Termín diskurz se v širším povědomí stal v posledních desetiletích velmi módním výrazem, a tudíž i vágním. V běžné mluvě ho kdekdo používá ve smyslu „názoru“ nebo jako výsledek komunikačního aktu. To však pro jakékoliv konkrétní porozumění nemůže stačit.

Jednou z příčin tohoto zploštění sehrál i fakt, že pojem diskurz se rozšířil z oblasti lingvistiky a filosofie do dalších oborů společenských věd i do mediálních studií. Postupně vznikaly různé teoretické přístupy podle toho, jakým vědním oborem či paradigmatem je na něj nahlíženo. V neposlední řadě, k tématu diskurzní analýzy chybí základní literatura v českém jazyce. Ta mnohdy práci v českém prostředí komplikuje.

Diskurzivní osvěta na Fakultě sociálních věd

Jak s diskurzem pracovat se také zabýval pětidenní kurz Discourse Studies and Method: Using Discourse-Theoretical Analysis and Discursive Material Analysis. Na Fakultě sociálních věd pod vedením odborníka na komunikaci a média Nica Carpentiera se mohlo 22 doktorandů z několika evropských zemí zabývat otázkami politických a sociálních aspektů vlivu médií prostřednictvím metod diskurzivní teorie: přes teorii, ukázky případových studií až po vlastní práci na konkrétních modelových případech. Diskurzivní teorie je patrně v povědomí jako filosofický přístup. O to méně populární jsou její analytické přístupy pro svou značnou abstrakci.

Nepřeceňovat a nepodceňovat diskurz

Ač termín diskurz nejvíce proslavila francouzská intelektuální celebrita Michel Foucault svou teorií, kdy “diskursem nazveme celek výpovědí…Tvoří jej omezený počet výpovědí, pro které je možno definovat společný soubor podmínek existence“. Foucault však diskurz, jakožto zcela historický fragment dějin, přitom nedefinoval ve vztahu k ostatnímu dění mimo hranice jazykového dění diskursu.

Nechává tak stranou vše, co přesahuje rámec jazyka. V extrémním pojetí, jako by materiální svět sám o sobě ani neexistoval. Některá formování diskursu však vznikají mimo jazykový diskurz, v materiálním obsahu, na poli např. “institucí, politických nebo ekonomických událostí“. Určitý jev tedy nemusí být ještě součástí jazyka, a přesto už tvorbu diskurzu ovlivňuje. Limity Foucaultovy definice tkví právě v této absenci popsat vztah mezi diskurzivními a nediskurzivními praktikami.

Tvorba diskurzu: samotný jedinec nestačí

Zmíněný kurz byl však veden prostřednictvím Carpentierova přístupu, stoupence postmarxistické interpretace diskurzu Ernesta Laclaua a Chantal Mouffeové, mmj. definované v jejich kultovní publikaci Hegemonie a socialistická strategie: za radikálně demokratickou politiku (1985).

V konceptu Laclaua a Mouffeové figuruje diskurz jakožto aspekt sociální reality, jehož prostřednictvím získávají všechny sociální fenomény svůj význam. To tedy neznamená, že by diskurz byl vše a mimo diskurz by nic neexistovalo. Diskurz je ovšem důležitou součástí sociální reality, stejně jako materiálno. To ale získává svůj význam prostřednictvím diskurzu. Jejich koncepce diskurzu tedy nerozděluje svět na diskurzivní a nediskurzivní složku.

V neposlední řadě, diskurzy, jakožto součásti proměnlivého sociálního světa, se také podmínkami částečně mění: “ona diskurzivní artikulace není všemocným vším, ale je “primárním terénem konstituce sociální objektivity.”[1] Přičemž artikulace diskurzů neprobíhá pouze slovním vyjádřením, ale jakýmkoliv projevem, jež je součástí lidské komunikace.

„Neříkají, že neexistuje nic kromě diskurzu, což je obecné nedorozumění,“ zdůrazňuje Carpentier.  Dále profesor poukazuje právě na sociální aspekt formování diskurzu: sám jednotlivec nemůže diskurz vytvořit. Může pouze říkat určité výroky, rezonující s diskurzem. „Když přijdete do obchodu a řeknete ‚chtěl bych kousek chleba‘, žádný nový diskurz netvoříte. Tvoříte pouze výrok. Představte si ale situaci, kdy přijdete do obchodu a řeknete ‚Chleba by měl být zdarma‘. Pak vyjdete do ulic a křičíte ‚chleba by měl být zdarma‘, ostatní se k této praxi přidávají, může se z toho stát chlebová revoluce. Podobně, jak se stávalo v Evropě v posledních stoletích. Tak začalo mnoho revolucí, tedy transformace do politického projektu sdílení jídla, doplňuje Carpentier.“

Tam, kde mainstream selhává

První čtvrtinu kurzu tak tvořilo základní uchopení termínů, bez nichž dále nelze postoupit v metodách analýzy. Pro uchopení rozboru určitých zápasů o mediální nebo politický prostor se tak neobešlo bez zasvěcení pojmů, rozmělněných v čase pod náporem různých užití: hegemonie, antagonismu a agonismu.

Diskurzy ve společnosti “bojují” o získání pozice hegemonie. Hegemonie nastává ve chvíli, kde určitý diskurz získá takový stupeň dominance, že mluvíme o něm, tzn. o nějakém konkrétním fenoménu, jako o něčem samozřejmém a považujeme jej za téměř objektivní pravdu. A nakonec i toto hegemonické postavení nevědomky reprodukujeme.

Existují pochopitelně i alternativní diskurzy. Jak je zaznamenat? Poslouchat ty, kteří nemají společenskou moc, dívat se na společenské otázky jiným prizmatem než tím „zjevným“, anebo srovnávat onen fenomén s různými etapami v historii. V procesu několika vedle sebe „soutěžících“ diskurzů však jeden (dočasně) získává hegemonii (např. vedle sebe „soutěžící“ diskurzy na právo homosexuálních sňatků).

Antagonismus nastává ve chvíli, kdy diskurz vylučuje určité skupiny z hegemonie. Veškeré vyloučené skupiny pak tvoří antagonismus. “For instance, if I say that, from the point of view of the interests of the working class, liberals, conservatives, and radicals are all the same, I have transformed three elements that were different into substitutes within a chain of equivalence.”[1]

I minority jsou pro systém důležité

Tyto dva protipóly by pro popsání sociální skutečnosti prostřednictvím diskurzivních nestačily. Carpentierova kniha The Discursive-Material Knot: Cyprus in Conflict and Community Media Participation, průvodní materiál kurzu, slouží jako exemplární příklad pro studium současných demokracií a jejich aspektů. A sice participace, komunitních medií a konfliktu, respektive transformace určitého konfliktu. Publikace zkoumá konflikt na Kypru prostřednictvím analýzy role tamních komunitních rádií. Ta jsou právě příkladem transformace konfliktu, tedy antagonismu v agonismus.

V tomto světle lze chápat roli komunitních médií ne jakožto bezvýznamné minoritní hlasy, ale jako podstatnou součást struktury. Hegemonie má mnohdy tendenci tyto hlasy bagatelizovat. Ať už je daná hegemonie politickou stranou a antagonismus např. komunitním rádiem, uměleckou aktivitou nebo protestním hnutím, její význam ve společnosti není zanedbatelný. Jakkoli je jejich rozsah co do kvantity omezený, je důležité tyto hlasy neignorovat a brát v potaz při analýze.

Zvolíme-li metodu diskurzivní teoretické analýzy, výzkum vedeme od většího abstraktního celku (např. česká identita). Z tohoto většího celku směřujeme pozornost na projevy, jak o tomto celku (např. o české identitě) lidé hovoří. Postupujeme tedy od makro jevu k mikro jevu. Zvolíme-li naopak metodu kritické diskurzivní analýzy, proces analýzy je v podstatě opačný. Začínáme zkoumat jazyk, jak lidé o určitých jevech hovoří a poté, jak je propojen s rozličnými diskurzy. Výzkum postupujeme tedy od mikro jevu k makro jevu. Pro obě metody je však nutné tyto základní termíny diskurzivní teorie uchopit v analýze.

Změna není trvalá

Co si tedy z diskurzivních studií vzít obecně? Diskurzivní teorie nás učí dívat se za zdánlivě samozřejmý horizont a zdánlivě objektivní pravdu, která se stala hegemonií. Definuje, jakým způsobem vznikají hegemonie, antagonismy, jak se případně mohou transformovat v agonismy, a jak se diskurzy v čase posouvají.

Přitom podotýká, že realita je konstruována nejen médii, jak ve společnosti mnohdy zaznívá, ale jejími sociálními složkami: medii, vědou, ekonomikou, vzdělávacím systémem, umění i politikou. Když jedna ze složek začíná kolabovat, nezaměňovat ji za celý systém. Je však potřeba být na pozoru, jaké diskurzivní strategie vedou právě k tomuhle kolapsu, a jaké strategie se např. vůči němu vymezují.

Diskurzivní teorii, kde jednotlivé diskurzy spolu soupeří a výsledek jednoho není nikdy definitivní, můžeme tedy považovat za teorii naděje. Věci se mohou změnit a mění se. Nikdo by tedy neměl usnout na vavřínech. Vítězstvím jednoho diskurzu nad jiným neznamená totiž vítězství definitivní.

Reference:

[1]Laclau, Ernesto: 1988: 256 in Carpentier, Nico: 2017: 19.

Bibliografie:

Bindslet, Tobias. How to analyze a discourse [online]. 2020 [cit. 2020-01-30]. Dostupné z: https://twobias.synology.me/en/analysing-non-fiction/discourse-analysis/

Hlaváč, Ivo: Michel Foucalt: Vědění a moc [online]. [cit. 2020-11-06]. Dostupné z: https://www.phil.muni.cz/fil/studenti/foucault.html

Laclau, Ernesto: 2014: 169 in Carpentier, Nico: 2017: 19.

Zdroj obrázku: Matthias Hubi Huber na https://www.facebook.com/photo.php?fbid=3051473578238726&set=a.136931433026303&type=3&theater