Média veřejné služby: proč je potřebujeme a čím nás dráždí?

Prosinec 5, 2017 • Etika a kvalita žurnalistiky, Nejnovější příspěvky, Top příspěvky • by

Co by se stalo, kdyby zmizela média veřejné služby, tedy Česká televize (ČT), Český rozhlas (ČRo) a Česká tisková kancelář (ČTK) z mediálního prostoru naší společnosti? Jak fungují a jaké mají postavení v internetovém prostoru a jaké postavení se v blízké budoucnosti očekává? A jaká je představa o ideálním médiu veřejné služby?

Na tyto a další otázky hledali odpovědi v panelové diskusi pořádané 29. listopadu 2017 v Divadle Perštýn profesor Jan Jirák z Fakulty sociálních věd UK a Metropolitní univerzity Praha, bývalá poslankyně a právnička Hana Marvanová, jež zároveň zastupovala platformu Svobodu médiím, Jindřich Šídlo, komentátor Seznam Zpráv, a Josef Kašpar, zahraniční redaktor z Říma. Diskusi moderoval Radko Kubičko z ČRo a uspořádal ji Český filmový a televizní svaz (FITES).

Média veřejné služby jako „hlídací pes demokracie“

Na úvod Hana Marvanová vysvětlila, proč je zapotřebí, aby vedle soukromých médií fungovala i ta veřejnoprávní: „K veřejnosti by se měly dostat informace, aby měla možnost se vyjadřovat. Co když se informace v soukromých médiích, na které mají lidé nárok, k nim nedostanou? Co když to nebude v ničím zájmu těch, kdo ta média platí?“

Takzvaný duální systém byl tedy vymyšlen proto, aby existovala média, která přinášejí veřejnou službu, provozují ji v zájmu veřejnosti a pro veřejnost a nikoliv kvůli partikulárním zájmům nebo postranním úmyslům skrytě ovlivňovat veřejné mínění. „Tato média musí být nezávislá zejména na výkonné moci,“ zdůraznila Marvanová. Připomněla také, že důležitá je i kulturní a vzdělávací role médií veřejné služby, protože mohou obyvatelstvo povznášet, aby bylo rozumnější a znalejší.

Diskuse o médiích veřejné služby

Do diskuse o médiích veřejné služby, která se uskutečnila na konci listopadu roku 2017, se zapojili (zleva) Jan Jirák, Hana Marvanová, Jindřich Šídlo a z Říma také Josef Kašpar (po Skype).

Co je tedy služba veřejnosti? „Je to služba, která své příjemce vnímá jako veřejnost, to jest jako občany, nikoliv jako spotřebitele a konzumenty,“ vysvětlil Jan Jirák. Média veřejné služby podle něj zároveň představují určitou informační a názorovou alternativu k ostatním médiím. „Tím velmi dobře odhalují to, co je na nich hezké, totiž fakt, že mají potenciál být do značné míry odstíněna od trhu i od státu ve smyslu politické moci. Ani jedno ani druhé odstínění není dokonalé, ale je větší než u ostatních médií a to jim, myslím, dává tu základní cenu – to, že mají svým způsobem svébytné postavení,“ dodal Jirák.

Potřeba zachovat média veřejné služby je podle Marvanové v dnešní době ještě silnější než kdy dříve, a to zejména kvůli politicky vyhrocené situaci. Kdyby neexistovala, zmizel by zdroj informací, které by měly být pokud možno nestranné. „Neříkám, že to funguje ideálně, to vůbec ne, ale je to věčné úsilí o to, aby ta média veřejné služby fungovala v zájmu veřejnosti a v zájmu prezentace širokého spektra názorů,“ podotkla.

Média veřejné služby jako „relikt minulého století“

Otázkou ovšem je, jaká budoucnost média veřejné služby čeká, což je podle Jindřicha Šídla debata, která se nevede pouze v Česku, ale například i ve Velké Británii. Sám média veřejné služby označil za „relikt minulého století“, protože v době, kdy vznikal duální systém, byly vysílací frekvence národním bohatstvím; vznikala jako národně-reprezentativní instituce.

„Dnes už však rámec, ve kterém média vznikala, to jest ten národní celek vymezený kulturou, minulostí, jazykem, už nehraje takovou roli,“ podotkl Jirák. Proto si podle něj musíme klást otázku, k čemu nám ta média v současnosti slouží. „Debata, co dnes vlastně chceme za veřejné peníze, je úplně legitimní, a to jak v oblasti zpravodajství, ale i zábavy nebo sportu,“ souhlasil Šídlo. Podle něj se přitom v Česku povede politický boj o to, jestli média veřejné služby vůbec přežijí, a pokud ano, v jaké to bude podobě.

Diskuse o médiích veřejné služby

Diskusi moderoval Radko Kubičko z Českého rozhlasu.

Jan Jirák s tím ovšem nesouhlasí: „Nemyslím si, že rušení médií veřejné služby je na pořadu dne,“ uvedl. Společnost, která je podle Jiráka značně rozkolísaná, musí média akceptovat, držet je v povědomí a podporovat jejich legitimitu, jež spočívá v důvěryhodnosti, která je garantovaná prestiží na jedné straně a zákonem na straně druhé. Faktem ovšem také je, že Poslanecká sněmovna určuje výši koncesionářských poplatků, což je významným politickým nástrojem. Poplatek lze přitom prostou většinou ve Sněmovně zvýšit i snížit.

Médiím veřejné služby také podle Marvanové škodí a zároveň snižuje autoritu ve veřejnosti to, že lidé v nich určité věci neslyší, informace jsou nedostačující a lidé jim proto přestávají věřit. „To mnohem víc nahrává těm, kdo by je chtěli zrušit,“ upozornila Marvanová. Zároveň zdůraznila, že kvalitu institucí nikdy netvoří jen právní rámec, ale i kvalitní osobnosti, které reflektují smysl, kvůli kterému média veřejné služby vznikla. Mají to být „lidé, kteří myslí veřejnoprávně a nejenom na byznys,“ uvedla Marvanová.

Výlučné postavení ČTK

Zatímco provoz ČT a ČRo je hrazen z koncesionářských poplatků, ČTK pracuje na čistě komerčním principu – funguje jako agentura, která má své abonenty, jimž dodává zpravodajský servis. ČTK je tedy zřízena ze zákona, ale vydělává si sama na sebe a zároveň má „zlaté vejce“, kterým je její archiv.

Většina médií přitom služby ČTK hojně využívá, což je důvodem, proč do značné míry nastoluje agendu. S jejími „produkty“ pak přichází do styku především novináři, jak podotkl moderátor Radko Kubičko. ČTK také každý den vydává rozpis toho, co se bude dít.

ČTK má výhradní postavení i proto, že dodává pouze zpravodajský servis a publicistikou se na rozdíl od ČT a ČRo vůbec nezabývá. „ČTK není nijak konfliktní organizace, nedělá žádnou investigativní žurnalistiku, nemá komentáře, což je to, co politiky nejvíc rozčiluje. Nepouští se do žádných divočin,“ podotkl k tomu Šídlo.

Média veřejné služby jako „vlastnictví všech“

Velikou výhodou ČT i ČRo je, že s ohledem na financování z veřejných zdrojů nečelí tlaku způsobenému reklamou a inzerenty. To je však zároveň i velkým závazkem, protože novináři musí mít neustále na paměti, že pracují v médiích, která jsou v zásadě vlastnictvím všech. ČT a ČRo jsou pak podle Jiráka jednou z posledních věcí, které máme jako česká společnost společné. „Nemusíme se na ně dívat a nemusíme je poslouchat, ale víme, že tu jsou – důležité je povědomí o tom, že existují. To je to, co jim dává hodnotu,“ míní Jirák.

„Při příchodu do médií veřejné služby musí člověk úplně změnit myšlení, protože se jedná o médium, které si skutečně platí všichni: voliči sociální demokracie, ODS, ale koneckonců i Tomia Okamury nebo komunistů,“ zdůraznil Šídlo. „Zachovat právo na podložený názor, zároveň vědět, že osobní názory nejsou až tak důležité, protože novinář musí zachovat neutralitu, na což je při té práci potřeba myslet,“ doplnil. Politici však podle něj speciálně o České televizi uvažují jako o „parlamentní televizi“. Podle Jiráka pak samotná televize podlehla myšlence, že je politickou silou svého druhu, která má svou agendu a která prosazuje své představy o světě.

Podle Marvanové to je systémový problém: „Zakopaný pes je bohužel už od roku 1991 v tom, že se převzal německý model, ale velmi nedokonale a narychlo,“ podotkla. Dohlížet na to, aby média veřejné služby nebyla předpojatá, má dělat Rada ČT, Rada ČRo a Rada ČTK, což jsou ze zákona orgány veřejnosti. „Mají v nich být zastoupeny nejrůznější zájmy – sociální, kulturní, národnostní, politické a tak dále, a musí být reprezentativní,“ vysvětlila Marvanová s tím, že dokud byl Parlament „relativně slušný“, zvolený radní byl nestraník, který byl schopen říkat jiný názor než ten, který chtěli politici slyšet, což bylo zárukou toho, že se bude chovat nezaujatě. „Měly by se posílit pojistky institucionální nezávislosti mediálních rad, aby byly protihlukovou zdí, která vytvoří lepší atmosféru pro novináře, kteří by chtěli fungovat nezávisle,“ doplnila.

Na čem se všichni účastníci diskuse shodli, je, že mladou generaci televize ani rozhlas příliš nezajímají, což je – mimo jiné – důvodem, proč se do budoucna povede debata o koncesionářských poplatcích čím dál intenzivněji. Od roku 2013 navíc klesá jejich důvěryhodnost i sledovanost, jak uvedl předseda výkonného výboru FITES Martin Vadas.

I tak jsou podle všech zúčastněných média veřejné služby velmi důležitým zdrojem informací, a to i přesto, že k němu má řada lidí velké výhrady. Celkově byla diskuse vyvážená a podnětná, neboť osvětlila to, proč jsou pro nás média veřejné služby na jedné straně tolik potřebná a na straně druhé tak dráždivá. Jsou významnou součástí demokratického uspořádání společnosti, protože pomáhají formovat veřejné mínění a slouží k získávání relevantních poznatků, na jejichž základě se potom lidé například ve volbách rozhodují.

Foto kredit: Martin Vadas

Print Friendly, PDF & Email

Tags:, , ,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to friend