„Novináři nejsou nepřáteli.“

Svobodná média nejsou „nepřáteli lidu“ – a přesně to je důvodem, proč jsou pod palbou politiků z celého světa.

Dne 16. srpna 2018 přibližně 350 amerických novin publikovalo koordinovanou redakční odpověď na opakované útoky prezidenta Donalda J. Trumpa na svobodná média.

Muž, který se aktivně věnuje pozornosti médií, sám pracoval v šoubyznysu a těžil z ohromné míry bezplatné publicity, jíž se mu dostávalo na začátku jeho politické kariéry. Trump nyní vykazuje silný odpor vůči médiím, která mají tu troufalost vyjadřovat mu cokoliv jiného než bezpodmínečnou podporu, a označuje je jako „nepřátele amerického lidu“. Opakovaně také ponižuje zpravodajské organizace jako ABC, CNN nebo New York Times tím, že jejich obsah označuje za „fake news“.

Svobodná média mohou lidi posilovat – proto je „siláci“ napadají

Trump není sám. Mocným politikům z celého světa se očividně nezamlouvá myšlenka, že existují nezávislé instituce, které je berou v potaz. Samozvaní „siláci“ ze zemí od Itálie, Indie přes Polsko, Filipíny až po Ekvádor nebo Jižní Ameriku se již dlouho pokouší zkrotit zpravodajství prostřednictvím útoků na veřejnosti, politických tlaků a pochybných obchodních opatření. Patří mezi ně tlak na vlastníky a strategické využití vládní reklamy, což v celém procesu podkopává klíčovou část oblíbené vlády – přístup lidí k nezávislým informacím o veřejných záležitostech.

Tito politici vědí, že svobodná média mohou posilovat moc lidí tím, že je informují o veřejných záležitostech. Svobodná média si mohou prosadit vlastní zájem o způsob, jakým jsou volení úředníci a veřejné orgány prezentováni a osvětlovat nepříjemné otázky a nepohodlné pravdy. To je důvod, proč se jich politici obávají a proč je napadají.

Právě proto, že svobodná zpravodajská média nejsou „nepřítelem lidu“, jsou napadána těmi politiky, kteří by upřednostnili pochlebování před kritickým podrobným zkoumáním. Mnozí z nich nejsou staromódní autokraté, kteří se snaží ovládat zprávy prostřednictvím přímé cenzury a fyzického násilí. Většina z nich působí ve společnostech, které se stále více nebo méně angažují alespoň v některých zásadách a postupech liberální demokracie. Někteří z nich používají přímé prostředky k tomu, aby se snažili ovládat média, ale stejně tak se zaměřují na samotný základ, v němž tkví síla svobodných sdělovacích prostředků – na jejich spojení s veřejností. Pokud se politikovi podaří přesvědčit dostatek lidí, že svobodná média jsou jejich nepřítelem, nezávislé zprávy jsou falešné a že nemůžete důvěřovat nikomu jinému, než je on nebo ona, tak se tento politik nebude muset médií obávat.

Jak mohou média bojovat

Stát si za principy profesionální novinařiny, což je přesně to, co nyní dělají americké noviny způsobem, který rezonuje daleko za hranicemi Spojených států, je prvním krokem k protiúderu. Ukazovat tento závazek v praxi je ještě důležitější. Podle editora deníku Washington Post Martyho Barona americká žurnalistika není na denní bázi „ve válce“ s Trumpovou administrativou, nýbrž „v práci“.

Čelit Trumpově útočné rétorice není partyzánským krokem ani krokem proti jeho administrativě, ale jen veřejným připomenutím, že žurnalistika si klade za cíl brát moc v úvahu a že moc – ať už veřejná, nebo soukromá, zvolená, nebo jiná – obecně nemá ráda, aby si jí někdo všímal.

Republikánská strana kdysi pevně stála za myšlenkou „svobody tisku“. Jak uvedl prezident Reagan, je to „základní princip amerického života“. Prezident George W. Bush zase poznamenal, že svobodný tisk je „pro demokracii nezbytný“.

Aby novináři a zpravodajská média mohli brát moc v úvahu efektivně, musí trvat na svých principech, praktikovat to, co kážou, a přesvědčit veřejnost, že ve skutečnosti jen dělají svou práci (a nevybírají si jako terče jednotlivé volené úředníky nespravedlivě). Aby odolávali útokům mocných politiků, kteří je chtějí označovat za nepřátele lidu, musí lidi přesvědčit, že pracují pro veřejnost, nikoliv pro stranické zájmy, úzké elity, nebo vlastní zájem.

Zde visí budoucnost amerického žurnalismu, který čelí Trumpovi, na vlásku – stejně jako je tomu v případě budoucnosti žurnalistiky v každé zemi po celém světě. Když se silní politici snaží polarizovat tento problém a nutit lidi, aby si vybrali, komu mají věřit – svobodným médiím, nebo politickým straníkům?

V USA loňský průzkum Reuters-Ipsos zjistil, že důvěra v tisk se podstatně zvýšila poté, co prezident začal média nazývat „nepřítelem amerického lidu“, i když se důvěra v samotného Trumpa mírně snížila. Ale i tehdy byla důvěra v tisk a prezidenta úzce spojena a zatímco mnoha jednotlivým zpravodajským značkám jejich uživatelé důvěřují, zpravodajská média jako instituce v mnoha zemích po celém světě stále čelí krizi důvěry.

Průzkum zveřejněný v červenci letošního roku zjistil, že jen 34 procent Američanů uvedlo, že většinu času věří, že mohou věřit většině zpráv, a ukázal, že lidé zcela očividně věnují pozornost útokům prezidenta na média. Celých 48 procent uvedlo, že se obává toho, že politici budou používat termín „fake news“ proto, aby zdiskreditovali zpravodajská média, která se jim nelíbí. Ale soudcem je stále ten, komu veřejnost důvěřuje. V tom stejném průzkumu vyjádřil ještě větší počet Američanů své znepokojení nad „příběhy, kde se fakta otáčejí nebo překrucují, aby prosazovaly konkrétní agendu“ (67 %), a „špatnou žurnalistikou“ (60 %).

Konfrontování silných politiků, kteří napadají svobodná média, je začátek. Ale skutečnou otázkou je, jak mohou novináři a zpravodajské organizace získat a udržet důvěru lidí. Pokud mají svobodná média zvítězit v boji, který nikdy vést nechtěla, a mají brát moc v potaz, mohou tak činit pouze s veřejností na své straně.

Foto kredit: © Wikipedia