Výuka žurnalistiky obsahuje vedle nepochybně důležitých znalostí jako jsou formální náležitosti jednotlivých formátů či dějin světové novinařiny i neméně (ba dokonce možná více) důležité dovednostní a postojové aspekty. Zaměstnavatelé i společnost totiž od novináře očekávají, že ovládá řadu dovedností a zejména zaujímá určité postoje. A ve výuce dovedností a postojů tradiční frontální výuka pokulhává, skrze libovolně dlouhou a srdceryvnou přednášku lze jen těžko studenty naučit jak správně napsat zprávu a jak důležitou roli při tvorbě zprávy hraje ověřování zdrojů. A právě zde přichází v úvahu zážitková pedagogika jako technika určená k rozvoji dovedností a postojů.

Zážitková pedagogika

Zážitková pedagogika je pedagogický směr založený na vzdělávání a rozvoji skrze autentické prožitky a emoce, zpravidla cíleně vyvolané. Vychází tak z přirozeného systému výuky metodou pokus-omyl, který je ale zároveň skrze realizátora aktivity (pedagoga) umocňován vhodnou volbou aktivit a správným vedením reflexí. Zážitková pedagogika je postavena na dvou principech, rozšiřování zóny komfortu, která vysvětluje základní myšlenku lidského rozvoje a Kolbově cyklu, který obecně popisuje formu takového učení.

Zážitková pedagogika pracuje se čtyřmi stavy, pojmenovanými jako zóny, které popisují nakolik je  pro konkrétního člověka daná činnost náročná a zvládnutelná. První z nich je zóna komfortu. Do té patří všechny činnosti, které bezpečně zvládá, při jejich provádění se cítí bezpečně, protože jde o věci které zná, se kterými má zkušenost a dokáže je dělat bez vynaložení nadstandardní námahy. V zóně učení se pak nachází věci, které je stále schopen zvládnout, zpravidla jsou pro něj ale náročné a pokud je nucen je dělat, necítí se přitom zcela bezpečně (například se bojí, jaký bude výsledek nebo mu není příjemné, že si s problémem příliš neví rady). Za zónou učení se nachází zóna ohrožení. V ní jsou takové činnosti, které je schopen zvládnout již jen se štěstím, naděje na úspěch při takovýchto aktivitách je spíše malá, zároveň při nich hrozí riziko fyzického nebo i psychického úrazu. Čtvrtou zónou, kam spadá vše ostatní, je zóna nemožného. V ní se nachází věci, kterých vůbec nejsme schopni. Jako příklad, který využijeme i později, si můžeme představit mladého ne-řidiče, který se rozhodl získat řidičský průkaz a je před prvním jízdou. Zóna komfortu je u něj, pokud jde o řízení, poměrně malá, může do ní patřit například sezení na sedadle spolujezdce, sledování trasy a dopravních značek. Do zóny učení, nezvyklého, náročného, ale zvládnutelného prostoru, pro něj bude patřit pomalá jízda na velkém prázdném parkovišti. V zóně ohrožení pro něj bude i jízda v klidnějším provozu, je možné, že ji zvládne, ale nezkušenost může s velkou pravděpodobností vést k dopravní nehodě. Do zóny nemožného pak bude patřit například řízení vozů Formule 1.

Většinu našeho času trávíme v zóně komfortu, v situacích, které ovládáme, ve kterých se orientujeme. Taková činnost nás ale nenutí učit se novým věcem. Zážitková pedagogika proto pracuje s rozšiřováním zóny komfortu tím způsobem, že účastníky aktivit nutí vystupovat ze zóny komfortu do zóny učení, poskytuje jim přitom podporu. Činnost, která tak byla výzvou se po několika opakováních postupně stává věcí zvládnutelnou a zóna komfortu se tak rozšiřuje (a s ní i ostatní zóny). Příkladem našeho začínajícího řidiče: Po několik jízdách na parkovišti doprovázených zpětnou vazbou od instruktora autoškoly se pomalá jízda stává zvladatelnou a řidič je pomalu připraven na to vyjet do ulic, kde bude muset přesněji řídit auto v ulicích a reagovat na okolní provoz a dopravní značky. Zóna komfortu se mu rozšířila, už do ní spadá jízda na parkovišti, s ní se rozšířila i zóna učení, do které nyní spadá řízení ve slabém provozu a v zóně ohrožení tak zůstává jízda v hustém provozu a na dálnici.

Kolbův cyklus

Ačkoliv by se mohlo z předchozího příkladu zdát, že každý instruktor v autoškole je profesionálem v zážitkové pedagogice, není to tak úplně jednoduché. Ten totiž zpravidla poskytuje první část celého procesu tak jak je popsána v Kolbově cyklu a v některých případech také fragmenty dalších částí, ale zcela jistě ne ve strukturované formě.

Po samotném zážitku je potřeba ho dostatečně „vytěžit“, tedy získat z něj co nejvíce poučení pro další praxi. Při obvyklých aktivitách spadajících do zážitkové pedagogiky se k tomu používá takzvané review, někdy též nazývané reflexe[1], které má, jak diagram napovídá tři fáze. V té první je nutné zpracovat emoce vyvolané zážitkem a zároveň navodit atmosféru přemýšlení o prožitém zážitku/aktivitě. V následující fázi se už od účastníků očekává, že dokážou sami zhodnotit jaké kroky měly během aktivity úspěch a které se naopak neosvědčily a případně za jakých podmínek by byly efektivní. Z této fáze plynule vychází ta poslední, kterou je poučení pro příště, tedy ujasnění toho, jak je možné se poučit do příště.

Review si v mnoha případech provádíme sami, intuitivně, aniž si to uvědomuje. Výhodou zprostředkovaného review, zejména pokud ho vede zkušený odborník, který dokáže vést k hlubšímu přemýšlení

Výuka žurnalistiky: využití

Právě žurnalistika, zejména její praktický rozměr jako je výběr a tvorba zpráv, jsou v mnoha ohledech věcí cviku, tréninku a jen těžko se vyučují skrze frontální výuku a odborné poučky. Právě zde je pro (byť omezenou) práci s technikami zážitkové pedagogiky největší prostor. Studenti zpravidla začínají s velmi omezenou zónou komfortu i dovednostmi, nejsou příliš schopni zprávu sestavit tak aby byla stručná, výstižná a srozumitelná. Poté, co ovládnou elementární základy „řemesla“, přichází prostor pro první aktivity.  Těmi může například být simulovaná redakční práce:

V ČTK vyšla čerstvá zpráva (například o úmrtí slavné osobnosti), do 15 minut (nejbližších zpráv) musíme na webu mít hotovou alespoň základní zprávu. Čas běží teď.

Během těchto patnácti minut mohou mít studenti reálný prostor psát, pracovat s dostupnými zdroji a vytvořit co nejlepší výsledek. Pokud to stihne, může i konzultovat s editorem (vyučujícím). V ideálním případě na konci zprávu porovná s ukázkovou od vyučujícího nebo zhodnotí společně s jiným studentem. Tím je naplněn první krok Kolbova cyklu. Pro maximální přínos cvičení je ale důležité projít všemi kroky. Řada (nejen) vysokoškolských pedagogů předpokládá, že si takovouto reflexi provede student sám. Pro řadu studentů, zvláště těch, kteří nejsou zvyklý na zážitkové aktivity, je to velmi neobvyklé přemýšlení a i pokud nějakou reflexi provedou, zůstávají její závěry nezformulované. Zároveň si účastníci pod dojmem zážitků mnohdy nejsou schopni položit ty správné otázky, protože nemají od aktivity dostatečný odstup. I z těchto důvodů se review cíleně provádí i na akcích, kterých se s jistotou účastní lidé s většími zkušenostmi ze zážitkových aktivity.

Účastníci se v ideálním případě během review vyjadřují před celou skupinou, mohou o přinášených tématech debatovat. Pro uvedenou aktivitu by mohlo připravené review mít například takovéto otázky (ty se mohou velmi lišit podle toho, jak sedí lektorovi a podle vývoje samotné reflexe):

1. Jak se vám psalo? Bylo to pro vás náročné?
2. Co vás během těch patnácti minut zaujalo/překvapilo?
3. Co vám tvoření nekrologu nešlo? (a jak jste se s tím vypořádali)
4. Co vám naopak pomáhalo? Co se vám osvědčilo?
5. Jak jste spokojeni se svým výsledkem?
6. Pokud bychom si situaci zopakovali s někým dalším, co byste dělali jinak?

I na základě výstupů z reflexe pak může lektor připravit další aktivity v souladu s výše popsaným rozšiřováním zóny komfortu tak, aby další aktivita vždy byla přiměřenou výzvou. V našem případě může další aktivita vycházet ze složitějších podkladů, například může jít o politiku, kde je složitější udržet nestrannost a přitom vše vysvětlit, nebo může na úkol být méně času. Později pak mohou zdroje být pouze v cizím jazyce, nebo mohou různé zdroje poskytovat rozporuplné informace.

Závěr

Zážitková pedagogika je svébytná metoda určená především k předávání dovedností a postojů. Proti obvyklé frontální přednášce poskytuje studentům možnost proniknout více do hloubky a poznatky si skutečně vyzkoušet v praxi. Na druhou stranu ale vyžaduje větší časovou dotaci, odbornost lektora v metodě samotné a vyšší nasazení lektora a to i s vědomím, že zážitková aktivita nemusí mít úspěch.

Doporučené další zdroje:

PELÁNEK, Radek. Příručka instruktora zážitkových akcí. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-353-6.

Hanuš, Radek; Chytilová, Lenka: Zážitkově pedagogické učení, Grada, Praha 2010

Hora, Petr. a kol.: Prázdniny se šlehačkou, Mladá fronta, Praha 1984.

Reitmayerová, Eva Broumová, Věra: Cílená zpětná vazba, Portál, Praha 2007

Prázdninová škola Lipnice: Společnost věnující se zážitkové pedagogice v teorii a praxi. Nabízí MŠMT certifikovaný kurz zážitkové pedagogiky: http://www.psl.cz/metoda-zazitkove-pedagogiky-certifikovany-vycvik

[1]     Terminologie je bohužel v českém prostředí velmi diverzní.