DIY Utopia: Jak používat imaginaci pozitivním způsobem?

Dnešní populární kultura je zahlcená temnými a dystopickými vizemi budoucnosti. Jednoduše si představujeme to nejhorší a ještě si to užíváme. Nejde jenom o žánrovou literaturu a stačí jmenovat jeden příklad za všechny: třetím nejsledovanějším televizním seriálem je Walking Dead, ve kterém se svět mění v jednu velkou pustinu, zemi zaplaví hordy zombie a skupinky přeživších se snaží vybudovat bezpečný domov.

“Je jednodušší představit si konec světa než konec kapitalismu,” kulturní teoretik Mark Fisher vystihl současné nastavení společnosti v oceňované knize Kapitalistický realismus. Svoji vlastní fantazii a imaginaci používáme k vytváření představ o nefunkční společnosti ovládané blíže nespecifikovanými pohromami, jakoby nás nečekalo nic jiného než apokalypsa. Sborník DIY Utopia: Cultural Imagination and the Remaking of the Possible, který uspořádala profesorka na Bryantské univerzitě Amber Day, si dává za cíl čtenářům pomoct používat imaginaci pozitivním způsobem.

“Kultivování naší vlastní občanské imaginace může přispět k vytváření nových a lepších světů,” píše v předmluvě Day, zabývající se ve své akademické práci především zkoumáním možností politické angažovanosti v poli populární kultury. Kniha je rozdělená do čtyř částí, první se zabývá představami o společenských alternativách, druhá část se zaměřuje na několik příkladů kontrakulturních komunit, další zkoumá protestní hnutí a konečně poslední zkouší potenciál protestu v popkultuře.

Právo na město

DIY Utopie podle Thomase More

Profesorka Amber Day dala dohromady 12 autorů, z nichž je nejpověřenější profesor Newyorské univerzity Stephen Duncombe, který se politikou přímé akce, kulturou svépomoci, tedy DIY, a alternativními médi zabývá dlouhodobě. Je navíc autorem knihy Notes from the Underground, jedné z prvních teoretických knih o fanzinové kultuře, pro kterou platí, že časopis dělaný na koleni může být cestou k vlastní malé utopii.

Duncombe se v kapitole zabývá odkazem knihy Utopie od Thomase Morea, zakládajícího kamene politické a kulturní imaginace ze šestnáctého století. Utopie nenabízí jenom obraz lepšího světa, ale zároveň podle Duncomba učí čtenáře schopnosti si lepší svět představit. Moore ve slavné knize načrtl obrysy společnosti, kde se pokládá za samozřejmost svoboda slova a vyznání, státem zajištěné zdravotnictví a vzdělání, ekonomika plánovaná pro dobro všech, ne několika nejbohatších, a neexistuje tu soukromé vlastnictví. Duncombe v kapitole především popisuje svůj projekt The Open Utopia, webovou stránku oživující Moreovo dílo a předkládající různé způsoby, jak se dá kniha číst a co si z ní můžeme odnést dnes. Kapitola patří společně s předmluvou k nejzajímavějším a nejlépe zpracovaným částem knihy.

Nejasná metodologie a nejasný výběr komunit

Studie o DIY komunitách mají několik zásadních děr, není zde jasná metodologie, ani odůvodněný výběr komunit – což jsou rovněž hlavní nedostatky celé knihy. Vůbec například nevíme, proč tu mají místo právě nadšenci vytvářející hudbu pomocí primitivního syntezátoru Arduino a o kousek dál je studie zabývající se streamováním jako zbraní občanské žurnalistiky – byť tu autor elegantně a svižně využívá vlasntí zkušenosti z protestů hnutí Black Lives Matter bojujícho proti institucionalizovanému rasismu a upozorňujícího na policejní násilí v Americe.

Kapitola o DIY rádiích úplně pomíjí historii pirátských stanic, které byly katalyzátory nových hudebních žánrů, a autorky Jessica Foley a Linda Doyle se soustředí pouze na rádia vysílající na FM vlnách. Zatímco po celém světě vznikají online komunitní rádia a o jejich vlivu, struktuře a formátech se pořádají konference.

Zajímavé paralely načrtává autorka Martha Kuhlman v kapitole Komu patří město? Umělecké a veřejné prostory v Providence, která podává zprávu o umělecké scéně v nejlidnatějším městě amerického státu Rhode Island. Cituje tu myšlenky hnutí situacionistů, kteří využívali marxistickou kritiku k poznámkování života především v Paříži – města zaplněného reklamou a ovládaného kapitálem. Cituje tu také francouzského filosofa Henriho Lefebvra, známého svým konceptem práva na město – podle toho mají lidé žijící ve městech výsadu aktivně se podílet na jeho přetváření. Koncept je relevantní pro analýzu urbanisitckých témat a částečně vysvětluje význam u nás dobře známých akcí jako Zažít město jinak, kdy se mimo jiné zavřou některé dopravní uzly pro auta.

Pěstování imaginace

Lefebvre bral každodenní život jako jistou formu kritiky a tato myšlenka by mohla být zastřešujícím východiskem roztříštěného sborníku DIY Utopia. Publikace je přehlídkou občanské imaginace, která může přispět k přetváření světa kolem sebe na lokální úrovni – takové světy mají fungovat na jiném nastavení než diktují mechanismy neoliberální ideologie a tržního kapitalismu. Větší odměnou než peníze je solidarita a pospolitost. Přes všechny nedostatky kniha nabízí jistý recept na pěstování imaginace, ale nedává potom smysl, proč autoři vydali drahou akademickou publikaci. Pokud chtějí myšlenky skutečně dostat k lidem, měli vytvořit fanzin tištěný na levné kopírce a dělaný na koleni. A rozdávat ho v ulicích, na koncertech, přednáškách.

Foto kredit: Wikipedia/Public Domain; The Open Utopia