Existuje Investigativní žurnalistika v Africe? Ano, ale s problémy

Červen 18, 2018 • Etika a kvalita žurnalistiky, Nejnovější příspěvky, Svoboda tisku • by

Publikace Investigativní žurnalistika v Africe, 75 let

„Afričtí novináři si velmi dobře uvědomují, jakou cenu má jejich práce. Ať už jim zástupci státu podsouvají napěchované obálky, šikanují je policejní složky, nebo jim vyhrožuje mafie. Všechny tyto věci se dějí hlavně proto, že i investigativní žurnalistika v Africe má moc zasahovat do statu quo a chránit veřejné zájmy.“

Právě těmito slovy shrnuje význam investigativní žurnalistiky pro moderní africkou společnost Anya Schiffrinová, ředitelka technologického, mediálního a komunikačního programu na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Schiffrinová je také autorkou úspěšné publikace „Global Muckracking“, která mapuje 100 let investigativní žurnalistiky po celém světě. Nedávno vyšla její nová publikace, která prezentuje několik příkladů investigativní žurnalistiky z Afriky.

Publikace „African Muckracking – 75 Years of Investigative Journalism in Africa“ dokumentuje historii moderní Afriky, zdůrazňuje zneužívání práce, policejní brutalitu, práva žen a boj za demokracii a nezávislost. Zároveň se prostřednictvím vybraných investigativních reportáží zabývá problematikou lidských práv v oblasti těžebního průmyslu.

V knize se objevují zvučná jména africké novinařiny, autorů, jejichž články měly nemalý dopad na dění v konkrétních afrických zemích. Například mozambický novinář Carlos Cardoso a angolský spisovatel Rafael Marques psali o korupci a brutalitě. Investigativní reportér Henry Nxumalo v J.A.R. tajně mapoval a následně popsal pracovní podmínky na nechvalně proslulých bramborových farmách Bethal.

V rozhovoru s Evropskou observatoří žurnalistiky Schiffrinová popisuje náročnou přípravnou fázi knihy, mluví o současné situaci afrických investigativních novinářů a nastiňuje své plány na podporu tamějších reportérů. 

Anya Schriffin

EJO: Proč jste se zaměřila na investigativní žurnalistiku v Africe? Stál za tímto rozhodnutím nedostatek relevantních zdrojů?

Schiffrinová: Po vydání knihy „Global Muckracking“ začali jednotliví přispěvatelé pracovat na různých národních verzích. Jeden z nich, Anton Harber z Witské univerzity v J.A.R., naznačil, že bychom měli také napsat knihu o afrických investigativních reportérech. Nejprve na knize pracoval sám. Jelikož ji ale nemohl dokončit a mně se tematika velmi zamlouvala, vložila jsem se do projektu.

Lidé toho o africké novinařině příliš nevědí, protože západní média jsou příliš sebestředná. Hlavním důvodem mého nadšení pro vydání této knihy byla snaha vyplnit mezeru na trhu. Nikdo před tím takovou knihu nevydal, nikdy neexistovala žádná podobná sbírka investigativních reportáží. Doufám, že publikace bude poučná pro africké novináře, tamější univerzity i pro celý zbytek světa.

Ve své knize píšete, že chcete vyvrátit předpojatost „Globálního severu“, podle něhož v Africe neexistuje dobrá investigativní žurnalistika. Proč si myslíte, že taková předpojatost existuje?

Na Západě obecně panuje přesvědčení, že investigativní žurnalistika má své kořeny v Severní Americe. Cílem knihy je ukázat, že i v jiných zemích existují velmi kvalitní investigativní reportáže. Myslím si, že lidé inklinují ke svým národním médiím, kterým věří. Přestože máme média mezinárodního typu, jako je CNN, BBC nebo New York Times, mnohé aspekty novinařiny jednoduše globální být nemohou. Lidé se stále spoléhají především na místní novináře. Africkou žurnalistiku tak nejlépe reprezentují právě afričtí novináři.

V knize se objevuje 41 investigativních reportáží. Jak byly vybírány?

Při výběru hrálo roli několik kritérií. Podmínkou byli ryze afričtí autoři, kteří ale měli reprezentovat naprostou špičku své profese. Zároveň pro mě byla důležitá národní rozmanitost, takže konečný výběr autorů zastupuje různé africké země. Dalším kritériem byla poutavost příběhů pro neafrické publikum. Potýkali jsme se ale i s několika obtížemi. Předně to byly nepříliš dobré africké archivy. Například se nám stalo, že nám nikdo nebyl schopný říct, jak dlouho bude zavřená knihovna – možná rok, možná déle. Museli jsme tak mít „detektiva“, který procházel staré články a knihy.

To zní komplikovaně…

Práce na knize byla obtížná, připravovala jsem ji dva roky. Snažila jsem se kontaktovat různé autory, rozeslala jsem 200 až 300 e-mailů, mnozí z nich mi ale nikdy neodpověděli. Ti, co byli ochotní se na publikaci podílet, zase často nedokázali říct, která jejich reportáž je nejdůležitější. Oslovila jsem proto i několik historiků, kteří mi radili, jaké reportáže vybrat. To se ukázalo jako dobrá strategie. Také jsem musela přehodnotit své standardy a udělat si vlastní definici, co je africká žurnalistika. Tím se mi opět rozšířilo spektrum možných autorů.

Jaké jsou podle vašeho názoru hlavní překážky, kterým dnes čelí investigativní novináři v Africe? Proč se jim nedaří oslovovat širší publikum?

Důvodů, proč se tak málo afrických novinářů věnuje investigativní žurnalistice, je hned několik. Může to být nedostatečná odborná průprava, špatné financování, obchodní model afrických médií, nekompetentní nadřízení, externí vlivy a tlak ze strany vlády či byznysu a samozřejmě i autocenzura. Většina reportáží také nemá mezinárodní dosah. Když už západní média o Africe píší, nejčastěji spoléhají na své prověřené korespondenty.

V úvodu zdůrazňujete nezastupitelnou roli lidskoprávních organizací při ochraně afrických investigativních novinářů. Můžete o tom říct více a případně poskytnout konkrétní příklady?

S tím, jak slábne současný obchodní model médií, jsou zajímavé reportáže často financovány nadacemi nebo neziskovými organizacemi. Jedním z příkladů je organizace Human Rights Watch, která sponzoruje reportáže s oblíbenou environmentální tematikou.

Publikace zdůrazňuje historické vazby neziskových organizací na novináře. Jedním z příkladů je reportáž o otroctví a obchodování s lidmi v Kongu. Britský reportér Henry David zase získal peníze od nevládních organizací, aby mohl psát o lidských právech. Rolí občanskoprávních organizací v rozvoji africké žurnalistiky se zabývá například Matthew Powers z Washingtonské univerzity.

Přesuňme se nyní k jinému tématu, k boji za demokracii v afrických zemích. Jak investigativní novináři v Africe vyvažují svůj vlastní aktivismus a požadavky na objektivní a eticky vyváženou žurnalistiku? 

Mnoho afrických novinářů nevidí ve svém aktivismu žádný problém. Jejich cílem je vylepšit společnost a psát o zajímavých tématech, které se týkají například veřejného zdraví či korupce. Právě psaní jim pomáhá v dosahování těchto cílů. V Africe najdete nadace, které věří, že žurnalistika má možnost měnit svět k lepšímu. Sponzorují proto projekty, které takový potenciál mají. Existuje mnoho příkladů, kdy se novináři za cenu dobré investigativní reportáže vydávají na milost policejní a vojenské brutalitě. Je pozoruhodné, kolik v knize prezentovaných autorů bylo při výkonu své profese zabito nebo uvězněno.

Investigativní žurnalistika v Africe ale nepokrývá zdaleka všechna palčivá témata, například těžební průmysl. V knize píšete, že dlouhá léta africkým novinám dominují zprávy prezentující vládní úředníky a přestříhávání červených pásek, které píší novináři účastnící se oficiálních vládních cest. Hlasy obětí těžebního průmyslu naopak zůstávají nevyslyšeny. Zlepšuje se nějak v tomto směru investigativní žurnalistika? 

Mnoho věcí se změnilo. Již řadu let působím na Institutu pro správu přírodních zdrojů. Pomáhala jsem s plánováním vzdělávacích programů v Africe. Myslím si, že práce Institutu je neuvěřitelně dobrá. Spolupracuje a školí mnoho afrických novinářů, kteří pro ně na oplátku píší o ropném, těžebním a plynárenském průmyslu. Dalším faktorem je rozvoj sociálních médií a vizuálních technologií, které novinářům umožňují nacházet a oslovovat nové zdroje a šířit své vlastní příběhy.

Velké projekty jako Panama Papers školí africké novináře a umožňují jim pracovat na skutečně relevantních tématech. Investigativní žurnalistika v Africe ale i tak čelí nemalým výzvám. Například v Nigérii je spousta novinářů, kteří píší o korupci. Jejich články ale nic neřeší a korupce stále existuje. Investigativní žurnalistika není řešením problémů, může ale pomoci s jejich nápravou.

Které z prezentovaných reportáží si podle vás nejvíce zaslouží čtenářovu pozornost?

Velmi silný je příběh ugandské novinářky Sheily Kawamarové, která psala o genocidě ve Rwandě. Vzhledem k tomu, že většina afrických médií nemá dostatečné finance na zahraniční korespondenty, reprezentovala jeden z mála afrických hlasů v tomto konfliktu.

Dalším zajímavým příběhem je práce afrického kameramana a fotoreportéra Mohameda Amina, který dlouhodobě pokrýval hladomor v Etiopii. Jeho práce zasáhla globální publikum. V knize je mimo jiné rozhovor s jeho synem Salimem Aminem.

Máte nějaké nové plány, jak podpořit investigativní žurnalistiku v Africe?

Nedávno jsem navštívila Tanzanii a Keňu, kde je pozice žurnalistiky opravdu dost vážná. Doufám, že moje prezentace o investigativní žurnalistice, které jsem tam měla, připomenou tamějším vládám, korporacím i obyvatelům, nakolik důležitou roli žurnalistika ve společnosti hraje. Chci, aby moje publikace lidem ukazovala nepostradatelnost investigativní žurnalistiky a popisovala výzvy a hrozby, kterým novináři ve světě čelí.

Print Friendly, PDF & Email

Tags:, , , , ,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to a friend