Brigitte Alfterová ve své nové publikaci vysvětluje, jak mohou novináři z různých zemí spolupracovat na společném projektu.

S rozmachem síťové společnosti vstupuje žurnalistika do nové éry, kdy se mezinárodní spolupráce stává běžnou praxí. Novinářka s německo-dánskými kořeny Brigitte Alfterová se tomuto trendu věnuje ve svém „průvodci“, knize Cross-Border Collaborative Journalism (Přeshraniční spolupráce v žurnalistice).

„Přespolní“ žurnalistika se zabývá mezinárodními otázkami a zkoumá témata, která mají výrazný dopad na mezinárodní publikum. K rozvoji a zvýšení povědomí o mezinárodní spolupráci v žurnalistice výrazně přispěla aféra Panama Papers. Jedním z posledních příkladů takové praxe je potom projekt „Grand Theft Europe“, který koordinovala německá nezisková redakce Correctiv. Do „Grand Theft Europe“ se zapojilo 63 novinářů z 30 zemí. Zkoumali největší probíhající daňové podvody v Evropě a zjistili, že zločinecké gangy odcizují každý rok z členských států EU 50 miliard eur.

Publikace Brigitte Alfterové upozorňuje, že v době, kdy politika, obchod a zločin přesahují hranice, musí také novináři myslet v širších souvislostech a nezaměřovat se pouze na svůj malý důvěrně známý rybníček. Zde se ale objevuje hned několik otázek. Jaká témata jsou pro mezinárodní spolupráci vhodná? Jak by měla spolupráce vypadat? Mohou různorodé týmy fungovat efektivně? Jak prezentovat téma rozdílnému publiku v různých druzích médií?

Právě na tyto a další otázky Alfterová odpovídá ve své knize. Demonstruje je na příkladech z praxe a na základě své vlastní mezinárodní novinářské zkušenosti a zkušeností dalších novinářů nabízí několik rad a tipů, jak mezinárodní projekty zpracovat.

V publikaci nechybí krátké ohlédnutí za historií přeshraniční žurnalistiky, a to od konce devadesátých let. Alfterová také nabízí definici přeshraniční žurnalistiky: „Novináři z různých zemí rozhodují o tématu společného zájmu, shromažďují a sdílejí materiál a vydávají závěrečné zprávy relevantní pro jejich domácí publikum.“

Sedm kroků

Podle Alfterové je přeshraniční žurnalistika obecně strukturována do sedmi pracovních kroků: 1. síť, 2. myšlenka, 3. výzkumný tým, 4. pracovní plán, 5. výzkum, 6. publikace, 7. sdílení. Její kniha poskytuje snadno pochopitelný návod pro všechny tyto kroky obohacený o neocenitelné rady.

Marina Walkerová, zástupkyně ředitele Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů (ICIJ), které koordinovalo projekt LuxLeaks, zdůrazňuje, jak důležitá je vzájemná důvěra pro přeshraniční týmy. V celé knize je zřejmé, že přeshraniční žurnalistika by nemohla fungovat bez důvěry a že v ní neexistuje prostor pro soupeření.

V souvislosti se soupeřením Alfterová cituje Davida Leigha, bývalého vedoucího vyšetřovacího týmu Guardianu a jednoho z průkopníků přeshraniční žurnalistiky v Evropě: „Novináři si automaticky myslí, že spolupráce představuje problém a že každý jiný novinář představuje konkurenci. Přes toto se musíte v mezinárodní spolupráci přenést. Musíte změnit svůj způsob myšlení a uvědomit si, že všichni nejsou vašimi soupeři a spolupráce je možná.“

Nový materiál

Publikace vyšla poprvé v roce 2017. V nové edici Alfterová obohacuje původní poznatky o nové úhly pohledu, například o právní a bezpečnostní aspekty nebo o roli redakčního koordinátora v přeshraničním týmu, což je podle Alfterové „zcela nová a často podceňovaná pracovní pozice“. Redakční koordinátoři přitom podle ní mají minimálně dva stěžejní přínosy: usměrňují rozhodovací proces v propojeném týmu a jsou hybnou silou každodenní práce.

Práci redakčního koordinátora přibližuje prostřednictvím zkušeností Maaiky Goslingové, koordinátorky týmu nizozemského zpravodajského webu De Correspondent, který v roce 2017 zjistil, že veřejné financování bezpečnostních otázek bylo za podpory „mocných lobistů“ zneužito pro „obohacování průmyslu“. Goslingová klade mimo jiné důraz na to, jak důležité je pro redakčního koordinátora pochopení různých tradic, jazyků a přístupů, stejně jako důvěra v úsudek novinářů.

Osobní zkušenosti

Alfterová zdůrazňuje, že kniha má sloužit jako příručka pro lidi z praxe, což jasně ilustruje na mnoha příkladech a užitečných tipech. Sama je jednou z průkopnic přeshraniční žurnalistiky v Evropě. Společně s kolegou Nilsem Mulvadem založila v roce 2005 společnost Farmsubsidy, celoevropskou síť novinářů, jejíž vyšetřování odhalilo, že zemědělská podpora EU prospívá velkým podnikům více než malým zemědělcům.

S časopisem Journalismfund.eu vytvořila Alfterová evropskou podpůrnou síť a infrastrukturu pro přeshraniční žurnalistiku. V současné době je také ředitelkou Arény pro žurnalistiku v Evropě, neziskové organizace na podporu přeshraniční spolupráce v žurnalistice v Evropě založené v lednu 2019.

Akademická perspektiva

Alfterová se tématu věnuje také na univerzitní půdě a v knize čerpá z cenných poznatků akademiků. Jedna kapitola se proto věnuje vědeckým analýzám vývoje přeshraniční žurnalistiky, čímž autorka nabízí další důležitou perspektivu.

Přeshraniční žurnalistika se začala dostávat do povědomí v druhém desetiletí 21. století. Tehdy byly zveřejněny významné výsledky přeshraniční žurnalistiky, například WikiLeaks (2010), Offshore Leaks (2012), LuxLeaks (2014), Football Leaks (2016), Panama Papers (2016) a Paradise Papers (2017). Zhruba ve stejné době se tématem začali zabývat také mediální vědci.

Zkoumali praxi přeshraniční žurnalistiky, jaký vliv má na tradiční žurnalistiku, jak se liší v různých zemích nebo zda přispěla k „europeizaci“ žurnalistiky. Došlo také na komparativní výzkumy.

Závěrem Alfterová poskytuje návrhy pro budoucí výzkumná témata: hloubková analýza novinářských sítí, zkoumání jejich vlastností, způsobu práce apod. Za pozornost stojí také technologické uspořádání přeshraničních týmů, otázka financování a tlak ze strany poskytovatelů finančních prostředků.

Zdroj obrázku: Pixabay

Článek byl poprvé publikován v německém originálu na německé EJO.