Osoby bažící za každou cenu po zájmu veřejnosti, prodej emocí, válka jako obchodní artikl. V českém mediálním prostoru už několik týdnů rezonují silné pojmy a vcelku vyhrocená debata o tom, jak by měla vypadat válečná žurnalistika. Vše rozvířila kauza kolem dvou válečných reportérek Markéty Kutilové a Lenky Klicperové. Právě ony mají podle některých kritiků prodávat válečné utrpení.

Reakce vzbudil tento komentář pod jejich společnou fotografií na Facebooku: „Opouštíme Arménii a vstupujeme do Karabachu. Dvě noci jsme nespaly, ale teď je čas být tady, kde se odehrává další válka 21. století a opět pod taktovkou Turecka. Stejným směrem jako my míří i spousta mladých Arménců, kteří sem přiletěli bojovat za svou zem z celého světa. Opačným směrem se řítí jedna ambulance za druhou. Stovky mrtvých a zraněných. A bude už jen hůř.“

Obě reportují jako takzvané freelancerky, tedy nikoli pod záštitou jedné konkrétní redakce, ale pracují pro více médií. Takzvaně na vlastní pěst. „Práce v médiích se stává nejistou a nepředvídatelnou, zvyšuje se počet freelancerů. V lecčem čelí většímu nebezpečí, mají méně jistot, slabší záchrannou síť. Ale měli by se, stejně jako zaměstnanci redakcí, řídit principy profesionální novinařiny. Musí si ale vytvářet vlastní jméno. To vede ke strategiím, které třeba dělá právě Markéta Kutilová a Lenka Klicperová,“ popisuje výzkumnice médií Johana Kotišová, která působí na Katedře žurnalistiky Masarykovy univerzity.

Kotišové nedávno vyšla kniha „Crisis, Reporters, and Technology“ u prestižního nakladatelství Palgrave Macmillan. Zabývá se v ní právě novinářskou prací ve válečných zonách, s níž souvisí vypjaté emoce, adrenalin a odlišné modely rozhodování. Pro svůj výzkum hovořila se 47 krizovými reportéry a editory z Česka a Belgie, ale také ze Španělska, Itálie, Dánska, Německa, Francie nebo Švédska. Data netradičně přetvořila v novelu o jednom válečném reportérovi.

Diskuze o přílišné emocionalitě a jejím prodeji není podle Kotišové v dějinách válečného zpravodajství vůbec ojedinělá: „Novináři jsou opakovaně kritizováni za to, že se chovají jako adrenalinoví feťáci. To potom přináší nebezpečí nejen pro kvalitu zpravodajství jako takového, ale samozřejmě i pro samotné novináře, protože vstupují do nebezpečnějších situací, aby se dostali k tomu, co chtějí,“ tvrdí Kotišová.

V očích veřejnosti, mnohdy i samotných žurnalistů, panuje často až mytická představa o válečném reportování. Kdo je vlastně v dnešní době válečný reportér, jak pracuje?

Mýtus neznamená přímo lež. Jde o zploštělou, trochu dramatizovanou a přibarvenou realitu. Projevuje se a utvrzuje v různých rozhovorech s válečnými novináři a novinářkami. V knihách, které píšou, a ve filmech, které se o jejich dobrodružných životech natáčí. Problém tohoto mýtu je, že zastiňuje velkou část lidí a organizací, kteří také dělají konfliktní zpravodajství, ale nemají takové zázemí a pozornost. V téhle struktuře dochází k nerovnoměrné distribuci rizik. Na jednu stranu tu máme novináře a novinářky, kteří jsou zaměstnaní v nějakém velkém, často západním mediálním domě. Ti jako takzvaní parašutisté občas s nějakým týmem nebo alespoň s kameramanem vycestují do míst, kde se něco děje. Mají pojištění, dobré vybavení, třeba absolvovali i trénink pro práci v nebezpečném prostředí a mají symbolické zázemí velké organizace, která má často zvučné jméno jako BBC nebo CNN. Mohou – a to je důležité – z místa konfliktu kdykoli odjet. Podobné věci se týkají stálých zpravodajů v místech konfliktů, kterých ubývá se zhoršující se ekonomickou situací mnohých médií. Podíl na tom má také fakt, že je v některých regionech také ohrožená bezpečnost pro novináře.

Potom jsou to freelanceři, kteří pracují pro jedno nebo víc médií mimo ten válečný region. Ti nemají takové zázemí. Vzpomínám si třeba na jednu freelancerku ze Španělska, která pracovala na Blízkém východě, aniž by měla neprůstřelnou vestu nebo helmu. Musela přesto jít do ještě nebezpečnějších situací než ostatní, aby přinášela exkluzivní obsah a aby se uživila.

No a pak jsou tu lokální fixeři. To jsou lidé pomáhající zahraničním reportérům, ať už jde o kohokoli z výše zmíněných. Od logistiky přes překlady až k samotné novinářské práci. Dělají třeba i rozhovory nebo chodí na frontovou linii, kam se západní novináři nedostanou. Jdou od zakázky k zakázce, nemají moc ekonomických jistot a často taky pykají za spolupráci se „zápaďáky“. Čelí vyhrožování, různým formám násilí, kyberšikaně, můžou být obvinováni ze špionáže… Pak zmiňme ještě lokální žurnalisty, u kterých se novinařina často překrývá s aktivismem a kteří jsou vůbec nejohroženější ze všech. Teď jsem ale popsala situaci před koronavirovou krizí.

Jaký vliv bude mít koronavirová situace na krizové zpravodajství?

Už jím otřásla a zkomplikovala ho. Na jaře mnohá média, možná spíš většina z nich, přestala vysílat novináře do zahraničí. Hledají se cesty, jak zpravodajství vytvářet bez lidí na místě. Právě tím, jak pandemie změnila krizovou novinařinu, se mimo jiné budu zabývat ve svém dalším výzkumu, na kterém začnu pracovat v únoru.

Budou tedy redakce víc závislé na zmiňovaných lokálních reportérech?

Určitě, to už se děje. Na druhou stranu je otázka, jestli to fixerům a místním přinese víc autonomie a uznání. Bavila jsem se nedávno s několika novináři a nezávisle na sobě mi řekli, že to rozhodně nebude tak, že by se lokální žurnalisté stali zpravodaji pro nějaké západní médium a sami pro něj reportovali. Místní často vidí detaily, ale nevidí konflikt z pohledu publika země, pro kterou zprávu vytváří.

Média jako válečný stroj

Zpět ale k počátečnímu tématu. Jak jsou váleční reportéři vnímáni v Česku, platí i tady onen mýtický pohled?

Ano, myslím, že české publikum hodně jede v mýtu onoho dobrodružného hrdiny, který vyráží do konfliktů s vojenskými jednotkami, aby přivezl onu pravdu s velkým P. Tento mýtus tady hodně funguje a koluje v různých rozhovorech. Nutno ale podotknout, že zahraniční zpravodajství tady bylo dlouho na druhé koleji, publikum zajímal spíš domácí kontext. Na to, jak krátkou tradici tady tento druh zpravodajství vlastně má, a na to, jakým bylo otloukánkem ve vztahu k tomu domácímu, je teď hodně dobré.

Jaký vliv mají na utváření onoho hrdinného mýtu sociální sítě?

Freelanceři mají na sociálních sítích daleko větší svobodu v tom, jak se mohou vyjadřovat. Velká média v Česku už přichází s různými kodifikovanými strategiemi, jak by jejich reportéři měli na sítích fungovat, což ti freelanceři nemají. Na druhou stranu jsou nuceni dělat věci, které od nich někdo koupí. To znamená, že musí mít nějaký exkluzivní obsah.

Takže se tam z války stává obchodní artikl?

Válka byla vždycky pro média potencionálně obchodní artikl, mluví se tak už o válce v Perském zálivu, která ze CNN pomohla udělat arbitra zpravodajské kvality. To jsou devadesátá léta, sociální sítě situaci jenom katalyzovaly a zvýraznily. Na sítích můžeme být publikem některého z konfliktů vlastně neustále. To má potom vliv i na samotnou logiku válčení i na rozhodovací procesy jednotlivých stran konfliktu. Všechno to způsobuje, že se z médií postupně stal nástroj válčení, mluví se o jejich veponizaci.

Pak je tu ještě druhá strana procesu propojování médií a války, totiž že konflikty se víc a víc přizpůsobují mediální logice. Většina z nás asi zná některé případy z historie, kdy byly válečné scény sehrávány pro fotografy, ale v době sociálních médií se tato praxe ještě víc rozšířila. Třeba když loni probíhala turecká invaze na sever Sýrie, tak se na sítích objevilo video, kde jakýsi bojovník při střílení do lidí křičí: „Natoč to!“ Média, obzvlášť ta nová, s konflikty úplně srostla.

Jakou roli v tom všem hrají emoce a sugestivní popisování krizí a konfliktů?

Hodně záleží na tom, jak se emoce používají. Problém ale nejsou ani tak emoce jako takové, ale spíš způsob, jakým se využívají. To znamená nějaké jejich vypočítavé nebo komercionalizované používání. Pokud se s emocemi nezachází takto vypočítavě, tak naopak mohou pomoct přiblížit publiku nějaký aspekt konfliktu. Válka zkrátka je emocionální a snažit se zbavit ji emocí by znamenalo, pokud použiju slova jednoho mého informanta, „brutálně ji zploštit“. Výsledná reportáž by vůbec nepřipomínala to, co se na místě odehrává.

Někteří z novinářů, kteří s válkou takto nepracují a dělají z ní naopak infotainment, se možná snaží bojovat se lhostejností publika. To je ze všech těch obrazů utrpení, které se na něj valí, otupělé. V mediálních studiích k tomu existuje pojem únava schopnosti empatie. Někteří novináři si zřejmě myslí a domnívám se, že to se týká i dvou v úvodu zmiňovaných reportérek Markéty Kutilové a Lenky Klicperové, že když ještě víc zatlačí na pilu, tak se publikum probere. Ve výsledku to však vede k opaku. Říkají si přímo: potřebujeme stupňovat míru dramatičnosti, emocionality a zábavy a žádná není dostatečná, potřebujeme víc a víc.

Publikum se pod množstvím utrpení a silných emocí stává otupělé. Děje se tohle i novinářům a novinářkám? I tomu se věnujete ve své knize.

Profesionál podle mě není člověk, který se dokáže emocionálně vypnout, ale člověk, který dokáže důkladně zhodnotit každou situaci a přizpůsobit jí své chování. Včetně práce s vlastními emocemi a emocemi ostatních. Musí to dělat tak, aby nikomu neublížil a zůstal co nejvěrnější komplexnosti situace. To je dle mého blíž profesionalitě než schopnost nic necítit. Novinář nemůže být profesionální, aniž by byl lidský. Některé výzkumy naznačují, že lidskost ve smyslu empatie a nějaké míry emocionality je právě tím, co z dobrého novináře dělá novináře skvělého.

V té lidskosti má prostor i cynismus, ale spíš ve smyslu skepse a černého humoru než totálně apatického postoje ke svým zdrojům a informacím. Z toho pohledu znamená profesionální novinařina hodně práce na sobě. Je to vlastně výzva nenechat se převálcovat tragickými osudy a obrazy, se kterými se setkáváte, a zároveň neupadnout do lhostejnosti. Je to výzva najít střední pozici.

S tím souvisí i objektivita, kterou bychom měli spíš než ve smyslu „pět minut pro Židy, pět minut pro Hitlera“ chápat víc jako otevřenost a ochotu zvažovat a dávat příležitost informacím, které představují výzvu pro náš osobní názor. Chceme žít v demokratické společnosti a s tím se pojí i určité hodnoty, kterých se nesmíme vzdávat kvůli představě nějaké stoprocentní objektivity, která je stejně utopická.

Novináři by o sebe měli pečovat

Novinář tedy nepracuje jen s lidskými příběhy a fakty, ale i sám se sebou. Jak by měl s emocemi nakládat?

Při tvorbě textu platí, že základní funkcí žurnalistiky je informovat. Emoce by tak měla vždy být využívána v zájmu informace. Neměla by být samoúčelná, neměla by směřovat ke zvyšování popularity novinářů. Právě to lidé kritizují na Markétě Kutilové a Lence Klicperové. Osobně se mi nezdá moc produktivní, že se novináři vzájemně kritizují za „aktivismus“, protože to je obecné slovo – každý si do jeho obsahu může dosadit, co se mu nelíbí. Vzpomínám si třeba, že v jedné redakci se aktivismem hanlivě označovalo cokoliv, co nějak pozitivně zpracovávalo kulturní pluralitu, feministická témata a podobně. Aktivismus tak získává v novinářské komunitě rozmanité, ale vždycky negativní konotace. Existují ale kontexty, ve kterých je zcela pochopitelné, že novináři jsou zároveň aktivisty. Třeba na Slovensku po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, kdy novinářská bublina byla velmi blízko komunitě protestujících proti vládě. Anebo při tzv. Arabském jaru, na Ukrajině… Francouzský sociolog Luc Boltanski tvrdí, že když jsme svědky utrpení druhých, tak máme morální závazek jednat, to znamená být aktivní, byť třeba jen formou autentického emocionálního diskurzu.

Pak je druhá rovina – jak s emocemi pracovat, aby to bylo pro reportéra dlouhodobě udržitelné. Zodpovědnost za to naučit se pracovat s emocemi mají samotní novináři, ale měly by jim v tom pomáhat i mediální organizace. Spousta novinářů běhá, píše fikci nebo třeba romány. Do individuální péče o sebe ale spadá i schopnost poznat, kde mám limit, schopnost poznat, kdy potřebuju pauzu. A také možnost si ty pauzy dovolit.

Tím se dostáváme k roli mediálních organizací.

Určitě by měly pomáhat novinářům v tom, aby o sebe mohli emocionálně pečovat. Za prvé je nutné detabuizovat stres a přestat ho vnímat jako stigma. Přestat psychické nemoci a problémy v rámci profese vidět jako stigma. Za druhé si myslím, že mediální managementy by měly hodně zvažovat postupy, které by umožnily novinářům vzít si dost prostoru a času na relaxaci nebo na zotavování se z té práce. A za třetí by měly rozvinout nějakou strategii prevence psychických potíží. Teď to často probíhá tak, že pokud se novinář vrátí třeba z války, má možnost jít za peníze mediální organizace k nasmlouvanému psychologovi, ale to jsou všechno situace, které se odehrávají ex post. Mnohem lepší by bylo, kdyby s tím pracovaly od začátku a měly nějakou strategii, jak novináře psychicky připravit na to, co mohou zažít. To se týká i mediálního vzdělávání. Novináři se učí, jak napsat zprávu, ale nenaučí se, co dělat s tím, když vidí nožičku mrtvého dítěte koukat ze sutin.

Vaší knihou provází fiktivní krizový reportér. Shrnuje nějakým způsobem poznatky z výzkumu? Kdo to vlastně je?

Cokoli, co je o něm v knize napsáno, má vztah k výzkumu i k výzkumnému procesu. James je částečně agregát mladších a idealističtějších já mých informantů. Jeho hlavní vlastnost je zájem o to, o čem reportuje. Je v něm vzrušení, nadšení, puzení k pravdě, ale taky nějaký svíravý pocit zodpovědnosti. Na zkušenosti některých mých informantů odkazuje třeba také jeho neschopnost nebo nemožnost navazovat dlouhodobé a kvalitní partnerské vztahy. Jeho hlavní vývoj, byť je možná minimalistický, ukazuje nějaký ideálně typický vývoj válečných reportérů – od nudy přes vybuzení až k pohlcení technickými detaily práce. Jeho vývoj je metaforou příběhu získaných dat.

Poukazuji na další aspekt novinářské práce. Mediální organizace se neadekvátně málo starají o své zaměstnance a vůbec o mediální profesionály, se kterými spolupracují. Netýká se to samozřejmě všech, některé se starají méně, jiné více. Setkala jsem se i s redakcemi, které vyloženě přemýšlí nad strategiemi, jak novináře připravit, a které se snaží psychické obtíže destigmatizovat. Pečovat o jejich duševní zdraví.

Jak dopadne pomyslný životní příběh válečného reportéra?

To by byl spoiler. Můžu ale říct, že extrémně důležitá je podpora profesního okolí, vedoucích, kolegů, supervizorů. Na té záleží, jak to dopadne; jestli dobře, nebo špatně.