Kdopak tu nastoluje agendu? Politici v roli gatekeepera vlastního obsahu

Září 15, 2019 • Nejnovější příspěvky, Politická komunikace, Reklama a marketing • by

Povinnost i rutina. To je pro většinu vrcholných politiků komunikace na sociálních sítích. Novináři i veřejnost přijímají tato sdělení s naprostou samozřejmostí a staví je na úroveň relevantních zdrojů. Role gate-keepera zpravodajství se přitom přelévá z novináře na politika.

Novinář cituje tweety stejně jako tiskové zprávy. Veřejnost přijímá s obdobnou pozorností informace k vládnímu dění stejně jako střípky z politikovy dovolené nebo osobního života. Otázkou zůstává, kde se tento vývoj zastaví. Budou ještě politici vůbec potřebovat novináře? A kam se poté posune hranice mezi relevantní politickou informací a “drby” z politikova života?

Ti, co stráží bránu

O úpadku tištěných a posilování nových médií bylo řečeno již mnohé, méně již o dopadu, jaký má tento vývoj na konkrétní obsah a téma komunikovaných zpráv.

Novinář v tradičním médiu pracuje s omezeným prostorem i časem. Není mu umožněno reagovat na novinku okamžitě, zprávu publiku doručuje až několik hodin poté, co se odehrála. Šéfredaktor má před sebou mozaiku celodenního dění, což mu umožňuje vnímat důležitost jednotlivých zpráv v kontextu. Jen jedna novinka denně má to privilegium být na titulní straně tisku. Ta pak vysílá čtenáři signál, že jde o celospolečensky důležité poselství.

V případě nových médií můžeme o gatekeepingu hovořit jen stěží.  Kde nejsou limity prostorové ani finanční, nejsou ani brány, které by byly střeženy. Strážcem informační brány je v tomto případě sám producent zprávy , který své sdělení šíří na statisíce bodů v síti, které je pouze na základě pocitu vlastního zaujetí mohou šířit dále. Struktura je decentralizovaná, sdělení patří všem a pomyslnou “titulní stranu” tvoří algoritmus pouze na základě úspěšnosti jednotlivých sdělení, závažnost nebo ověřitelnost zprávy zde nehraje roli.

Hra o senzaci

V politickém kontextu je gatekeeperem sám politik, subjekt sdělení, současně objekt zprávy. Už z povahy slov “subjektivní” a “objektivní” jsou tyto dvě role ve vzájemném rozporu. V tradičním pojetí politické žurnalistiky politik poskytuje svůj úhel pohledu, role novináře je pak posbírat prohlášení všech zúčastněných, postavit je do střetu s fakty a vynést soud v podobě ucelené zprávy, za kterou ručí vlastním jménem a reputací.

Při odebrání této role zůstává konzument sdělení na tuto práci sám. Posbírá sdělení od těch politiků, které sleduje a vystaví je do střetu se svým vzděláním, v horším případě se svou sympatií. Do světa sociálních sítí pak vypustí názor na situaci, pokud za něj nechce (ať už záměrně či nikoliv) ručit vlastním jménem, může jej šířit i anonymně.

Pokud názor zaujme řadu dalších uživatelů, sociální síť zobrazuje tento názor přednostně “na titulce” a v trendech se tak k široké veřejnosti dostávají informace neověřené, vycházející ze subjektivních sdělení primárních i sekundárních zdrojů. Názorových proudů je tolik, co politických táborů, které mezi sebou soupeří svými “pravdami”, a to ve hře bez sudího. Vyhrává největší senzace, která si na svou stranu získá algoritmus, záleží jen na počtu kliknutí.

Trh informací

Pro politika se tento vývoj může jevit jako pozitivní. Skýtá mu možnost přímo komunikovat se  svým elektorátem, bez nutnosti střetu s fakty nebo rizikem jiného úhlu novinářské interpretace. Nemusí svolávat tiskové konference, vyvěsí prohlášení na Twitter nebo Facebook a pokud je výrok chytlavý, najde si svou cestu i do tisku. Se svými oponenty může vstupovat do interakce v reálném čase, přestřelky na Twitteru svou syrovostí přitahují pozornost voličů i médií.

Politikovi svěřují sociální sítě i další možnost – přisoudit jakékoliv zprávě důležitost vlivem své autority. Na svém profilu může komunikovat jak zásadní legislativní změny, tak i oblíbený recept. Fotografie ze zápolení v kuchyni přitom může vykazovat lepší čísla a zcela přebít odborný textový příspěvek k legislativní změně.

Politik úspěšnost svých příspěvků vnímá a komunikuje, po čem je poptávka a co mu přináší sympatie, i pokud je to válení knedlíků na úkor novely občanského zákoníku. A zde se vrací do role novinář, který komunikuje občanský zákoník a přiměje zákonodárce k vyjádření, vytvoří článek a vrátí informaci do hry.

Tady vládne algoritmus

Pokud z této rovnice vynecháme novináře, co bude s celospolečensky důležitou zprávou, pokud ve stejný čas bude zveřejněna například fotografie s domácím mazlíčkem premiéra dané země?

Pokud zájem uživatelů dá algoritmu signál, že mazlíček je zajímavější, politická informace bude utlumena, tím získá ještě méně reakcí a přestane být zobrazována úplně. Čím více má politik na svém profilu sdělení s malým zájmem, tím více je jeho profil tlumen na úkor konkurence. Ve výsledku mu tak relevantní politické sdělení stránku poškozuje. V reakci na trh sítí tak dává recepty, stejně jako v reakci na mediální trh dával vládní informace.

V konečném důsledku tak veřejnost závislá na přísunu informací skrze algoritmus, může zcela přijít  o informace týkající se důležitých legislativních změn nebo plnění jednotlivých politických programů, a to ne z důvodu cenzury ze strany politika, ale z důvodu cenzury vlastního zájmu, či spíše nezájmu.

 

Foto: Lavin Han/ Flickr, creative commons

Print Friendly, PDF & Email

Tags:, , ,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to a friend