EU a žurnalistika: Nevyrovnaný vztah

Před několika dny oslavila Evropská unie důležité výročí. Přesně před šedesáti lety, 25. března 1958, byly podepsány Římské smlouvy, které stojí na počátku dnešní unie. I člověk s omezenou fantazií si předem dokázal představit, že oslavy to nebudou příliš veselé. Přesto, sílící byrokracii a nejistému euru navzdory, je šedesátiletý příběh evropské integrace úspěšný.

Nemůžeme ale přehlížet nezanedbatelnou část evropských voličů, kteří tento názor nesdílejí. Důvodem mohou být nejen ozvěny Brexitu, ale i obrovské investice, které jednotlivé evropské vlády, včetně EU samotné, utrácejí za pozitivní sebeprezentaci. Vládní PR oddělení denně bombardují média svými tiskovými zprávami a prohlášeními, čímž ve finále podrývají důvěryhodnost žurnalistiky, která musí zoufale obhajovat svoji nezávislost. Seriózní a profesionální redakce, které si udržují odstup a nezdráhají se kritizovat místní vládní struktury a EU, by si ale unie i vlády jednotlivých států měly hýčkat.

Kvalitní mnohojazyčné programy?

Je skoro nepochopitelné, že navzdory miliónům z televizních licencí nebyli poskytovatelé veřejnoprávního vysílání stále schopni vytvořit atraktivní mnohojazyčné programy, které by se vysílaly napříč Evropou. Je možné, že by takový program mohl být stejně úspěšný jako vysílání italské veřejnoprávní televize RAI, která sehrála nemalou roli v budování italského národa? Co kdyby Evropa nabídla kvalitní programy v ruštině a turečtině? Mohla by tím obelstít Putinovu a Erdoganovu propagandu, která se lavinově šíří po Evropě a manipuluje evropské občany?

Kvalitní mnohojazyčné programy ale napočítáme na prstech jedné ruky: Euronews, Eurosport, 3sat v německy mluvících zemích a francouzsko-německý projekt Arte. Paradoxně jsou to veřejnoprávní stanice z nečlenské země, švýcarské SRG (němčina), SSR (francouština) a RSI (italština), které by mohly eurokratům přednášet, jak provozovat kvalitní mnohojazyčné integrační programy bez ztráty sledovanosti.

V zajetí vyhledávačů

Je otázkou, proč projekty jako „Digital News Initiative (DNI)“ nevytváří EU, ale jako v tomto konkrétním případě, Google. DNI pořádá soutěž nejlepších inovací a myšlenek v digitální žurnalistice. Google od roku 2017 rozdělil mezi mediální společnosti 150 milionů euro (pouhá špička ledovce miliardových zisků). Díky této soutěži získá Google každým rokem detailní přehled zajímavých novinářských start-upových projektů z celé Evropy. Podle tiskové mluvčí německého Googlu Gerrit Ranesteinové se každý rok do DNI hlásí přes tisíc projektů. Vybráno je pouze 120 z nich.

Zatímco Rusko a Čína obešly Google a Bing svými vlastními vyhledávači Yandex a Baido, Evropa propásla možnost vybudovat si evropský ekvivalent. „Představte si, že by Evropané byli odříznuti svých vyhledávačů. Najednou bychom nebyli schopni na webu nic najít,“ varuje profesor IT Andreas Hotho z Würzburgu v Německu. Do vyhledávačů jsou centralizované skoro všechny informace z webu. Velcí hráči, kteří mají vyhledávací monopol a kterým se Evropa bez boje podřídila, „by mohli jednoduše skrýt některé informace, nebo naopak upřednostnit ty nepravdivé. Všechny tyto potenciální důsledky mají vliv na novinářskou práci,“ dodává Hotho.

Výchova novinářů v Evropě

Stejně znepokojující je i skutečnost, jak málo EU v posledních desetiletích investovala do žurnalistiky. Například do vzdělání a školení novinářů, tedy lidí, kteří by byli schopni komplexně a s dostatečným odstupem psát o evropské projektu, a přitom si dokázali zachovat nezávislost na svých vládách. Evropská univerzita (European University Institute) ve Florencii již léta trénuje budoucí elitní právníky, ekonomy a politiky. Pro novináře, navzdory důležitosti této profese, podobné programy nenabízí. Evropské centrum žurnalistiky v Maastrichtu, chudý bratr florentského institutu, léta bojuje o přežití.

Pokud chceme, navzdory všem rozdílům, udržet evropský projekt, musí mu občanská společnost více důvěřovat a podporovat ho. Velmi vítaným by tak byl vznik analytické a nezávislé „evropské“ žurnalistiky, která nebude hlásnou troubou EU, ale bude sloužit jako hlídací pes této instituce. Kdyby eurokraté kritické hlasy vnímali jako spojence a ne jako nepřítele, mohla by tím posílit nejen Evropa, ale i svoboda tisku a vyjadřování, která je i nadále v mnoha evropských zemích ohrožena.

Čtěte také: Is there a European Public Sphere? by Wolfgang Blau

Fotokredit: Flickr CC, licence – Bobby Hidy

Tento článek byl publikován také na anglické, lotyšské, portugalské a rumunské EJO.