Žurnalistika v prostředí virtuální reality (VR) existuje již dnes a s budoucím rozvojem technologie bude čím dál tím realističtější a bude čím dál víc vtahovat své příjemce. Už v tuto chvíli mohou zařízení virtuální reality v kombinaci s živými zvuky přenést diváka doprostřed omračující 360 stupňů široké scény vybombardovaného syrského města. Je pouze otázkou času, kdy virtuální realita bude vypadat jako konkrétní událost a přitloustlé nemotorné postavičky postupně nahradí věrohodně vypadající novináři, které od sebe půjde i odlišit.

Síla virtuální reality staví čtenáře do nové role. Přenáší ho přímo do události a činí ho jejím přímým svědkem. Díky tomu má virtuální realita – jako nic jiného před ní – obrovský potenciál přilákat ke zpravodajství mladé publikum.

Ruku v ruce s rozvíjející se technologií, je třeba si rychle ujasnit určité etické standardy. Jak realistická by virtuální reality měla být? Kde je dělící čára mezi konkrétní událostí a autorskými právy? Má být virtuální realita přesnou replikou události, uměleckým konceptem nebo něčím jako historickým románem „založeným na skutečných událostech“?

Diváci musí vědět, jakým způsobem tvůrci virtuální reality událost prezentují, jakým způsobem je dosaženo co největší autenticity, a kdy naopak dochází k prezentaci pouhých domněnek. Takového druhu transparentnosti může být dosaženo prostřednictvím jasně stanovených pravidel a etických kodexů, které by měli tvůrci virtuální reality zveřejnit a dodržovat. I z tohoto důvodu bude projekt Build Your Own Ethics Code obsahovat sekci týkající se virtuální reality. Zde uvádíme několik témat, nad kterými je třeba se zamyslet.

Co je skutečné?

Tým agentury Associated Press (AP) zabývající se VR na mnoha místech pečlivě zmapoval luxusní hotely, výletní lodě a cestování letadlem.

Všechno z toho může být přesně vyfotografováno a nafilmováno. V prostředí VR jsou ale věci výrazně komplikovanější. Zejména ve chvíli, kdy se snažíme převést 2D fotografie a videa do pohybujícího se 3D formátu. Například když chce tvůrce VR, aby měl divák možnost pohybovat se v prostoru, procházet kolem lidí a prohlížet si je ze všech stran a úhlů. Jelikož 2D záběry neukazují vše, musí tvůrce VR vždy činit rozhodnutí, které části scény ukázat, a které naopak upozadit. Nebo měly by snad některé objekty zůstat nejasné a rozmazané? Nevysvětlená nejasnost by ovšem mohla na diváka působit jako špatná kvalita VR.

Jedním z řešení by mohlo být zřetelné stanovisko, že některé prvky zůstaly nejasné, protože je nebylo možné ověřit. Jiné řešení by naopak mohlo přetvořit dialogy, gesta a výrazy. Pochází materiál z dobrého obrazového a zvukového zdroje? Zakládá se na svědectví, policejních záznamech, nebo jde o pouhou domněnku tvůrců, jak mohla událost vypadat? V rozhovoru pro NPR (National Public Radio) Nonny de la Peña z Emblematic Group, jehož tým stojí za vznikem virtuálních příběhů ze Sýrie, naznačil, jaké techniky jeho lidé používali k přetvoření scén, které nebyly zachyceny na kameru. „Myslím si, že existuje několik ověřených dokumentaristických postupů, jak docílit co největší věrohodnosti. Já se snažím tyto postupy aplikovat ve virtuálním prostředí.“

Jednota obrazu

Jak výrazná modifikace obrazu je povolena? Projekt AP zachycuje i pokoj v luxusním hotelu, který je naplněn zrcadly, což činí fotografování velmi náročným. Vlastně v jedné scéně můžeme vidět odraz VR kamery v zrcadle. Někteří by vám řekli, že v takovém případě není žádným prohřeškem kameru digitálně odstranit, jelikož do pokoje nepatří. Jenže AP důrazně zakazuje jakoukoli manipulaci obrazu, takže kamera na záběru musela zůstat.

Thomas McMullan se táže, zda je eticky přijatelné nějakým způsobem rozostřovat, znejasňovat drastické scény, například lidských těl. Aby podobným dohadům tvůrce VR předešel, měl by si zásady práce s obrazem předem definovat ve svém etickém kodexu.

Protichůdné výklady

Nabízí se při interpretaci události několik protichůdných výkladů? Novináři často musí řešit problém zpravodajských hodnot, zda si událost zaslouží pozornost médií. Tvůrci mohou přesně definovat, jak se staví k různým výkladům události. The Reynolds Journalism Institute a Dan Archer z Empathetic Media vytvořili virtuální prezentaci týkající se střílení Michaela Browna. Prezentace přitom nabízí hned několik možných perspektivy od různých svědků události.

Jaký je cíl virtuální presentace? 

VR technologie má silný potenciál probouzet v lidech emoce a soucit. TechCrunch dokonce říká, že VR je “stroj na emoce”. Žurnalistika by jednoznačně měla být schopná zprostředkovat dramatický zážitek vzdálenému publiku. Ale vzbuzování soucitu je úkol, který jde za pouhé převyprávění události. Kdyby konečným cílem novinařiny bylo vzbuzování soucitu, musel by novináři tomuto cíli podřídit i vyjadřovací prostředky, čímž by jejich informování mohlo ztratit na věrohodnosti.

Něco takového se může stát v případě tradičních médií. I zde mohou novináři velmi jednoduše probouzet emoce. Snaha o sympatizující zobrazení osoby ale může být v zásadním rozporu k tvrdému reportérskému stylu. V případě virtuálního světa, kde si diváci mohou aktérů události skoro dotknout, je tíhnutí k empatii ještě výraznější. Tvůrci virtuální žurnalistiky by si proto měli jasně stanovit, jaké jsou jejich cíle.

Článek byl přeložen z anglického originálu Virtual Reality Journalism: An Ethical Reality Check. Pokud byste se rádi dověděli více o tématu virtuální reality a žurnalistiky přečtěte si článek Philipa di Salva Immersive Journalism.

Foto kredit: Flickr Creative Commons Maurizio Pesce