Jsou jednotlivá česká média sama o sobě prostředím střetů mezi různými názorovými proudy? Daří se jim nezabetonovávat se v jedné pozici, otevírat se pohledu zvnějšku, pěstovat polemiky? Nebo už se čeští publicisté a publicistky přou, jen když na sobě mají rozdílné dresy?

Ve svém eseji Věcný návrat historek (Právo, 25. 1. 2018) vidí filosof Václav Bělohradský liberální demokracii jako neustálý „boj mezi různými tábory odpovědné tvorby názorů o názorovou hegemonii“. Ale právě takto pojatá demokracie se podle něj postupně vyprazdňuje. Veřejný prostor se mu mění v místo, „v němž si můžeme sestavit z repasovaných odřezků informací svou vlastní verzi světa a úspěšně ji chránit před pohledem zvnějšku“. Společnost se dle Bělohradského rozpadá do uzavřených bratrstev, která se nezajímají o důvody, proč lidé vidí tytéž věci různě.

O podobných bratrstvech mluví i filosof a novinář Petr Fischer v souvislosti s médii. Ta se uzavírají do sebe, a přitom by podle něj měla pomoci společnosti vyjednávat „nové instituce vykazování pravdy“, vyvolávat debaty a konflikty a nezabetonovávat se v jedné pozici, vlastní pozici naopak neustále znejisťovat.

Spor o ÚSTR je příkladný

Jak si z tohoto pohledu stojí tuzemská média? Zkusme se na to podívat optikou jednoho z nejvýraznějších společenských sporů dneška – o Ústav pro studium totalitních režimů. Jako vhodný se jeví i proto, že se opakovaně probouzí k životu jak konkrétními událostmi, tak má obecnější přesah střetu různých pojetí zkoumání soudobých dějin. Jak tento spor vypadal v roce 2017? A co nám může naznačit o povaze diskusí v rámci publicistiky institucionalizovaných médií?

Podle databáze Newton vyšlo loni 557 textů, které obsahovaly běžně užívanou zkratku pro Ústav pro studium totalitních režimů – „ÚSTR“. Po vyřazení zpravodajských textů, přepisů televizních a rozhlasových pořadů a těch blogů, které média nenechala projít editorským sítem názorové rubriky, zbývá 51 publicistických článků.

Jaká témata související s ÚSTR vzbudila loni pozornost? Dvakrát se to povedlo prezidentu Miloši Zemanovi. Nejprve v březnu využil své pravomoci a navrhl do Rady ÚSTR, nejdůležitějšího orgánu ústavu, spisovatelku Lenku Procházkovou. V červenci totéž udělal v případě Karla Srpa. Oba návrhy Senát, jenž členy Rady ÚSTR volí, krátce poté odmítl. Třetím výrazným tématem byly názory francouzské historičky a poradkyně ředitele ÚSTR Muriel Blaive z rozhovoru, který v srpnu poskytla serveru A2larm. A čtvrtým volba tří nových radních v prosinci. Všemi zmíněnými okruhy se pak prolíná desáté výročí vzniku ÚSTR.

První, čeho si lze na tomto vzorku všimnout, je disproporce mezi jednotlivými tématy. Zatímco Procházkové, Srpovi i Blaive je věnována široká pozornost, samotná volba tří radních, která má na budoucnost ÚSTR mnohem větší vliv, je opomíjena. Věnují se jí Parlamentní listy, Právo, Deník Referendum a Aktuálně.cz, zatímco jiná média, která měla potřebu zasahovat do předchozích témat – Lidové noviny, Respekt, Reflex, Echo24, Neviditelný pes nebo Britské listy – tady mlčí.

V pozadí je ideologická rozepře

Pokud toto chceme rozklíčovat, je třeba popsat základní rozměry ideologického sporu o ÚSTR alespoň tak, jak je prezentován ve zkoumaných článcích. Mluví se v nich opakovaně o dvou táborech. Prvním je zakladatelská generace kolem prvního ředitele ÚSTR Pavla Žáčka či historika Petra Blažka – tato skupina se často označuje jako „pravicová“ a připisuje se jí snaha udělat z ústavu „nástroj politiky paměti“, který se bude soustředit na zkoumání represivní složky komunistického režimu a naslouchat především jeho obětem.

Druhým táborem je skupina, která ovládla Radu ÚSTR v druhé pětiletce její existence, je označována jako „levicová“ a nejčastěji jsou v souvislosti s ní zmiňováni radní Michal Uhl a Lukáš Jelínek, Muriel Blaive nebo současný náměstek ředitele ÚSTR Ondřej Matějka. Tento tábor prosazuje transformaci ústavu v klasickou vědeckou instituci soustředící se na sociální dějiny včetně zkoumání každodennosti.

V prosinci proběhla volba radních, u níž se dalo předpokládat nahrazení představitelů „levicové“ garnitury. A zřejmě proto se tématem stala především u médií, jejichž autorům se tato změna nelíbila. V Právu a v Deníku Referendum navíc volbu tematizoval i Lukáš Jelínek, který se (neúspěšně) pokusil obhájit pozici radního.

Média nepěstují skutečné polemiky

A tím se dostáváme k hlavnímu závěru, který z této zběžné analýzy vyplývá. Články na sebe poměrně často reagují napříč médii, nezřídka je jeden mediální výstup tématem jiného mediálního výstupu (viz reakce na rozhovor s Muriel Blaive). V rámci samotných médií však ke skutečné diskusi takřka nedochází.

Přestože se například v Respektu, v Haló novinách nebo na serverech Neviditelný pes či Echo24 k ÚSTR vyjadřuje více autorů, neodporují si; média, alespoň v případě zkoumaného tématu, nepěstují skutečné polemiky. Lze je proto vcelku snadno přiřadit jako celky k jednotlivým stranám sporu, případně k postoji, který odmítá samotnou myšlenku smysluplné existence ústavu. Bělohradského „boj mezi různými tábory odpovědné tvorby názorů o názorovou hegemonii“ jako by se v rámci jednotlivých médií téměř nevedl.

Dokládá to například i anketa, kterou uspořádala příloha Orientace Lidových novin (29. 7.) a jejíž autor Jiří Zídek se v doprovodném textu přihlásil ke kritice ÚSTR jako nutně zpolitizované instituce, aby posléze v anketě vystoupili všichni tři jím oslovení odborníci s podobným názorem. Na druhou stranu však Orientace zároveň patří k oněm nemnoha výjimkám, protože (o měsíc později) alespoň otiskla reakci Ondřeje Matějky.

Druhou takovou výjimkou je deník Právo a jeho internetový komplement Novinky.cz, kde během dvou týdnů vyšly rozhovor s Petrem Blažkem, reakce Ondřeje Matějky a esej historika Matěje Spurného, který sice patří do ono „levicového“ tábora, ale ve svém textu se pokusil o smířlivou interpretaci sporu. Z hlediska vlastní publicistické produkce menšinové názory pak (v minimálním množství) publikovaly i Parlamentní listy a Britské listy.

V případě široce diskutovaných témat kolem ÚSTR tak sledovaná institucializovaná média potvrzují tendenci uzavírat se v názorových bratrstvech, zabetonovávat se v jedné pozici, imunní proti pohledu zvnějšku. Až na výjimky tu nabízejí čtenářům očekávatelné a v rámci svého diskurzu nijak nerozporované verze světa. Jako kdyby nebyla prostředím pro střetávání různých táborů odpovědné tvorby názorů, ale přímo těmito tábory – všichni jejich autoři zkrátka nosí stejný dres.

Foto kredit: DENÍK/Martin Divíšek