Uprchlické tábory po celé Evropě terčem žhářských útoků, děti uprchlíků napadené maskovanými muži ve Stockholmu, atentát Anderse Behringa Breivika na norský kemp mladých sociálních demokratů, série útoků neonacistů v Německu – referování o zločinech z nenávisti a pravicovém extremismu je v demokratických společnostech na denním pořádku. Jak to ale udělat, aby novináři neinspirovali k dalším násilným činům?

Je vůbec možné informovat veřejnost bez vytvoření platformy pro ideologie, které stojí za danými zločiny? Slouží mediální pokrytí útoků jako odstrašující příklad nebo jako inspirace?

Ve studii s názvem „Mezi neonacistickou propagandou a Facebookem“ prováděli výzkumníci rozhovory s vysoce postavenými členy extremistických a neonacistických skupin v celé Německu a ptali se jich na vliv médií na jejich akce a ideologii jejich organizací. Z výsledků vyplynulo, že novináři by měli pokračovat v informování o zločinech z nenávisti, ale opatrně.

• Extremistické skupiny intenzivně monitorují mediální pokrytí a využívají ho k rozvíjení strategií
• Extremisté mají rádi zprávy, které zdůrazňují jejich brutalitu
• Některé zprávy mohou pomoc pravicovým skupinám naplnit své cíle vytvořením „úzkostného klimatu“ a nalákáním nových rekrutů, kteří jsou ochotni používat násilí
• Novináři by se měli soustředit na oběti zločinů z nenávisti, ne na podezřelé
• Neignorujte ideologické argumenty, ale uvádějte je do kontextu

Výzkum byl uskutečněn ve spolupráci s organizací EXIT, která pomáhá bývalým členům pravicově extremistických skupin a snaží se o jejich návrat do běžného života. Byl založen na kvalitativních rozhovorech, které proběhly v několika německých městech v roce 2014.

Jedním ze zpovídaných byl Stefan B. Jako dřívější vlivný a respektovaný neonacistický lídr v jižním Německu byl jedním z těch, kdo rozuměl dopadu mediálních výstupu na pravicový extremismus. Nyní pracuje jako novinář na volné noze a snaží se informovat veřejnost o nebezpečí pravicové ideologie.

„Není to jednoduchá práce,“ zdůrazňuje. Nejen že čelí zastrašování a výhrůžkám od svých dřívějších kolegů, ale také složitým otázkám, jak referovat o násilí pravicových extremistů bez toho, aby se stal zdrojem inspirace pro další extremisty, kteří jsou ochotni jít dál než k verbálnímu nebo politickému protestu.

Pravicoví extremisté? Profesoři, bankéři nebo punkeři

Stefan je malý, má tmavé vlasy a dlouhé tmavé vlasy, které nosí rozpuštěné. Je těžké uvěřit, že je dřív býval neonacistu. „Je to ovšem už dávno, kdy jste mohli identifikovat neonacistu díky okovaným botám a bomberu,“ dodává. Mluví také o odlišných pravicových skupinách, jejíž členové vypadají jako punkeři, někteří jako bankéři. Kritizuje také stereotypní reprezentaci neonacistů v médiích.

„Ti lidé jsou zobrazování jako hloupí, ačkoli to tak někdy nebývá. Znám profesory, kteří jsou na extremistické scéně aktivní. Je tu spoustu extrémně chytrých lidí, ale je mezi nimi samozřejmě také spoustu idiotů. Nechci samozřejmě popírat, že jsou nebezpeční, ale musíte si uvědomit, že nejen ti neonacisti, kteří někoho zbijou, jsou hrozba. Jsou tu také ti, kteří se strategicky a takticky infiltrují a mění naší společnost“.

Model recipročního efektu od Kepplingera (2007, 2010) slouží jako teoretický rámec pro magisterskou práci, z níž tento článek vychází. Popisuje extrémně silný efekt médií na lidi, které jsou v nich zmínění jménem (politici, celebrity). Předpokládáme, že tyto efekty mohou sloužit také skupinám, které mají silnou sociální identitu.

S klidným výrazem a nohama na zemi Stefan vysvětluje, jak ho pronásledují pocity viny. Jeho vazby na neonacisty i jiné pravicové extremisty byl početné a silné. V té době také znal kliku Beate Zschäpe, údajnou členkou neonacistické teroristické buňky National Socialist Underground (NSU), které několik let operovala a vraždila v různých regionech Německa bez toho, aby se objevila na policejních radarech.

Fakt, že počet xenofobních zločinů z nenávisti vzrostl krátce poté, co byly odkryty vraždy NSU a široce se o nich referovalo v médiích, ukazuje, že existuje tenká linie mezi informováním veřejnosti a motivováním imitátorů. V Německu každý den spáchají přibližně tři xenofobní vraždy. Stefan jako dlouholetý členy extremistické scény tvrdí, že se poučil ze svých chyb a změnil se. Nyní je nutné minulost vynahradit, tvrdí.

Jak získat mediální pozornost

Markus a André bývali také členy pravicové extremistické scény. Vedli také skupiny autonomních nacionalistů, jejíž členové vypadali spíš jako levicoví extremisté než neonacisté. Oba jsou stejně jako Stefan přesvědčeni, že je lepší, že články popisují odlišné tváře pravicové scény. Ignorovat tento fakt podle nich znamená podporu extremistů. Pokud mládež neví, jak neonacista vypadá, je jednoduší ji rekrutovat, tvrdí.

Markus a André opustili skupinu ve stejnou chvíli, navzájem se podporovali. Oba tvrdí, že mediální pokrytí bránilo spíš, než podporovalo jejich odchod. Markus kritizuje novinářských přístup, který se snaží vyhnout se pravicovým ideologickým argumentům. „Protože chyběla jakákoli diskuze, myslel jsem si, že média se bojí řešit vše politicky,“ dodává.

Adré také věří, že novináři většinu času selhávají. Mluví o pravicových extremistických skupinách, který se snaží získat mediální pozornost tím, že páchá násilné činy. A většinou jsou úspěšné. „Je to jako určitý druh značky, protože víte, že se s vámi v médiích určitým způsobem zachází. Pro skupiny je to velmi důležitý způsob identifikace. To také přitahuje mnoho lidí,“ dodává.

Extremisté zneužívají média k získání pozornosti

André a Markus tvrdí, že extremisté využívají média, aby získali širší publikum i k tomu, aby vyděsili určité sociální skupiny. „Představte si, že máte pravicového extremistu, který postříká synagogu krví, rozbije okna a prohodí jimi prasečí hlavu,“ říká. „Média v tuto chvíli slouží jak nástroj k šíření zprávy o tom, že se to stalo. Terčem útoku tak není jen jedna specifiká židovská komunita, ale všechny. Je to o vytváření celé násilné scény.“

Jaké následky mohou novináři čerpat z takových návrhů? Měli by prostě přestat psát o pravicovém extremismu a jejich násilí? „Prosím, to ne,“ dodává Stefan. „Represe, zákazy spolčování, to je jediná možný důsledek tlaku masových médií. To oslabuje neonacistickou scénu“.

Stefan se ve své vlastní zprávě o pravicovém násilí a extremismu snaží soustředit na oběti spíš než na podezřelé. To je odstrašující, extremisté totiž nemají rádi vězení, tvrdí. Když byl dotázán na rady pro ostatní novináře, odvětil, že je nutné neodmítat diskuzi o problému a ideologií a jaké také nutné dávat tvrzení extremistů do kontextu.

„Když lidé žádají omezení imigrace nebo když žádají vracení uprchlíků, co to v důsledku znamená? Jak to vypadá? A stalo se něco takového i v minulosti?“ radí. Tato kontextualizace může pomoc odčinit extrémně pravicové postoje. V nejlepší případě mohou novináři podnítit kritickou diskuzi, která by mohla vést k tomu, že někdo odmítne danou ideologii.

Stefan zastrkuje svou židli. Musí se dnes vrátit do Drážďan, aby napsal o demonstraci pravicových extremistů. Pravděpodobně tam potká své dřívější přátele. Když se ho zeptáme, zda se bojí, odpoví: „Když mě ohrožují, většinou to nic neznamená. Pokud můžu informovat ostatní o nebezpečí celé scény a kompenzovat to, co jsem udělal v minulosti, tak to za ten risk stojí,“ dodává.

Výzkum, provedený v rámci magisterských prací na Ludwig Maxmilian univerzitě v Mnochově, byl publikovát v Journal Exit Germany.

Tento článek byl poprvé publikování v německé mutaci EJO.

Úvodní obrázek: Rufus 46 (Flickr)