Mediální výchova čelí několika výzvám. Odborná příprava pedagogů je jednou z nich;  Foto kredit: Radek Lenemajer

Mediální výchova v posledních pár letech řeší velmi aktuální téma – nová média. Jejich neustálý vývoj však znesnadňuje definovat to, co přesně nová média jsou, i jakým způsobem s nimi pracovat při výuce.

Také pro samotné pedagogy je zařazení nových médií do témat mediální výchovy poměrně nesnadným úkolem, protože mají s některými novými médii jen malé zkušenosti. Realizace mediální výchovy v českém školství tak čelí velkým výzvám, přičemž zlepšení úrovně znalostí pedagogů je jednou z hlavních.

Problémy při realizaci mediální výchovy

Při reflexi mediální výchovy v roce 2013, které se věnovala studie Media and Information Literacy Policies in Czech Republic autorského týmu Jan Jirák , Lucie Šťastná a Radim Wolák, byly formulovány tři hlavní problémy, s nimiž se mediální výchova potýkala v praxi. Jedním z nich byl samotný koncept mediální výchovy jako průřezového tématu, neboť to činí z mediální výchovy předmět nižšího statutu, než jaký mají povinné předměty. Dalšími problémy byla nedostatečná odborná příprava pedagogů a nejasnost toho, co je vlastně obsahem mediální výchovy, jelikož média se neustálé vyvíjí.

Pokud se budeme dnes, v roce 2017, snažit zjistit, k jakému posunu ve výše zmíněných případech došlo, zjistíme, že k téměř žádnému. Mediální výchova je stále průřezovým tématem a stále nestíhá pružně reagovat na dynamický vývoj samotných médií. Jak píší ve své knize Bolter a Grusin, nová, digitální média se rozvíjí tak rychle, že legislativa, školství i kultura jsou oproti nim vždy o krok zpět.

Ani pedagogové nezískali v této oblasti o moc více znalostí. V současné době sice neexistují rozsáhlejší výzkumy, které by stav znalostí médií v případě pedagogů zhodnotily, věnují se tomu nicméně některé diplomové práce a menší studie.

Důvěra v mediální znalosti pedagogů je nízká

Například v Českých Budějovicích proběhl výzkum ve skupině tvořené dvěma pedagogy základní školy, jedním pedagogem víceletého gymnázia a čtyřmi vedoucími zájmových činností. Data byla čerpána z polostrukturovaných rozhovorů. Z výzkumu vyplynulo, že dotazovaní neměli o sociálních sítích příliš velké znalosti a jejich dovednost je používat považovali oproti svým žákům za nízkou.

V důsledku vlastní neznalosti prostředí sociálních sítí se tak pedagogové snaží dětem poskytnout alespoň základní informace o bezpečí ve virtuálním prostoru. Jejich působení, které se zaměřuje spíše na primární prevenci, se však odehrává skrze výklad či monology a občas i formou dialogu během používání sociálních sítí. Vzhledem k potřebám jejich cílové skupiny (pubescenti ve věku 11–15 let) však nejsou tyto způsoby zcela vhodné. V tomto věku se totiž žáci raději učí jeden od druhého a dospělými jsou poučování jen velmi neradi, jak píše Marie Vágnerová ve své knize Vývojová psychologie.

Ovšem ani samotní žáci nemají velkou důvěru v mediální a digitální schopnosti pedagogů. Jejich postoj k médiím vnímají spíše negativně, jak potvrzuje výzkum Markéty Zezulkové What ´children´ experience and ´adults´ may overlook: phenomemological approaches to media practise (Co mohou zkušenosti dětí a dospělých přehlédnout: fenomenologické přístupy k mediální praxi). Dotazovaní žáci například uvádí, že mají zájem své digitální dovednosti rozvíjet, ale obávají se odmítnutí ze strany pedagoga či trestu.

Nepodceňovat celoživotní vzdělávání

V reakci na výše uvedené výsledky bylo na Teologické fakultě Jihočeské univerzity zřízeno Středisko mediální výchovy, jež poskytuje v rámci celoživotního vzdělávání prezenční kurz s názvem Sociální sítě jako výzva pro výchovu a vzdělávání. Jeho cílem je poskytnout účastníkům mediální vzdělání se specializací na sociální sítě, které umožní pedagogům a vychovatelům vhodně vést žáky a účastníky zájmových programů k tomu, aby sociální sítě používali uvědoměle, rozumně, kriticky, s vědomím rizik, k naplnění potřeb a zájmů a s ohledem na úroveň psychického vývoje jejich cílové skupiny.

„Díky tomuto kurzu jsem si na Facebooku založila stránku jako „učitelka“. Vkládám tam studentům i ostatním zajímavé odkazy či informace vztahující se k předmětům, které vyučuji. Dále jsem si také zřídila účet na Pinterestu, který využívám k tvorbě tematických nástěnek týkajících se aktuálně vyučovaných lekcí. S Pinterestem pak dál pracuji se studenty v hodině. Ve výuce využívám také obsah sítě YouTube. Je toho – a určitě ještě bude – mnohem více,“ říká o kurzu jeho absolventka Pavlína Šustrová.

Kurzy pro pedagogy existují i na vysokých školách

Tím se rozšířila již stávající nabídka kurzů pro pedagogy na českých akademických půdách zaměřující se na mediální výchovu. K dalším kurzům v této oblasti patří například kurzy Univerzity Karlovy. Fakulta sociálních věd nabízí kurzy Mobilní technologie I. a II., Filosofická fakulta zase vypsala předměty Metodika výuky mediální a informační výchovy či Co je to film?. Projekt E-Bezpečí Univerzity Palackého v Olomouci pedagogům nabízí kurzy primární prevence v oblasti médií, a to v podobě e-learningu i v prezenční formě.

Pedagogové si také mohou vybrat z nabídky kurzů společnosti EDUin; soustředit se mohou na literaturu, mediální gramotnost pedagogů či rétoriku. Zajímavý obsah nabízí také webináře týkající se využívání obsahů s licencí Creative Commons a QR kódů či Pinterestu ve výuce.

Zda je tato nabídka dostatečná a zda pedagogové těchto možností plně využívají, je otázkou dalších výzkumů. Kromě motivace získat nové znalosti, jež pedagogovi umožní zkvalitnit jeho práci, však existuje řada faktorů, které mohou pedagogům v dalším vzdělávání bránit: z nejčastějších důvodů jsou to časové možnosti, místní dostupnost a finanční náklady.

Přestože některé ze zmíněných kurzů jsou akreditovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), žádný kurz nepochází ze samotného ministerstva, což také může v důsledku snížit zájem o tyto znalosti. Obecně však platí, že jsou pro ředitele škol atraktivnější ty kurzy, které mají alespoň akreditaci MŠMT.

Jsou nová média opravdu nová?

Na závěr si položme otázku – jsou nová média skutečně nová? Už jen samotný pojem „nová média“ je totiž  nejednoznačný a velmi obecný. Nelze se odvolávat na to, že se zřejmě jedná o média nová z hlediska jejich historické čerstvosti. Ani to totiž už zcela neplatí. Vzhledem k tomu, že mezi nová média patří například CD či DVD, web, mobilní technologie, sociální sítě či počítačové hry, už teď můžeme vnímat, že některá z nich už nejsou tak aktuální jako jiná.

Jakub Macek z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity považuje za ona nová média zejména digitální média: interaktivní a síťová média, která jsou ve své technologické podstatě založena na digitálním kódování. Stejně tak Jay David Bolter a Richard Grusin, autoři knihy Remediation, považují za nová média ta digitální.

O tom, co je na nových médiích nového na rozdíl od těch tradičních, hovoří i Martin Lister v knize New Media: a Critical Introduction. „Novost“ podle něj můžeme shledávat v jednotlivých sděleních šířených prostřednictvím nových médií. Nová média poskytují nové zážitky z textových obsahů (nové žánry a formy), nový vztah mezi subjekty a mediálními technologiemi, nové představy o světě či nové osobní a sociální zkušenosti.

Foto kredit: Radek Lenemajer