Mediální vzdělávání čelí v současnosti zcela novým výzvám. (Nejen) generace, která je dnes primárním objektem vzdělávacích snah, vyrůstá mezi množícími se teroristickými útoky, v prostředí uprchlické krize, všudypřítomné a již téměř samozřejmé islamofobie, nepřátelství k migrantům a všeobecně se rozmáhajícího nenávistného diskursu. Nelze se pak divit, že ve společnosti dochází k informační resistenci a neochotě se občansky angažovat.

V listopadu se v Římě na půdě americké John Cabot University konal 9. ročník konference nazvané Media Education Summit, jež si klade za cíl poskytnout platformu pro sdílení výzkumných či pedagogických poznatků a inovací týkajících se nejrůznějších aspektů mediálního vzdělávání, mediální gramotnosti a médií ve vzdělávání.

Transmediální a etnografická perspektiva

Že je na mediální gramotnost a vzdělávání třeba nahlížet komplexně, dokládá fakt, že mnohé z prezentovaných výzkumů pocházejí z oblasti etnografie a v mediální vědě nyní velmi populární transmediální zkušenosti. Obě oblasti spojuje hledání zdrojů mediální gramotnosti mimo formální školní výuku.

Přesah nad rámec formálního vzdělávání nabízí například výzkumný projekt H2020 Transmedia Literacy, jehož vedoucím je Carlos Scolari z Univerzity Pompeu Fabra v Barceloně.

Koncepce transmediální gramotnosti posouvá těžiště mediální gramotnosti mimo školní výuku směrem k neformálním a participačním kulturním praktikám.

Stále ještě probíhající výzkum tedy zjišťuje, jakým způsobem teenageři nakládají v mimoškolním prostředí s médii, zda v této souvislosti využívají neformálních učebních strategií a jak lze takto nabytých schopností a dovedností využít při školní výuce.

Pozornost je ovšem třeba věnovat již předškolákům, což dokládá etnografický výzkum nazvaný Media Education in Early Childhood (Mediální vzdělávání v raném dětství). Bylo by totiž chybou spontánní dětské zacházení s mediálními texty přehlížet, protože tím se připravujeme o příležitost využít jej v rámci výuky.

Fiona Scott, působící na Katedře pedagogiky Univerzity v Scheffieldu, ve výzkumu osvětluje, že předškoláci v domácím prostředí váží sledování televize nejen na sociální interakci (dětí mají velmi často tendenci o sledovaném programu hovořit), ale i fyzickou aktivitu (například tanec). Vyjadřují přitom škálu schopností a dovedností, které jsou silně třídně vázané.

Pozitivní odpojení

Rozsáhlou etnografickou studii s názvem The Class – Living and Learning in the Digital Age (Třída – život a učení v digitálním věku) představila profesorka mediální komunikace na London School of Economics and Political Science Sonia Livingstone.

Pokusila se nalézt odpověď na otázku, jakým způsobem ovlivňují digitální média životy městských teenagerů. Konkrétně se zajímala o to, zda pomáhají budovat hodnotné vztahy a příležitosti kreativně se rozvíjet, učit se a participovat, nebo naopak umožňují neustálou kontrolu a v důsledku vedou ke ztrátě soukromí mladých lidí.

Je zřejmé, že digitální média násobí vliv prostředí, v němž mladí lidé vyrůstají, a tak i hrozby, které toto prostředí skýtá. Zároveň však mají potenciál vytvářet prospěšná pouta či propojení. To je nicméně příležitost, kterou mladí lidé nezřídka promarňují.

Ve skutečnosti se jim často jako prospěšná vůbec nezdají a naopak usilují o stav, který Sonia Livingstone nazývá „pozitivní odpojení“ (v originále „positive disconnection“). Rozhodně se situace tedy nemá tak, že by sledovaní teenageři byli neustále online, naopak neustále volí mezi „propojením“ a „odpojením“. Pokoušejí se například nalézt své vlastní cesty, jak se v online i offline prostředí vyhnout upřeným pohledům rodičů či učitelů.

Pochmurný stav mediální gramotnosti a vzdělávání

A jaký je vůbec stav mediální gramotnosti a vzdělávání? Poměrně tristní, což potvrzuje hned několik výzkumů. Podle mediální konzultantky Sary Gabai má být mediální gramotnost v ideálním případě úzce spjata s lidskoprávním vzdělávání a má se stát ústředním tématem. Realita je však odlišná – například v Itálii je mediální vzdělávání zcela marginalizováno.

Pozornost se ve školách zaměřuje na oblast praktických počítačových dovedností, avšak co se týče mediální gramotnosti jako celku, neexistuje žádná závazná norma ani úřad, který by měl její zavádění na starosti.

O něco lepší je situace mimo formální vzdělávání; občanská společnost či církve spatřují v mediálním vzdělávání cestu k aktivnímu občanství. I tak je však mediální gramotnost velmi nízká, což vysvětluje i fenomén tzv. „hunting foreigners“: zpravodajství cizince líčí jako nebezpečí pro pořádek a národní bezpečnost či jako hlavní zdroj kriminality a nezaměstnanosti, i když tomu statistiky neodpovídají. Na rétorické rovině pak operuje s termíny jako „masová invaze“, „ochrana národní identity“ a podobně. Výrazná nedůvěra v mainstreamová média a generační i sociální propast v užívání a přístupu k médiím celou situaci jenom zhoršují.

Chybí institucionalizovaná koncepce

Smutnou skutečnost potvrzuje také výzkumná pracovnice Centra pro mediální pluralitu a mediální svobodu (CMPF) při European University Institute ve Florencii Iva Nenadić, jež na konferenci prezentovala komparativní analýzu koncepcí a aktivit na podporu mediální gramotnosti v zemích Evropské unie, Černé hoře a Turecku.

Ze studie vyplývá, že většina zemí doposud nedisponuje komplexní institucionalizovanou koncepcí mediální gramotnosti – některé doposud nepřijaly v této oblasti dokonce jakékoliv opatření. Navíc chybí koordinace mezi zainteresovanými činiteli.

Vedoucí Katedry komunikačních studií Libanonské americké university Jad Melki pak téma mediální gramotnosti přenesl do arabských zemí, jež sužují chronické vnitrostátní konflikty, válka, terorismus či hospodářský kolaps. V těchto zemích lze obecně sledovat velmi slabé tendence zavádět mediální výchovu, což souvisí jednak s nedostatkem učitelů, učebních materiálů a výzkumu, ale i neochotou režimů, v nichž dochází k silné kontrole médií. Právě v takových mediálních systémech se nicméně jeví mediální gramotnost jako esenciální.

Česká stopa na konferenci

Dva příspěvky se týkaly také stavu mediální gramotnosti v České republice. Oba měly svůj původ na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Markéta Zezulková a Lucie Šťastná prezentovaly z hlediska mezinárodní debaty relevantní závěry dvou studií mapujících stav mediální gramotnosti české populace mladší a starší 15 let.

Studie, jejichž zpracování si zadala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, ukázaly vysokou nedůvěru respondentů v média (zejména u dospělé populace), která vyvěrá spíše z jakési cyničnosti než schopnosti (ale i ochoty) zaujímat kvalifikovaný kritický postoj. S tím souvisí i nedostatečná znalost mediální legislativy a práv diváků.

Markéta Zezulková (vlevo) a Lucie Šťastná (vpravo) z Univerzity Karlovy na Media Education Summit 2016 v Římě.

Přístup k médiím se však poměrně zásadně odlišuje v jednotlivých věkových kategoriích: s rostoucím věkem dochází k postupným změnám preferencí médií,  ale i poklesu produkčních aktivit (jež je sledovatelný již u populace mladší 15 let).

Vzniká tak zjevná generační propast, přičemž lze konstatovat, že u dospělé populace se jeví potřeba mediálního vzdělávání urgentnější než u dětí. Sledovat však lze nejen generační, ale i socioekonomickou propast, která začíná již v raném věku.

Jeden ze základních aspektů této propasti pak vystihl příspěvek Markéty Zezulkové a Zuzany Veselkové prezentující etnografický výzkum v českých romských rodinách. Výzkum ve sledovaných rodinách zaznamenal přístup pouze k limitovanému repertoáru médií (s čímž souvisí omezené možnosti návazných aktivit, znalostí a dovedností) i mizivou rodičovskou intervenci do dětského užívání médií (ať už se jedná o regulaci či naopak nějakou formu podpory).

V souhrnu poskytl Media Education Summit 2016 nepříliš optimistický pohled na současný stav globální mediální gramotnosti i opatření na její podporu. Z pohledu situace v České republice lze nicméně považovat za takřka pozitivní, že obtíže týkající se jak stavu mediální gramotnosti, tak nedostatečné koordinace snah o její zlepšení, jsou v Evropě spíše obecným jevem a případné zaostávání není markantní.