Dá se v době sociálních médií mluvit o soukromém životě? Za jakých okolností mohou být soukromé záležitosti zveřejněny novináři? Kde je hranice práva na informace a kde práva na soukromí? Liší se to podle osobností, profesí? Jaký je rozdíl mezi americkým „právem nebýt obtěžován“ (the right to be left alone) a evropským „právem být zapomenut“ (right to be forgotten)?

O tom přišli na Institut komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy diskutovat Mark Neužil z Katedry komunikace a žurnalistiky Univerzity Sv. Tomáše (Minnesota, USA) a Janek Kroupa z Českého rozhlasu. Rozpravy, tentokrát o soukromí a právu na informace, moderovala ředitelka IKSŽ Alice Němcová Tejkalová.

Hosty prosincových Rozprav byli Mark Neužil (vlevo) a Janek Kroupa.

Podle Marka Neužila je západní koncept soukromí relativně novým a například v Ústavě Spojených států amerických není nijak zakotven, přičemž samotné slovo „soukromí“ se v ní nikde nenachází. V USA zároveň existují čtyři hlavní kategorie, které se k právu na soukromí vztahují. Jsou jimi pronikání do samoty nebo do ústraní, zveřejnění zostuzujících soukromých afér, zavádějící hanobení a falešná publicita a publikování informací bez vědomí dotyčné osoby.

Zákon o ochraně soukromí je přitom podle Neužila v médiích uznáván jako „morální dobro“. Zároveň je důležité podotknout, že do velké míry vyjímá veřejné činitele a také lidi, kteří chtějí být „v záři reflektorů“, jako například celebrity, jež samy usilují o to, aby bylo jejich soukromí exponováno.

Právo na soukromí komplikují sociální sítě

Otázkou ovšem je, zda mají mít právo na soukromí zajištěno i jejich rodinní příslušníci, jejichž soukromý život už ve veřejném zájmu a v hledáčku médií být nemá. Často proto také vyvstává žádost některé kauzy raději nepublikovat už jen kvůli tomu, že mohou být zdrojem výčitek.

Jak ovšem podotkl Neužil, kvůli sociálním sítím se právo na ochranu soukromí podstatně snižuje a celá situace se tak značně komplikuje. Existuje tedy vůbec něco jako soukromý život, když uživatelé internetu používají sociální sítě? „Lidé dobrovolně vstupují do jakési dohody se sociálními sítěmi, čímž obětují své soukromí, které tím vlastně prodávají,“ upozornil Neužil.

Mark Neužil vysvětlil, jak sociální sítě komplikují ochranu soukromí.

Právo na soukromí se sice za všech okolností vztahuje na děti, ale problémem je, že samotní rodiče jejich fotografie vystavují na sociálních sítích. „Zhruba před rokem jsme zaznamenali případ o pedofilní komunitě, která na svou webovou stránku kradla snímky z facebookových profilů,“ nastínil Janek Kroupa další rizika spojená s užíváním sociálních sítí.

Také dodal, že sám nevyužívá ani jednu sociální síť: „Necítím žádnou touhu oznamovat komukoliv to, co jsem měl k snídani,“ řekl s nadsázkou. Podle něj tím zároveň chrání i svou rodinu. „Myslím si, že investigativní reportéři by na sociálních sítích neměli být aktivní i proto, aby nemohli být obviněni z předpojatosti,“ dodal.

Samostatnou kapitolou jsou pak politici, kteří také dávají na odiv své děti, byť to s jejich povoláním nijak nesouvisí; podle diskutérů tak činí zejména populisté, například americký prezident Donald Trump, který se běžně chlubí svým nezletilým synem.

Investigativní reportéři hledají silné důkazy

Poněkud odlišná situace nastává v případě investigativní práce novinářů, jak podotkl Janek Kroupa z Českého rozhlasu. „V investigativní novinařině vždy bereme na zřetel hranici, kdy musíme vědět, že lidé, které pronásledujeme, jsou zapojeni do nějaké nelegální či neetické aktivity,“ podotkl Kroupa s tím, že vyšetřování a rešerše začíná dlouho před tím, než se investigativní novináři rozhodnou nějakou osobu sledovat.

Janek Kroupa poodkryl zákulisí práce investigativních reportérů.

„Musíme mít velmi silné důkazy o tom, že se něco děje, než začneme například používat skryté kamery nebo jinou identitu,“ doplnil. Problematické ovšem samozřejmě je, že předpoklady se ne vždy naplní.

Zároveň se novináři podle Kroupy vždy snaží oslovovat ty, kteří jsou v nějaké kauze „namočeni“, aby se k ní vyjádřili a nějakým způsobem vysvětlili či ospravedlnili své jednání, protože jejich motivace může být různorodá. Může se také stát, že se novináři zmýlí, ale to se podle Kroupy neděje příliš často, a když ano, namístě je samozřejmě omluva.

Dlouze diskutovaným tématem bylo také právo na ochranu soukromí účastníků trestných činů a informování o pachatelích, které může být problematické například už jen z důvodu presumpce neviny. Soukromé záležitosti zároveň mohou být zveřejněny pouze v případě, kdy mají novináři jasnou evidenci o tom, že je to ve veřejném zájmu.

Média by tak podle obou hostů měla raději vyčkávat, než nějakou informaci publikují, což jim však často znemožňuje tlak na to, aby o nějaké kauze informovali jako první, jak podotkl Neužil. „Měl by být vyvíjen větší tlak na to mít pravdu než na to být první. Myslím, že je to lepší strategie. Je to obtížný, průběžný boj,“ dodal.

Foto kredit: František Géla