Novináři na pozadí světové koronavirové krize čelí velkým výzvám. Odborník na mediální komunikaci Florian Meißner z německé Düsseldorfské univerzity upozorňuje na některé aspekty, které musí mít novináři při psaní o nákaze na paměti.

Jeffrey C. Alexander ve své studii o kulturních traumatech z roku 2004 poznamenal, že katastrofy mají moc otřást základy společnosti a zanechat hlubokou stopu na kolektivním vědomí. Přesně to ve společnosti po celém světě vyvolala současná pandemie. Navíc silně poznamenala média a novinářskou praxi. Způsob, jakým koronavirus dopadl na kolektivní vědomí, obrátil zaběhlou novinářskou praxi týkající se krizového zpravodajství vzhůru nohama.

V analýze z roku 2008 Alexander Görke popisuje, jak média pokrývají katastrofy. „Normální“ katastrofy mají tendenci mít podobu dramatické události, která upoutá pozornost každého a na chvíli zcela dominuje agendě. Po určité době ale zájem ustupuje a cyklus zpráv se postupně vrací do svých zaběhlých kolejí. V případě koronaviru se ale rozsah katastofy neprojevil okamžitě. Trvalo tedy nějakou dobu, než pandemie začala dominovat zpravodajské agendě a vytlačila prakticky každé jiné téma.

V takové situaci jsou novináři nuceni čelit celé řadě výzev. Na základě studie Ortwina Renna a dalších autorů z roku 2007 můžeme jmenovat některé z nich:

• informování prostřednictvím komplexního a přesného zpravodajství o vývoji krize,
• poskytování informací o rizicích pro veřejné zdraví tak, aby nedocházelo k vyvolání paniky,
• šíření vědeckých poznatků, překonávání nevědomosti,
• informování o nezbytných ochranných opatřeních a úpravách chování,
• udržení si funkce hlídacího psa i v době krize.

Celá řada studií v následujících letech bezpochyby prozkoumá, jak média po celém světě v těchto výzvách obstála a jak dobře nebo špatně fungovala. Rovněž bude přezkoumána role, kterou hrají další informační kanály, např. sociální sítě, vyhledávače nebo messengery.

Na tomto místě se chci dotknout čtyř důležitých aspektů, které je třeba zvážit v souvislosti s pandemickým zpravodajstvím.

Globální perspektiva

Stále častěji jsme konfrontováni s krizemi, které se neomezují pouze na jednu část světa. Místo toho se jejich dopad týká celé zeměkoule. Patří sem rozsáhlé humanitární krize, klimatická krize a nyní i pandemie koronaviru.

V minulosti byly zprávy o mezinárodních krizích obvykle utvářeny národními perspektivami, jak pozorovali například Susanne Fenglerová a Marcus Kreutler ve své studii o mediálním pokrytí uprchlické krize v roce 2020. V souvislosti s koronavirovou krizí však můžeme sledovat nadnárodní záběr zpravodajství.

Například německá média popisují, jak se různé země snaží krizi řešit. Zdůrazňují také příklady mezinárodní spolupráce. Na druhou stranu ale některá z nich projevují zřetelný nedostatek empatie vůči Číňanům a občas dokonce podléhají pokušení označit covid-19 za nemoc „made in China“.

„Studené“ a „teplé“ emoce

Autoři knihy „Katastrofy a média“ z roku 2012 poznamenali:

„…Zatímco zprávy o vzdálených katastrofách jsou charakterizovány negativnějšími a ‚teplejšími‘ (silnějšími) emocemi, katastrofy, které považujeme za své, musí zahrnovat pozitivnější a klidnější emoce.“

V případě pandemie koronaviru bylo pokrytí domácí situace německými médii celkově klidnější a faktičtější než senzacionistický přístup, který se často objevoval při informování o vzdálených katastrofách. Samozřejmě se objevilo i několik poplašných zpráv. Navíc někteříkomentátoři, kteří obvinili určitá média ze šíření strachu, byli napomínáni, že snižují závažnosti situace.

Hlídací pes uklidňující

Lee Wilkins, který se zabývá etikou médií, ve svém článku z roku 2016 popisuje, že by novináři píšící o katastrofách měli fungovat jako hlídací psi, kteří zmírňují dopady události („mitigation watchdog“).

„…Ačkoliv mohou být objektivní – faktičtí – o „tom, co se stane“ během katastrofy, a o reakcích na ni, mají novináři povinnost jednat způsobem, který chrání lidský život.“

V souvislosti s pandemií koronaviru to znamená, že novináři musí upozornit obyvatelstvo na ohrožení veřejného zdraví, a proto – ať už přímo, nebo nepřímo – se musí odvolávat na odpovědnost každého jednotlivce. Současně by měli být schopni kriticky diskutovat o účinnosti opatření přijatých ke zmírnění škod na společnosti. Přitom musí mít jasno v tom, jaké jsou různé zájmy společnosti, aniž by je stavěli vzájemně proti sobě (mladí vs. staří, zdraví vs. ekonomika atd.).

Infodemická hrozba

Nepodložené zvěsti a mis/dezinformace včetně konspiračních teorií se od počátku koronavirové krize rozšířily rychleji než kdykoli předtím. Webové stránky, které již byly dříve známy šířením konspiračních teorií, skočily do rozjetého koronavirového vlaku. Často dosahují vyšší on-line angažovanosti než renomované zdroje informací, například odborníci a instituce veřejného zdravotnictví.

Probíhající průzkum provedený společností NewsGuard, společností poskytující ratingy důvěryhodnosti pro tisíce webů prostřednictvím rozšíření prohlížeče, odhalil prudký nárůst počtu webů publikujících falešné a potenciálně škodlivé informace o koronaviru.

V případě webů v německém jazyce, které NewsGuard doposud identifikoval jako původce či šiřitele dezinformací o koronaviru, dosahují tyto stránkyna sociálních sítích téměř stokrát vyšší interakce než příspěvky Světové zdravotnické organizace a německého federálního ministerstva zdravotnictví.

Zdá se, že velké technologické společnosti v reakci na koronavirovou krizi vyvíjejí větší úsilí než v minulosti. Snaží se omezit šíření nepravdivých informací na svých platformách. I tak je třeba i nadále kriticky hodnotit pokrok, kterého v této oblasti dosáhly.

Reference

Alexander, J. C. (2004). Toward a Theory of Cultural Trauma. In J. C. Alexander, R. Eyerman, B. Giesen, N. J. Smelser & P. Sztompka (Hrsg.), Cultural trauma and collective identity (S. 1-30). Berkeley, Calif. [u.a.]: Univ. of California Press.

Fengler, S. & Kreutler, M (2020). Wie berichten Medien über Migration und Flucht? [How Does Media Report on Migration and Refugees?] European Journalism Observatory.

Görke, A. (2008). Medien-Katastrophen – ein Beitrag zur journalistischen Krisenkommunikation [Media Catastrophes—a Contribution to Journalistic Crisis Communication]. In T. Glade & C. Felgentreff (Hrsg.), Naturrisiken und Sozialkatastrophen (S. 121-130). Berlin: Spektrum Akademischer Verlag.

Meissner, F. (2019). Kulturen der Katastrophenberichterstattung. Eine Interviewstudie zur Fukushima-Krise in deutschen und japanischen Medien [Cultures of Disaster Reporting. An Interview Study on the Fukushima Crisis in German and Japanese Media]. Wiesbaden: Springer VS.

Pantti, M., Wahl-Jorgensen, K. & Cottle, S. (2012). Disasters and the Media. New York: Peter Lang.

Renn, O., Schweizer, J., Dreyer, M. & Klinke, A. (2007). Risiko. Über den gesellschaftlichen Umgang mit Unsicherheit [Risk. How Society Deals with Uncertainty]. München: oekom.

Wilkins, L. (2016). Affirmative Duties. The Institutional and Individual Capabilities Required in Disaster Coverage. Journalism Studies, 17 (2), 216-230.

Přeloženo z angličtiny. V plném znění byl text publikován v německém originále „Mediale Krisekommunikation 24/7“ na stránkách německé EJO.

Zdroj obrázku:Pixabay