Novináři iHNED.cz Jindřich Šídlo a Petr Honzejk si vymysleli netradiční variaci na prezidentskou debatu s názvem Prezidentský powerpoint. „Debata“ se ovšem nekonala v televizním studiu, ale v divadle La Fabrika před regulérním obecenstvem, a devět kandidátů nedostalo otázky, ale zadání vytvořit si sedmiminutovou powerpointovou prezentaci, ve které vysvětlí, proč jsou právě oni pro post prezidenta nejlepší. Absurdita nápadu jakoby vyšla z pera Václava Havla, který se někde nahoře s námi ostatními určitě dobře bavil. Šídlo a Honzejk originálně využili panenskou půdu pod historicky první volbou prezidenta v české krajině a ukázali, že s našimi kandidáty si mohou média dělat ještě ledasco.
Nicméně devět z dvanácti oslovených výzvu přijalo a ona nakonec prokázala, co zřejmě prokázat měla – totiž, že osobností s velkým O mezi těmi devíti mnoho nenajdeme. Každý se občas nepohodneme s technikou, máme trému před publikem nebo jsme zaskočeni nepřipravenou otázkou. Jenže lídr prezidentského kalibru se přece nenechá totálně vyhodit z konceptu prachobyčejným nefungujícím tlačítkem – ovládání zahodí a pokračuje, protože ví, co chce říci, má vizi, je pohotový, sebejistý, umí hovořit zpatra a v neposlední řadě – nenudí.
Pět kandidátů zahrálo Nudu v Praze
Hodnocením vyjmenovaných kritérií vyškrtneme z kandidátky okamžitě Vladimíra Dlouhého, Zuzanu Roithovou i Táňu Fischerovou. Roithová svou prezentaci četla z papíru (!), Dlouhý mluvil bez něj, ale z jeho slov nic v paměti nezůstalo. Táňa Fischerová je příjemná dáma, která to zajisté myslí dobře a pokud by prezident byl pouze figurou reprezentativní, její mateřský úsměv, by se s tímto úkolem určitě vypořádal se ctí. Ale něco naprosto zásadního jí prostě chybí. Fast forward.
Dienstbier se nebojí obecenstva ani powerpointu, ale bohužel si stále není stoprocentně jistý sám sebou. Nechá se rozhodit pokulhávající technikou a naprosto zbytečně tak v projevu rozmělňuje svoje myšlenky. Jednou do prezidenta bezpochyby doroste, ale ještě asi není ten čas.
Do „nuďochů“ patří i Přemysl Sobotka (padla na něj v losování o pořadí nikým nechtěná a vysloveně protivná „jednička“), i když ho nakonec od úplné nestravitelnosti zachránila pitoresknost jeho boje s tlačítkem a promítacím plátnem a neschopnost nahodit bez pomoci sám sobě nit, která se ale už od druhého kandidáta totálně omrzela.
Schwarzenberg se probudil, Fischer skoro tancoval
Pokud si Karel Schwarzenberg stoupne a obrátí svoji pozornost obecenstvu, je neodolatelný, šarmantní a jeho hovorová, lehkým cizím přízvukem zkrabacená čeština se krásně poslouchá. O to, co se promítalo na plátně, nakonec vůbec nešlo a kníže mluvil takzvaně od srdíčka. Takto má vypadat kvalitní prezentace a mohl by vypadat i kvalitní prezident. Jen ten všudypřítomný Kalousek idylku pro mnohé čeří a novináři Šídlo s Honzejkem ho samozřejmě nezapomněli na konci projevu připomenout v rámci oné nepřipravené otázky na tělo. Schwarzenberg Kalouska s úsměvem jako chytrá horákyně trochu pochválil a trochu potopil a pak si sednul zpět na svou židli a zavřel oči…
Jan Fischer se svou prezentací, která vypadala, že na ní pracoval kreativní tým nějaké přední reklamky, téměř protancoval. Více si celou šíři pódia přivlastnila už jen G.I. Jane Bobošíková, napodobující pravděpodobně regiment pochodující po hradním nádvoří při své inauguraci. Fischerův tým zřejmě sází na energickou image ve srovnání s kmetskými kandidáty Schwarzenbergem a Zemanem. Stejně jako Schwarzenberg apeloval Fischer na stmelující funkci prezidenta, což je vlastně úplný balzám na uši i nervy. Nechte se také chvilku ukolébat tou představou, jak si prezident zve politiky na Hrad, aby společně našli „kompromis“, a ne aby vydal příkaz. Jaký může mít takový Fischer u našich politiků kredit jako přirozená autorita, je samozřejmě otázka. Zároveň nelze zapomenout na jeho společné cesty s novináři Práva a Týdne do zámoří, které jim zaplatil, ani na související propletenec s vlastníkem mediální agentury Médea Jaromírem Soukupem, který je Fischerovým mediálním poradcem a také klíčovým dodavatelem inzerce do obou periodik.
Zeman měl sen, Bobošíková fanfáry
Zadání Prezidentského powerpointu splnili všichni kandidáti kromě Tomia Okamury a Vladimíra Franze, kteří se ho nezůčastnili. A vlastně i charismatického (nedá se nic dělat) Miloše Zemana, který se tak rozhodl z čistého vzdoru – nápad mu prostě přišel hloupý. Zeman měl nespornou výhodu, že si vylosoval předposlední číslo 8 a tak odpozoroval, co se dalo a během 6 minut 30 sekund stihl rozehřát publikum stand-upovým úvodem, sepsout nepřímo všechny své kolegy, ukázat, že má stále hodně načteno a mít sen jako Martin Luther King, a to ten o skandinávském sociálním státě (ovšem kdo ho nemá?). Jenže Hrad obývaný narcistickým sedmdesátníkem, který nesnáší cizí pravidla, má jen svoji pravdu a obdivuje Putina – to zní až nebezpečně povědomně.
Fanfárám, které otevíraly vystoupení Jany Bobošíkové, se smáli opravdu všichni a ony jako naschvál ne a ne skončit. Yikes.
Bývalá moderátorka sice předvedla, že z dob, kdy sama vedla politické debaty, rétorické schopnosti neztratila, ovšem jak je jejím dobrým zvykem, ve své prezentaci se vyhranila, proti čemu se vyhranit dalo. Je jasné, že cílí na konkrétní segment voličů – notorické morouse, kteří potřebují velká červená písmena, aby něco viděli a NE před každým slovesem, aby něco slyšeli.
