„Chceme mluvit mimo okruh těch, kdo běžně poslouchají,“ říkají tvůrci investigativní detektivky Zvláštní vyšetřování

Březen 19, 2019 • Etika a kvalita žurnalistiky, Mediální žurnalistika, Top příspěvky • by

Režisér Vít Klusák a reportér Jiří Kubík o narativizaci žurnalistiky a o tom, jak a proč vzniká cyklus Zvláštní vyšetřování, který prý ze začátku moc „šustil papírem“, ale nakonec vznikl průlomový formát – a vyvolal debaty o hranicích investigativy a bulváru.

Pořad Zvláštní vyšetřování Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka se vysílá na Seznam zprávách přes dva roky, nejvýrazněji ale na sebe tvůrci upozornili loni v listopadu, kdy se zabývali kauzou premiérova syna Andreje Babiše mladšího. Od té doby se řeší v Česku etika žurnalistiky i neobvyklá forma pořadu, kterou někteří kritici považují za příliš bulvární. „Šli jsme dělat internetovou televizi a chtěli jsme na to jít jinak. Proč kopírovat Reportéry ČT?“ vysvětluje Jiří Kubík, jak se dva čeští investigativní novináři rozhodli pro nezvyklou formu. Je prý smířený s faktem, že se po letech psaní dostal před kameru a stal se místo zpovídaných jedním z hlavních hrdinů svých reportáží.

Právě zobrazení novináře jako hlavní postavy je jedním z nejvýraznějších rysů, kterým se Zvláštní vyšetřování odlišuje od běžné české publicistické tvorby. „Je to záměr. I když je například daný díl o Babišovi, novináři jsou ta tenká červená nit, která to spojuje,“ popisuje režisér Klusák. Dodává, že v již zmiňovaných Reportérech ČT ho vždy nejvíc bavily ty reportáže, ve kterých byl redaktor víc vidět a dostal se třeba do nějakého konfliktu. „Pokládám to navíc za poctivější, když jde autor tímhle způsobem ven a neschovává se za kameru,“ dodává režisér.

Zdroj: Seznam Zprávy

Převrátit narativ

Zvláštní vyšetřování převrací hned několik tradičních novinářských postupů – v centru nestojí samotné zjištění, ale způsob, jakým se k němu došlo. „Nahlédnutí pod pokličku, jak kauza vzniká, je klíčový princip Zvláštního vyšetřování. V jiných investigativních pořadech to může člověk také částečně zahlédnout, jak se třeba novinář někam dobývá, marně hledá sídlo firmy a tak dále. Ale my jsme na tom pořad vyloženě založili. Chceme ukázat, jak práce vypadá, a to včetně slepých uliček,“ vysvětluje režisér Klusák.

Také narativ je přesně opačný, než je ve světě novinařiny obvyklé. „Zpráva“ se nesděluje na začátku, naopak se k ní dochází postupně jako v detektivce. Což je ostatně podtitul, který autoři pořadu dali. „Když něco vyprávíte, vyprávíte to jako příběh, ne jako odrážky. Na běžných reportážích mi vadí, že jsou poskládané jako puzzle z mapek, grafů, stand-upů a mluvících hlav. Dohromady to nefunguje,“ myslí si Klusák.

Najít hranice bulváru

Podobný postup ale část mediálních odborníků i novinářů odsuzuje jako příliš bulvární. Forma prý zastiňuje vážné téma. „Potíž je v tom, že narativizace žurnalistiky a zjednodušování obsahu je obecný trend současnosti. Dnes je velmi těžké najít v této oblasti hranici bulvární formy,“ myslí si profesor mediálních věd Jan Jirák z Karlovy univerzity. Podle doktorky Renáty Sedlákové z Katedry mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky na olomoucké Univerzitě Palackého ale není podobný detektivní formát na komerčním kanále překvapivý. „Vždyť i v samotném zpravodajství televize veřejné služby je dnes tolik zbytečných zábavních prvků, které nenesou žádný význam. Například přechody moderátorů po studiu snímaném více kamerami, používání tabletů a velké obrazovky, natáčení rozhovorů vedených za chůze i další atributy označované jako infotainment. A nikdo se nad tím v zásadě nepozastavuje,“ tvrdí Sedláková.

Právě od nezvyklé formy si autoři slibují, že informace bude pro diváky uvěřitelnější než klasický text či reportáž. „Když lidem ukážeme krok za krokem, jaké máme důkazy a jak jsme k nim přišli, je to důvěryhodnější. Kdybychom v případě Babiše juniora ten rozhovor přepsali, nemělo by to takový dopad, jako když divák vidí, za jakých okolností se to natočilo, jak se choval on, jak my,“ popisuje Kubík. A dokládá to na detailu – v běžném rozhovoru by zcela zanikla postava matky Babiše mladšího, která sice sama nic neříká, ale tím, že syna nijak nekoriguje, jeho výpověď de facto potvrzuje.

S tím, že by podobná forma mohla vybudovat větší důvěru mezi novinářem a divákem, nesouhlasí profesor Jirák. „K tomu to téměř jistě nesměřuje. Ale jakási výpověď o tom, jak v praxi novinařina vypadá, to být může. Problém je v tom, že se to velmi schematicky opakuje, což působí stereotypně,“ myslí si Jirák. Podle Kubíka opakující se scény z pátrání diváky časem znudit můžou, zatím má ale autorský tým přesně opačné reakce. „Když řeknu takový fakt blbý příměr, tak v pornu se to také stále opakuje a lidé na to stále koukají,“ směje se Klusák.

Nešustit papírem

Ze strany expertů také často zaznívají výtky k hraným scénám, ve kterých se reportéři baví o postupu vyšetřování a navzájem si vysvětlují, co která indicie znamená. „Ten formát ve mně zanechal velmi rozpačité pocity – jak to bývá často, když je člověk svědkem herecké akce neherců. Výsledek je spíš křečovitý, hrané scény jsou zvláštním způsobem statické. A současně didaktické a popírající známou novinářskou zásadu ‚neříkej to, prostě to ukaž‘,“ popisuje Jirák.

Tým přiznává, že v průběhu času musel koncept upravovat. „Ze začátku to hodně šustilo papírem. Ale oba se hodně zlepšili a když jsme zjistili, že to divákům vadí, tak jsme natáčení těchto scén začali věnovat větší péči a část jsme jich nahradili voiceoverem,“ popisuje Klusák.

Scény jako takové jsou podle něj ale nenahraditelné – protože pouze rekonstruují skutečné dialogy, bez kterých se novinářská práce neobejde. „Problematické jsou především telefonáty, které jsou takové antifilmové a postrádají informaci, protože druhého člověka nevidíte. To jsme omezili,“ dodává Klusák.

Překročit ghetto

Tým Zvláštního vyšetřování navíc věří, že dokáže proniknout i k cílovým skupinám, které by zpráva jako text nebo klasická reportáž nezaujala. „I lidé z umělečtější části dokumentárního pole mi vyčítají, že je to moc velký bulvár. Ale já jim říkám, že je to šance pašovat důležitý obsah k lidem, kteří by si dokumentární film na ČT2 nezapli,“ vysvětluje Klusák. Výrazně se to podle autorů povedlo právě u reportáže s Andrejem Babišem mladším, která pronikla mimo obvyklé konzumenty médií i díky tomu, že měla emociální zásah.

„To je důvod, proč si nelámeme hlavu s tím, že je to nabušené, energické, že si půjčujeme efekty a ozdoby z hraných filmů. Chceme překročit ghetto diváků, které by to téma normálně zaujalo, mluvit mimo okruh těch, kteří běžně poslouchají,“uzavírá Klusák.

 

Print Friendly, PDF & Email

Tags:,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to a friend