Umělci se často ujímají role politických a společenských komentátorů. Ať už si tuto roli vyberou dobrovolně, nebo je podporují různí političtí aktéři, fungují umělci jako exkluzivní média, která filtrují přicházející zprávy. Tento proces vychází z jejich vnitřního morálního kompasu. Výsledkem je svébytná odchozí komunikaci, která se vyznačuje výrazně kreativním vyprávěním.

Interakce s uměním může vyvolat silné emoce. Proto má obsah vytvořený umělci mnohem větší dopad než informace přijímané tradičními kanály. Toto působivé médium je hluboce propojeno s místní komunitou, a protože umění je ze své podstaty také lokální, stávají se umělci důvěryhodnými pojítky komunity. Potřeba zapojit se a vyjádřit se zesiluje v obdobích sociálních a politických nepokojů. V těchto náročných obdobích se umělci účastní veřejných událostí, aby je buď dokumentovali jako komentátoři, nebo přímo ovlivnili jejich výsledky jako aktivisté.

Aktivističtí umělci zasvěcují svůj život a umění cílům, které jsou v souladu s jejich hlubokým přesvědčením a pohledem na svět. Komentují důrazně a provokativně místní události (Jacque-Louis David v díle Maratova smrt, 1793), hnutí (Keith Haring v díle Stop AIDS, 1989), společenské jevy (Henri de Toulouse-Lautrec dokumentující podzemní život Moulin Rouge a zvěčňující lidi v něm, jako v Moulin Rouge, 1892-95), nebo dokonce osobní neštěstí, která se vyvinula v budoucí hnutí (jako je tomu v případě Fridy Kahlo, která se stala symbolem ženské nezávislosti a feminismu, Dvě Fridy, 1939).

(Ne)důmyslná vzpoura

Zajímavé je, že mnoho umělců volí méně radikální, ale stále participativní přístup a stávají se spíše citlivými komentátory než aktivisty na plný úvazek. Někteří se ozývají hlasitěji a někteří volí subtilní, ale účinnou strategii (ne)důmyslné rebelie, která se vyznačuje silným a tajemným obsahem. Mnohým z těchto umělců se daří proniknout hluboko do relevantních společenských a politických kruhů.

Tyto často oportunistické kroky k získání zakázek od režimu nebo stranického vedení umělcům umožňují zapojovat se a komentovat dění, přičemž si zachovávají požadovanou uměleckou svobodu vyjádření. Své postřehy sdělují prostřednictvím relevantního výběru uměleckého média. Mezi ně patří malby, kresby, lepty, plakáty, nástěnné malby, sochy, fotografie, poezie, letáky a dopisy. Politický obsah je obvykle znázorněn ve složitém uměleckém sdělení. Ten mohou dešifrovat pouze naladění současníci nebo budoucí vědci zabývající se studiem jednotlivých uměleckých děl v kontextu politických a společenských dějin.

Zkoumání reflexe a komunikace umělcových názorů v politicky vypjatém klimatu, odhaluje různé inovace ve výběru médií a komunikačních nástrojů. Tento článek se zaměřuje na příklad čtyř umělců, kteří zaujali vyrovnanější, téměř bipolární přístup.

Vzpoura Girodeta a Goyi

Dva významné malíře konce 18. a počátku 19. století – Anne-Louise Girodeta de Roussy-Trioson (1767-1824) a Francisca José de Goyu y Lucientes (1746-1828) – ovlivnily události Francouzské revoluce.

Současníky Girodeta a Goyu, ačkoli žili v různých zemích, ovlivnila revoluce. Ta radikálně změnila starý královský režim v systém republikánských ideálů, který posléze vedl Napoleon Bonaparte. Oba umělci svým uměním komentovali a vyjadřovali své politické přesvědčení. Činili tak prostřednictvím jedinečného životního přístupu – (ne)důmyslné vzpoury. Jako nástroje politické komunikace využívali různé náměty jako realismus, alegorii, grafické násilí, kompozici, svobodné zednářství, autenticitu, symbolismus, erotiku, satiru, tajemno a šok.

Při pohledu na kariérní dráhu Girodeta a Goyi je zajímavé, že oba umělci se profesionálně podíleli na projektech s vedoucími představiteli režimu. Girodet se stal jedním z hlavních malířů Napoleona Bonaparta a jeho rodiny. Goya i po Napoleonově vpádu do Španělska získal status dvorního malíře.

Jako umělci však cítili potřebu vyjádřit svůj vnitřní nesoulad, a to prostřednictvím svého umění. Pro oba umělce s vysokým intelektem a vzděláním to byla otázka občanské povinnosti a cti. Jejich umělecká díla na zakázku, zejména portréty, se zdála být neutrální povahy, ale vidíme, že rebelský postoj se objevuje v dalších uměleckých dílech. Ty se vyznačují chytrým, ezoterickým obsahem.

Rebelie s prvky děsu

Girodetův zdánlivě neutrální romantický a neoklasicistní styl obsahoval rozpoznatelné prvky rebelie. Například na svých obrazech osvětloval nebo spíš galvanizoval těla (O’Rourke, 2018). Nové vědecké experimenty s elektřinou a samotná myšlenka elektřiny se staly metaforou revolučních snah. Proto jakékoli použití elektřiny v umění mělo politické implikace (O’Rourke, 2018). Dalším znakem komunikační strategie (ne)důmyslné rebelie bylo Girodetovo zobrazení erotiky. To je patrné zejména v díle Spánek Endymiona z roku 1791 (Solomon-Godeau, 2006).

V případě Goyi šlo o přímočařejší přístup k dokumentování násilných událostí, jichž byl svědkem. Využíval realismu, dramatické kompozice a šokujících detailů v sérii leptů nazvané Válečné katastrofy (82 grafik dokončených mezi lety 1810 a 1820) a v obraze Třetí květen 1808: Poprava obránců Madridu (1814). Protože oba umělci trpěli ke konci života zdravotními problémy a snad i problémy se svědomím, objevovaly se v jejich dílech divočejší a děsivější prvky vzpoury. Měly podobu nočních můr, jako je kanibalismus na Goyově obraze Saturn požírá svého syna (1823) nebo hrůzy biblických katastrof na Girodetově obraze Potopa (1806).

Vzpoura umělkyň

V historickém kontextu neměly ženy mnoho příležitostí uspět v profesích, které společensky patřily mužům nebo nebyly politickým režimem povoleny. V umění vidíme projevy nerovnosti, které se napříč staletími mnohokrát opakovaly. Ženy v renesanční a barokní Itálii se jen velmi obtížně mohly stát profesionálními malířkami. Pokud se jim to podařilo, bylo to díky politicky zaměřenému networkingu a (ne)důmyslné rebelské strategii, kterou tyto umělkyně ve své tvorbě uplatňovaly.

Artemisia Gentileschi (1593-1656) a Sofonisba Anguissola (1532-1625) – dvě italské malířky, které dosáhly úspěchu u kritiky – se jako umělkyně prosadily pomocí chytrých politických manévrů, které jim zaručily profesní uznání.

Ženské vnímání světa

Artemisia v mládí prožila znásilnění, což ji utvrdilo v odhodlání uspět jako umělkyně. Její vzpoura je patrná ve výběru témat silných a trpících žen i v grafických a znepokojivých detailech, které do svých obrazů zahrnovala. Je to vidět třeba na obraze Judita stínající Holoferna (1613). Své odhodlání sdělovala nejen ve svých obrazech, ale také v korespondenci, kterou si vyměňovala se svými mecenáši: „V duši této ženy najdete ducha císaře“ (Pearson, 2019).

Pro Sofonisbu to byla otázka navázání politicky prosperujících vztahů, které jí umožnily uměleckou svobodu a pohyb. Poté, co si vyžádala Michelangelovo odborné požehnání a získala ho, se Sofonisba spřátelila s významnými představiteli španělského dvora. Díky tomu se stala jednou z nejúspěšnějších portrétistek pozdní renesance. Záměrně zvolila portrétování jako svou rebelskou strategii, která do jejích portrétů vnáší genderovou politiku. To je patrné na slavném portrétu Sofonisby a jejích sester, které se účastní strategické šachové partie. Je na něm umístěn pronikavý nápis: „Sofonisba Anguissola, panenská dcera Amilcareho, namalovala tyto tři sestry a služebnou podle skutečnosti“ (Šachová hra, 1555).

Obě umělkyně dobrovolně a záměrně porušily hranice a použily strategii (ne)důmyslné rebelie. Chtěly tak nabídnout komentář opačného pohlaví, který dokumentuje aktuální události a lidi optikou ženské umělkyně. Tím změnily vnímání světa, které zobrazovala převážně mužská umělecká média. Obě ženy odmítaly, aby je definovalo jejich pohlaví. Upevnily svou roli v umělecké profesi a inspirovaly budoucí generace umělkyň k následování jejich příkladu.

Závěr

Obyčejní občané chtějí, aby byl jejich hlas v době sociálních a politických nepokojů slyšet. A stejně tak i umělci. Angažovanost ve svých uměleckých projevech totiž považují za občanskou povinnost. Jako tvůrci mají navíc k dispozici sofistikované komunikační nástroje.

Studie čtyř umělců, kteří zažívali společenské a politické tlaky a našli jedinečné způsoby, jak ve svých dílech vyjádřit své postoje, nabízí neobvyklou perspektivu participativní komunikace. Především odhaluje využití inovativního komunikačního přístupu (ne)důmyslné rebelie. Ten tyto umělce podnítil k tomu, aby vytyčili cestu pro současné i budoucí umělce pohybující se v mlhavých vodách politických a společenských komentářů.