4 Monitorovací týmy GMMP tvoří podle informace uvedené ve zprávě Who Makes the News? dobrovolníci a dobrovolnice, lidé z neziskových organizací, aktivisté, univerzitní výzkumné týmy i mediální profesionálky a profesionálové (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010: s. iii)

5 Skrze svůj rodinný stav bylo v roce 2010 definováno 18 % žen a 5 % mužů. GMMP to uvádí jako významný rozdíl (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:16)

6 Podle výsledků se tento faktor nepromítl do dat za ČR, ale je možné uvažovat o vlivu podobných událostí na výsledky v jiných zemích

7 Ke konkrétním číslům týkající se ČR zpráva uvádí: „Podle dostupných dat jsou ženy zastoupeny na novinářských pozicích obecně jako editorky/reportérky/hlasatelky (51 %) a reportérky a komentátorky (47 %). Nicméně jejich zprávy tvoří jen 20-30 % obsahu deníků a dalších médií. Jsou autorkami pouhých 10 % komentářů nebo sloupků. Poměr žen citovaných nebo parafrázovaných ve článcích a dalších typech médii zprostředkovaných informací je kolem 20 %. V roce 2009 nebyla mezi šéfredaktory čtyř hlavních novin v zemi jediná žena.“ (GMMP 2010 National Report, Czech Republic: 2)

8 Za „nápadně častější“ výskyt považuje GMMP 7 % zpráv od reportérek oproti 4 % zpráv od reportérů (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:ix)

9 Národní zpráva neuvádí, odkud čerpá informace o argumentech novinářů a novinářek – v rámci výzkumu GMMP byly analyzovány pouze mediální obsahy.

10 Jak uvádí Fenton, „postmodernismus a poststrukturalismus vnímá ženy jako nesamozřejmou kategorii. […] V postmodernismu je kategorie žen proměnlivá, je to politické označující. […] To umožnuje rekonceptualizaci identity a dekonstrukci univerzální kategorie “žena” skrze přijetí konceptu různosti v rámci feminismu po celém světě (Fenton 2000:725)

11 K tomu zpráva Who Makes The News? uvádí: „Ze zpráv odborů adresovaných Genderové radě Mezinárodní federace novinářů (International Federation of Journalists, IFJ zastupuje 600,000 novinářů a novinářek ze 123 zemích celého světa) vyplývá, že následující podmínky jsou stále široce rozšířené napříč mediálním průmyslem po celém světě, a tak ovlivňují kvalitu a obsah zpravodajství: vysoká úroveň stresu, nerovné platové podmínky, šikana, obtěžování a zastrašování (včetně sexuálního a výhrůžek násilím), nepřijatelný objem práce, nedostatečný přístup k vzdělávání a získávání dalších zkušeností, systematické či skryté diskriminační praktiky […] a otevřený sexismus při přijímání pracovníků nebo přidělování práce. Navíc protisociální pracovní doba a chybějící možnosti flexibilní pracovní doby přispívají k tomu, že zejména mnohé pracující matky jsou nuceny pracovat na částečný  úvazek, v dočasném pracovním poměru nebo na volné noze. To je staví do ještě zranitelnější pozice, pokud jde o povýšení, právní zajištění, pracovní jistoty a možnost sdílet stejná práva jako kolegové a kolegyně v pracovním poměru. V zemích, které ´ochraňují´ mateřská práva, jsou ženy stále ještě často penalizovány; ztrácejí čas, který se jim započítává do důchodu, přicházejí o odbornou zkušenost a v některých případech je jejich mateřství bráno jako výmluva v případě propuštění.“ (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:55)

12 K mediálním účinkům GMMP uvádí: „Když publika čtou noviny, dívají se na televizní zprávy nebo poslouchají rozhlasové zpravodajství, obecně přijímají to, co je jim předkládáno, jako ´pravdu´. Stupeň tohoto přijetí proporčně odpovídá stupni vzdělání dané osoby nebo společnosti. […] Jsou-li ženy a muži zobrazováni genderově stereotypním pohledem, ovlivňuje to chování, činy a přístup společnosti, což zase ovlivńuje společenský rozvoj, genderovou rovnost a ženská práva.“ (Macharia, O´Connor, Ndangam 2010:37)

13 S termínem pracuje např. Natalie Fenton (Fenton 2000:738)

PhDr. Lenka Vochocová (1979) je postgraduální studentkou na katedře mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Zaměřuje se na oblast kritické politické ekonomie komunikace, genderová mediální studia, teorie veřejných sfér a analýzu politické komunikace. Ve své disertační práci se věnuje teoriím týkajícím se vztahu mezi mediální produkcí a obsahem a analýze sebepojetí českých novinářů a novinářek se zaměřením na genderovou perspektivu. E-mail: vochocov@fsv.cuni.cz

Print Friendly, PDF & Email

Send this to friend