Evropa je kontinent. Evropany tvoří jejich historie, křesťansko-židovské kořeny i jejich problémy a vztahy s národy mimo tento kontinent. Evropská unie je instituce. Občané Evropské unie nemají žádné společné pojmenování. Evropskou unii tvoří její mechanismy, byrokratický aparát a volení zástupci jednotlivých států. Evropská unie nemá svého prezidenta, nemá vlastní Ústavu ani jasně definované hodnoty a především nemá příběh s emocí. Ve vztahu narůstajícího euroskepticismu hrajícího na strunu nacionalismu, národního egoismu a vlasteneckých emocí se absence narativu Evropské unie ukázala jako natolik klíčová, že se jím v roce 2015 začala zabývat i Evropská komise.

“Demokracie publik” je dle mnohých aktuálním trendem postmoderní západní společnosti. Typické pro ni je navázanost na média a konstatntní komunikace s publikem – tedy voličem, který chce být baven. Pro demokracii publik se také vžil název “mediokracie”. Nadvláda médií, ať už tradičních nebo nových, vytlačování politického obsahu a jeho nahrazení senzačními příběhy, které na jevišti odehrávají sami politici za přispění svých režisérů – volebních profesionálů. Co diváci chtějí, jsou emoce, naplnění a zábava. Jak ale procítit něco, co je v očích diváka abstraktní a nepochopenou institucí?

Kdo z vás zná evropské hodnoty?

Data Eurobarometru i nedávného výzkumu Moniky Verbalyte zároveň poukazují na provázanost znalosti fungování EU s pozitivním postojem vůči ní. Zároveň obě zprávy poukazují na fakt, že procítit EU je o mnoho těžší než procítit Evropu. Setkat jsme s tím mohli i u českých kampaní.

Zatímco proevropské strany se vyhýbaly spojení “Evropská unie” a nahrazovaly ji hesly s použitím slova “Evropa” (například Spojenci pro Evropu, Evropa společně), euroskeptici odkazovali na doslovně na Evropskou unii (Dáme EU konečnou, Diktát EU), zároveň však dokázali vyzdvihovat “evropské hodnoty” a “národní zájmy”, i když jak na jedné z debat k tématu poznamenal Luděk Niedermayer, tyto zájmy jsou jako Yeti, všichni o nich mluví a nikdo je nikdy neviděl. 

Rozpor mezi vnímáním EU a Evropy se tak odehrává především v rovině psychologické. Čemu rozumíme a vnímáme jako vlastní, k tomu dokážeme zaujmout pozitivní emoci. Když je pro nás něco abstraktní, dokážeme snadno propadnout pocitu, že to nepotřebujeme, že ona instituce neutváří to, čím jsme, naši identitu.

Příběh Evropské unie

Po narativu, který by se vsáknul do příběhů v médiích i myslí voličů, volají i sami vrcholní politici evropské scény. Evropská komise v roce 2015 přišla s deklarací “Nový narativ pro Evropu”, kde Evropskou unii začlenili do mnohem zažitějšího narativu Evropy.

Evropská unie se měla stát jeho kapitolou po válkách, pádu železné opony a ekonomické krizi. Kapitola plná radosti, prosperity a míru. V tomto dokumentu ovšem zcela absentovali jakékoliv hodnoty, který by Unii určovaly. Paradoxně zde také bylo důsledně použiváno slovo “Evropa” a nikoliv “Evropská unie”.

Hlasy volající po vyprávění příběhu Unie se ozvaly opět před letošními volbami. Emmanuel Macron, německý ministr zahraničí Sigmar Gabriel a Jurgen Habermas shodně vyzdvihovali nutnost společného mýtu, který by dal společné politice na významu. Ve volbách se pak rovněž snažili do médií komunikovat “Evropu” nikoliv “Evropskou unii”.

Každý po své

Zatímco hledání unijního narativu napříč jejími institucemi pokračovalo a opakovaně naráželo na problém, že každá z členských zemí má vlastní hlavu, vlastní narativ pro EU a vlastní priority. Propírané téma dvojí kvality potravin vůbec nezajímá obyvatele Německa, stejně jako české občany nezajímá regulace rybolovu, přestože například pro Portugalsko nebo Irsko toto je téma rovnající se udržení ekonomické stability.

Navíc členské země nemají jasno ani v tom, co definuje je samé a co jsou jejich priority. Problémy s jasným postojem má nejen česká polarizovaná scéna, ale i bipartijní Velká Británie, která je při svém odchodu absolutně bezradná.

Závěrem hledání příběhu tedy bylo: Vyzdvihněte, proč je EU důležitá! A tak jsme byli zaplaveni zprávami o dotacích a míru. Racionální argumenty, ano, ale nárůst zastoupení euroskeptických subjektů ukazuje, že racio se emoci nevyrovná. Ne v demokracii publik. Evropská komise tak onen příběh bude mít zřejmě na stole i v letošním období.