Novinářské povolání má bezesporu svá unikátní specifika. Člověka staví do situací jako žádná jiná práce. Žurnalisté mají přístup k mocným, k politickým, ekonomickým i kulturním elitám, jsou ale rovněž vystaveni tlaku veřejnosti, které by měli primárně sloužit. Každé selhání či pochybení médií čas od času rozvíří laickou i odbornou debatu. Lze si vzpomenout na minikauzu politického reportéra webu Aktuálně.cz Radka Bartoníčka, který na konci září na Twitter bezelstně napsal: „Otevřeně přiznávám, že jsem po TK (tiskové konferenci – pozn. red.) naléhal na ministra Prymulu, aby byl při zavádění opatření proti covidu přísnější.“

Přesvědčování vládního představitele v předvečer druhé vlny epidemie covid-19 může být pochopitelné lidsky, z hlediska novinářských zvyklostí už méně. Bartoníčka na překročení určité linie upozornili profesní kolegové, například moderátor internetové televize DVTV Martin Veselovský nebo komentátor webu Seznam zprávy Jindřich Šídlo. Argumentovat by se dalo například jedním z bodů Kodexu českého Syndikátu novinářů. Ten říká, že novinář by neměl zneužívat výsad plynoucích z jeho povolání k prezentování osobních postojů. Etický kodex vydavatelství Economia, pod které Aktuálně.cz patří, rovněž uvádí, že „politická a občanská angažovanost redaktora nesmí být v rozporu s novinářskou nezávislostí…“

Bartoníčkovo naléhání i pozdější omluva ukazují na jeden z normativních nároků, které společnost na novináře klade – schopnost se jaksi odosobnit a stát se skutečně doslovným médiem. Bude to znít přehnaně, ale představa okultisty konce 19. století možná není v tomto ohledu úplně mimo. Okultista totiž dokáže komunikovat se silami nedostupnými všeobecné populaci a hraje jen zprostředkující roli v celém komunikačním rituálu. Místo okultistů tu máme dnes novináře. Paradoxně po nich dnes stále víc vyžadujeme objektivitu, a přitom je neustále na sociálních sítích zpochybňována autorita médií jako důležitého společenského činitele. Začátek post-faktické doby, alternativních pravd, zasíťování společnosti nebo skutečnost, že vše kolem nás lze převést na algoritmy, společně oslabují postavení žurnalistiky. 

Proti mýtu tradiční objektivity

Představa novináře jako spiritisty, který jen tlumočí zprávy z běžnému člověku nedosažitelné říše, je samozřejmě velmi omezující. Žurnalistika by neměla být jen „držákem na mikrofon“, jak se někdy zjednodušuje práce televizních reportérů. Před takovým přístupem varovala ve svém článku na webu A2larm novinářka Saša Uhlová. Vymezuje se v něm vůči rutině, kdy je nutné do zprávy za jakýchkoli podmínek zapojit dva oponující hlasy ve jménu (domnělé) vyváženosti zprávy. Problém v takovém přístupu spočívá v tom, když se zprávy týkají komplexních jevů, což jsou v internetem propojené společnosti de facto téměř všechny. „Když pak novináři vyberou ty slavné dvě (strany zainteresované v tématu, o kterém novinář referuje – pozn. red.), upírají tím často hlas dalším stranám sporu, aniž by si toho čtenář vždy měl šanci vůbec všimnout. A vtip o dvou na sobě nezávislých zdrojích nemá v realitě České pidirepubliky smysl vůbec komentovat,“ píše v textu novinářka.

Jedna z nejskloňovanějších hodnot novinářské práce je pravdivost. Jenže tím, že novináři musejí často citovat tiskové mluvčí, kteří mají úplně jinou agendu a není pro ně primárním zájmem ten veřejný, může dojít ve jménu vyváženosti k naprostému posunutí toho, co se stalo.

O pochybné podobě ideálu objektivity jako přinášení „pouhých faktů“ mluví i Jan Motal z brněnské Masarykovy univerzity, jenž zde přednáší mediální etiku. „Stále u nás vidím jako hlavní výzvu překonat mýtus tradiční objektivity a posunout se k více demokratickému pojetí, pragmatické objektivitě, která chápe, že žurnalistika není hodnotově neutrální povolání, ale že novináři jsou strážci demokracie a mají ji bránit,“ říká akademik. Ve svých hodinách se studenty bakalářského i magisterského programu o konceptu objektivity mluví. Studenti však prý stále trvají na tradiční představě novinářského cíle jako pouhého informování a mají dojem, že mít postoj je novináři zapovězené.

„Ale nic jako zpráva neexistuje, dokud ji novinář nevytvoří – a tím do ní vloží svoji představu o světě,“ popisuje Jan Motal. Představu novináře právě jako prázdné nádoby, do níž se nalijí fakta, a ona je následně vyleje mezi žíznivé, informacechtivé publikum posilují svým způsobem i etické kodexy, třeba i jeden z již zmíněných výše v tomto textu, které se někdy paradoxně stávají možnými nástroji kontroly ze strany vlastníků. Sebezkušenější novinář však nemůže úplně odstínit vlastní osobnost.

Sociální sítě jako komunikační nástroj mohou novináře svádět k bezpracnému ozdrojování zpráv. Není nic snazšího než vedle sebe postavit dva oponující tweety, komentáře, facebookové posty a z toho nakonec napsat zprávu, podle zažitých kritériích objektivity perfektně vyváženou.

Druhým vlivem, který platformy jako Facebook nebo Twitter do žurnalistiky vnesly, je používání fotografií a záběrů přímo od svědků nějaké události, u níž žurnalisté nebyli osobně přítomní. U takzvané občanské žurnalistiky nastává problém těžšího odhalování pravosti daných materiálů. Novinář a vysokoškolský pedagog Václav Moravec ve své knize Proměny novinářské etiky uvádí, že v redakcích bude muset čím dál větší roli hrát specifická forma digitální forenze. Ta „se stává nedílnou součástí kvalitní novinářské práce a služby veřejnosti, jež odlišuje žurnalistiku od ostatních částí sociální komunikace,“ uvádí v knize Moravec.

Jedna z posledních podkapitol Moravcovy knihy se týká oligarchizace české žurnalistiky, kdy si hlavní mediální domy mezi sebou rozebírají tuzemští miliardáři. V jejich rukou se mohou média stát v tom relativně lepším případě přehnaně komercionalizovaná, v horším případě nástrojem prosazování politického či byznysového vlivu vlastníka. „Novináře válcují marketingové týmy jejich vydavatelství – priority tak často určuje líbivost tématu a potenciál kliků spíš než reálná naléhavost,“ myslí si investigativní novinářka a ředitelka Českého centra pro investigativní žurnalistiku provozujícího web Investigace.cz Pavla Holcová. Oddělení novinářské sekce od obchodních či jiných dalších oddělení velkých mediálních konglomerátů může představovat výzvu a novináři si možné riziko naverbování do služeb obchodním zájmům uvědomují. Před rokem například požadovala redakce francouzského deníku Le Monde, aby jí noví majitelé včetně českého miliardáře Daniela Křetínského zaručili nezávislost smluvně.

S budoucími novináři z řad studentů Masarykovy univerzity tento problém řeší i Jan Motal. „Snažím se studentům ukazovat novináře jako profesionála, který si má držet své standardy i redakci, médiu či jeho vedení navzdory, a nepodléhat falešné představě, že zaměstnavatel má právo zasahovat do kvality jeho práce ve prospěch vlastních cílů – například zisku,“ přibližuje akademik. Roli v takovém nalezení vlastní profesní cti třeba jen z hlediska pracovních podmínek novinářství mohou představovat odbory.

Soupeření o pozornost

Marketingový nátlak vycházející naopak zvenčí považuje politolog Jakub Charvát za jednu z hlavních výzev, které žurnalistika v současnosti musí čelit. Kombinace jeho politické podoby, nárůstu populismu a moci sociálních sítí umožnily prezentaci některých politiků jako jediných ochránců lidu proti společenským elitám včetně novinářů. „Sociální sítě se pro populisty staly ideální komunikační platformou, protože jim umožnily přiblížit se k lidem, respektive oslovovat voliče bez prostředníků v podobě tradičních médií. A to včetně nejmladší generace, která na těchto platformách vyrostla,“ shrnul pro EJO změnu vnějšího pole působnosti novinářů politolog působící na Metropolitní univerzitě a na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Shromažďování, zpracovávání a šíření informací jako jedna ze základních definic žurnalistiky v takových podmínkách, kdy se informace na uživatele hrnou ze všech stran, jako by částečně ztrácela svou podstatu – každý má teoreticky přístup ke všemu.

Být dnes novinářem také znamená čelit neustálému podrývání autority a významu a smyslu vlastní práce. Za chybu jednoho novináře to odnese celá redakce a stává se součástí nedůvěryhodného média. Podle Charváta se změnilo hlavně prostředí, ve kterém žurnalistika působí. „Na jedné straně je mnohdy zpochybňována pravdivost a nezávislost zpravodajství jako takového v souvislosti s naším vnímáním světa. Na straně druhé ztrácí média pozornost publika ve prospěch nových komunikačních platforem,“ myslí si politolog. V souvislosti právě s proměnou prostředí, v němž žurnalisté působí, zmiňují výzkumníci Jaromír Volek a Marína Urbániková v knize Český novinář v komparativní perspektivě postupné proměňování autonomních novinářů v hybridizované mediální pracovníky, kteří vytvářejí racionalizovanou infozábavu. Vzhledem k nutnosti soupeřit s mnoha jinými, více svůdnými podněty taková reakce dává smysl. Touto optikou lze číst přítomnost a aktivitu novinářů na sociálních sítích, kde se kromě propagace vlastní práce snaží rovněž glosovat veřejné dění.

Investigavci všech zemí, spojte se

Určitá změna se odehrála i v oblasti investigativní žurnalistiky, nicméně se ubírá docela jiným směrem. Podle šéfky webu Investigace.cz Pavly Holcové jsou dnes důležitými schopnostmi pro její práci znalost minimálně dvou cizích jazyků a zkušenosti s digitální bezpečností nad rámec umění hluboké rešerše. Do hry s novými technologiemi také vstoupila OSINT neboli open-source investigation and inteligence, do češtiny překládané jako zpravodajství z otevřených zdrojů. „Kvalitní investigativní žurnalistika se dá dělat obojím způsobem, i když ten tradiční, kdy jdete za zdrojem a on vám něco řekne, je přeci jen považován za trochu ‚old school‘,“ zmiňuje Pavla Holcová.

V současnosti se navíc investigativní týmy celého světa propojují, například v organizaci OCCRP. Tato sebeorganizace souvisí se snahou fungovat v globalizovaném světě. „Vznikají mezinárodní investigativní týmy, které jsou schopné procházet ohromné datasety týkající se zemí po celém světě a tím pádem odkrývat doslova globální kauzy a poukazovat na globální problémy,“ popsala pro EJO Holcová s poukazem na to, že takové texty musejí splňovat mezinárodní novinářské standardy a projít důsledným fact-checkingem. Jako příklad lze uvést podíl webu na kauze Panama Papers nebo z poslední doby podobnou kauzu FinCEN Files. Podle novinářky však existuje i určitý protitlak. „Vidím jakýsi příklon k sebestřednosti redakcí – když jsme na to nepřišli my, tak o tom ani nebudeme psát, přece nebudeme citovat konkurenci,“ líčí šéfka Českého centra pro investigativní žurnalistiku.

Čas od času však přijde kauza, o níž média informují a z domnělé konkurence přiznaně čerpají. Na podzim vyšla investigativní reportáž Deníku Referendum mapující otravu ryb v řece Bečvě a podivně pomalé vyšetřování této ekologické katastrofy. Téma následně rozvedly Seznam zprávy. A když Andrej Babiš ve sněmovně v souvislosti s případem útočil na autory první reportáže – Jakuba Patočku a Zuzanu Vlasatou, za novináře se postavili jejich kolegové napříč médii.

Text Deníku Referendum je zajímavý ještě z jednoho hlediska – autoři na jeho konci uvádějí, že Deník Referendum podal dvě trestní oznámení. První pro podezření z obecného ohrožení, druhé pro zneužití pravomoci úřední osoby. Tím se de facto stal jedním z účastníků celé kauzy. „Pokud novináři během své práce došli k přesvědčení, že došlo k porušení zákona, je jistě na místě, že podali podnět příslušným orgánům,“ myslí si politolog Jakub Charvát. Zároveň dodává, že možná nebylo nutné na tuto skutečnost upozorňovat v samotném článku. „Důležité je, aby deník kauzu dále sledoval a nezaujatě informoval o jejím dalším vývoji. A to i tehdy, kdyby se ukázalo, že trestní oznámení byla shledána bezpředmětnými.“ Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá kauzu otrávené řeky sledovali i dál a po měsíci od publikování první reportáže zveřejnili další text přinášející důležitá zjištění do mozaiky vyšetřování ekologické katastrofy. I ten hojně citovala ostatní média – byť často pochybně, například bez hypertextového odkazu na původní zdroj, nebo umístila zjištění původně neuzamčeného textu za paywall.

Modelování veřejné sféry

Aktivita Jakuba Patočky a Zuzany Vlasaté by se dala chápat jako vystoupení média z role prostého informování a přijetí odpovědnosti za stav věcí veřejných. Jan Motal z Masarykovy univerzity toto pokládá za klíčovou roli médií. Podle něj bychom měli opustit mentalitu „povinnosti informovat“. „Měli bychom se vrátit k představě novináře jako toho, kdo přináší zprávy, názory, reflexi světa, kdo integruje do veřejné sféry hlasy, jež do ní přístup nemají – novináři jsou aktivní modeláři veřejné sféry, ne pouhé pasivní mechanické jednotky,“ vyzývá akademik zabývající se mediální etikou.

Stav společnosti se promítá i do žurnalistiky – přicházející ekonomická krize znamená příležitost tentokrát nepřehlížet i neprivilegované vrstvy. Podle Jana Motala by novinář měl cítit, že je obhájcem demokracie a sloužit zájmům i těch, kteří nejsou většinou slyšet, být jejich hlasem ve veřejné sféře. Jako další vlastnosti jmenuje odvahu, soběstačnost, odolnost vůči svodům oboru, sebereflexi a schopnost kriticky nahlížet na svou práci i práci svých kolegů. „Neměl by podléhat digitální iluzi o tom, že novinařina se dělá přes sociální sítě a že jej může nahradit agregátor zpráv. Společnost dnes potřebuje více než kdy jindy takové novináře, kteří budou schopni vyvažovat a modelovat veřejnou sféru tak, abychom se v ní mohli rozhodovat o naší společné budoucnosti. Je třeba z novinařiny vymést cynismus a defétismus,“ shrnuje Motal.

Hovoříme-li o naší společnosti jako o síťové, je třeba takto pochopit i žurnalistiku, která by se měla naučit stopovat některé jevy i mimo jasně vymezené hranice národních států. Esencí novinářské práce je klást otázky a hledat na ně odpovědi. A takové tázání se je nutné posilovat i ve vztahu k vlastní profesi – slepě nelpět na vžitých ideálech, ptát se po jejich smyslu ve světě proměněném digitálními technologiemi. Zastavit se. Uvědomit si určitou mechaničnost některých rutin, kterým novináři čelí. Neztrácí se v nich něco? Novinář není orákulum ani vyvolávač duchů, skrz nějž promlouvají nedosažitelné elity ze zákulisí k lidu – měl by být spíše transformátorem, který je ve své práci vystaven nekonečnému šumu, a přesto z něj dovede utvořit signál.