Televize v roce 1968 – krátké období bez cenzury

Duben 24, 2018 • Nejnovější příspěvky, Svoboda tisku • by

 

 

První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček (vpravo) a uhedaktor Československé televize Jiří Svejkovský.

„To, co se událo na Strahově, vyvolalo pobouření. Tam se stala hrozná věc, která ukázala, až jak daleko jsme se v tom špatném vztahu k inteligenci dostali, že se s dětmi, které vyrostly a namnoze se už narodily po Únoru 1948, zacházelo jako s nepřátelskou třídou.“  Takto ostře zkritizoval komunistický režim na počátku února 1968 ve vysílání Československé televize literární historik Eduard Goldstücker, nově zvolený předseda Svazu československých spisovatelů. Ještě o měsíc dříve by tato slova z obrazovky nemohla zaznít vůbec; veřejná kritika politiky Komunistické strany Československa (KSČ) nebyla přípustná, natož ve státních sdělovacích prostředcích řízených KSČ, kterým televize byla.

Byl to doklad toho, že po nástupu Alexandra Dubčeka do vedení KSČ, se „nahoře“ začíná cosi měnit.  Goldstücker totiž velmi otevřeně odpovídal na otázky šéfredaktora Televizních novin týkajících se svobody projevu v Československu, událostí souvisejících se IV. sjezdem spisovatelů v červnu 1967 a zásahu Veřejné bezpečnosti proti vysokoškolákům na strahovských kolejích v říjnu 1967. Rozhovor se stal senzací začínajícího politického tání. 

Signálů, že pohled nového vedení KSČ na řízení sdělovacích prostředků začíná být jiný než v minulosti, přibývalo a redaktoři televizního zpravodajství a publicistiky se osmělovali ke stále větší otevřenosti. Vedení Československé televize (ČST) jim v tom nebránilo, a tak další senzace televizní publicistiky na sebe nenechala dlouho čekat. Již v půli března byl odvysílán přímý přenos ze schůze komunistů v Jednotném zemědělském družstvu v Horoměřicích a diváci se stali svědky vzrušené a ostré diskuse a velmi tvrdé kritiky politiky KSČ. Bylo jasné, že v kontextu vnitropolitických událostí již není možné nové trendy v informovanosti zastavit.

Politické tání na televizní obrazovce

V Televizních novinách začala ČST dávat větší prostor komentovanému zpravodajství, ve kterém stále častěji zaznívala kritika politiky KSČ uplatňované v uplynulých letech, a začala se objevovat nová témata, vzešlá z počínajícího reformního procesu.

Redaktor Československé televize Jiří Svejkovský v komentovaném zpravodajství.

Televizní redaktoři a publicisté cenzuru zcela ignorovali. K tak rychlému uvolnění poměrů v Československé televizi mohlo dojít především v důsledku předchozího politického tlaku. Od poloviny šedesátých let totiž musela čelit kritice aparátu KSČ za své občasné pořady či kritické příspěvky ve zpravodajství a publicistice. Televizní pracovníci proto brali novou situaci, jako určité zadostiučinění.

Neudržitelnost dosavadního systému řízení a kontroly médií si vedení KSČ uvědomovalo, a proto začátkem března pozastavilo činnost cenzurního orgánu, Ústřední publikační správy.  Na diskusním večeru s mládeží v pražském Slovanském domě proto mohl 13. března 1968 Jan Procházka, spisovatel a člen předsednictva ÚV KSČ, za bouřlivého potlesku oznámit: „Cenzura přestala, přátelé, existovat, hurá! Je vytvořen prostor pro svobodnou výměnu názorů, a myslím si, že tato svobodná výměna názorů této zemi velice prospěje, a ukáže kterým směrem se ubírat, abychom se znovu dostali do Evropy.“*

Komunistický cenzurní úřad vznikl v roce 1953. Nesl název Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) a měl dva úkoly: ochranu státního tajemství a ochranu „jiných“ zájmů společnosti. V jeho činnosti dominovala aktivita druhá, politická. V roce 1966 cenzura dostala zákonem pevné místo v československém právním řádu. Zákon znamenal významný posun – přiznání, definici a legalizaci cenzury. HSTD byla přejmenována na Ústřední publikační správu (na Slovensku vznikla Slovenská publikační správa) a z instituce, jejíž činnost byla dosud před veřejností utajována, se stal veřejný orgán, jehož rozhodnutí mohlo být zpětně napadeno a řešeno soudní cestou. V průběhu dvou let své existence si však nevybudovala dostatečně silné postavení a šéfredaktoři stále častěji odmítali cenzurním úředníkům naslouchat.

Program plný aktualit

Velký prostor se v Československé televizi na jaře 1968 kromě zpravodajství otevřel také pro diskusní a publicistické pořady. V nich jejich autoři začali zpracovávat aktuální a palčivá témata, která reformní proces ve společnosti přinášel. Publicisté diskutovali nejen ve studiu, ale vyráželi s kamerou do terénu, hovořili s občany v různých závodech a obcích o ožehavých otázkách nové politické skutečnosti.

Televizní redaktory stále častěji zajímal v roce 1968 osobní názor československých občanů.

Nikdy se už asi nepodaří zpracovat kompletní souhrn odvysílaných vystoupení politiků, spisovatelů, filosofů, ekonomů, či přenosů z mítinků a veřejných diskusí s občany, pohotových rozhovorů, prohlášení, anket z ulic a náměstí, jimiž televize prvně ve své historii zprostředkovávala informace nejen shora dolů, od centra k lidem, ale také zdola nahoru. Televizní program se téměř denně až do srpna 1968 měnil a protahoval dlouho do noci. Prostřednictvím televize byla republika seznamována s reakcemi občanů na prudce se valící události.

Televizní publicisté a dokumentaristé ve svých pořadech odhalovali zkreslování nedávné historie, poměry ve vězeňství, nezákonné procesy v padesátých letech.   Znovu objevovali témata v posledních letech tabuizovaná, jako byly sociální problémy společnosti, národnostní vztahy, z historických pak existence západního odboje, či osobnost prezidenta Tomáše G. Masaryka. V umělecké tvorbě se začaly natáčet televizní inscenace a filmy autorů a děl do té doby zakázaných. Byly odvysílány trezorové pořady.

Cenzura zakázaná i povolená

Zájem společnosti na úplných a pravdivých informacích a veřejné informovanosti, zakotvené dokonce i v Akčním programu KSČ, byl završen v létě 1968, kdy Národní shromáždění přijalo zákon (č. 84/1968), ve kterém cenzuru označilo za nepřípustnou a zrušilo ji.

Krátké období několika měsíců bez cenzury vyvrcholilo v srpnu 1968 během vojenské okupace Československa. Byl to proud svobodného a nezávislého informování, které vydobylo novinářům vysoký morální a profesní kredit. Přestože byly budovy Československé televize vojensky obsazeny, televizní pracovníci vysílali z náhradních pracovišť dál. Plnili důležitou informační i organizační roli, uklidňovali veřejnost a nastolovali otázky národního sepětí a odporu vůči okupaci (dnes bychom toto vysílání nazvali veřejnou službou).

Na nátlak Moskvy byla cenzura po srpnové okupaci obnovena. Nově přijatý zákon (č. 84/1968) zrušení cenzury zrušil. Vláda ustavila Úřad pro tisk a informace, jehož úkolem bylo „usměrňovat“ a kontrolovat činnost tisku, rozhlasu, televize a ČTK, zřídila Vládní výbor pro tisk a informace a odvolala ředitele televize a rozhlasu.

Konec necenzurovaných zpráv

Na podzim 1968 pak byla politická publicistika v televizi zakázána a řada publicistických pořadů z obrazovky zmizela. Televizní publicisté se i přesto snažili ve vysílání udržet výdobytky pravdivého a necenzurovaného informování a plurality názorů, než jejich činnost byla označena za protistátní, protistranickou, kontrarevoluční a ukončena existenčními postihy a naprostým znormalizováním Československé televize do média poslušného novému Husákovu vedení KSČ a vyhovujícího představám Moskvy.

 

Zdroje:

*Československý filmový týdeník 12/1968.

KONČELÍK, Jakub. Cenzura. In Slovníková příručka k československým dějinám 1948-1989. 1. vyd. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2006, s. 562-565. (XIII. 15-18), dostupné z http://www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/Prirucka48_89.pdf

CYSAŘOVÁ, Jarmila. Československá televize. In Slovníková příručka k československým dějinám 1948-1989. 1. vyd. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2006, s. 577-580. (XIII. 30-33), dostupné z http://www.usd.cas.cz/wp-content/uploads/Prirucka48_89.pdf

 

Fotografie: archiv Daniela Růžičky

Print Friendly, PDF & Email

Tags:, , , , , , ,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to a friend