Zdroj: Klára Soukupová

Polskou literární reportáž v Česku v minulé dekádě sice zpopularizoval hlavně Mariusz Szczygieł, autor Gottlandu ale není zdaleka jediným polským reportérem, jehož texty jsou dostupné českým čtenářům. Pražské nakladatelství Dokořán vydalo ve spolupráci s nakladatelstvím Jaroslava Jiskrová ‒ Máj už sedmnáct knih polských reportáží, naposledy titul Jak nakrmit diktátora od Witolda Szabłowského, a podle šéfredaktorky Dokořán Kláry Soukupové spočívá specifikum žánru ve zjevné subjektivitě, aniž by mizel novinářský étos a snaha informovat.

V rozhoru pro EJO Soukupová představuje tento svérázný žánr na pomezí žurnalistiky, beletrie a non-fiction a přibližuje okolnosti, za jakých v roce 2007 vstoupil díky Dokořán na český knižní trh.

EJO: Polskou literární reportáž v Dokořán vydáváte už patnáct let a na svém webu ji sami označujete za „fenomén“. Máte sama pro sebe nadefinováno, co je její podstata?

Klára Soukupová: Je to hybridní žánr, který se pohybuje na hranici ryzího faktu, s jakým pracuje i standardní novinářská reportáž, a beletrie, protože nezastírá, že za účelem větší koherence narativu nemá problém například spojit dvě osoby do jedné, aby příběh lépe fungoval. Specifický je ve své literárnosti a dalším žánrovým signálem je i to, že se často vydává knižně. Literární reportáž ale současné není fikčním vyprávěním, jako je třeba povídka. Stále zde figuruje postava reportéra, který ručí za zprostředkované vyprávění.

Pro podobné texty mimo beletrii je v Česku zavedená kategorie literatury faktu. Jak si literární reportáž stojí ve vztahu k ní? Vlastně se ptám, proč je třeba ji pojmenovávat speciálně a proč neříct, že jde o literaturu faktu.

K téhle kategorii se v některých svých hranicích blíží, ale žánr je to různorodý a literatura faktu je u nás spojená s představou objektivity. Přiznaná subjektivita reportérského pohledu zabraňuje tomu, aby kategorie literatury faktu přijala literární reportáž jako žánr, který pod ni zcela spadá. Když se podíváte, jaké tituly ceny za literaturu faktu dostávají, tak jsou to odborné publikace, které se třeba věnují nějakému regionu, nebo práce historické a přírodovědné. Sice používají narativní půdorys, ale snaží se pracovat s objektivitou. Literární reportáž se svou subjektivitou vymyká.

Zmínila jste knižní vydání jako žánrový signál. Například reportáže Margo Rejmer Bukurešť: Prach a krevdokonce vznikly přímo pro knihu, a nejsou v tom jediné, ačkoliv v Polsku byla dlouhá tradice publikování reportáží v příloze Gazety Wyborczy Duży Format. Je to ale ještě vůbec žurnalistika, když mizí vydávání v periodickém tisku?

To je dané proměnou novinářské práce a tím, že ustupovala možnost vydávat dlouhé reportáže. A v tu chvíli se jako novinář buď začnete specializovat na kratší texty, nebo, když už tíhnete k větším formátům, je kniha to jediné, co zbývá. Myslím si, že se knižně vydaná reportáž a žurnalistika nevylučují. Řada autorů deklaruje, že zůstává novináři. Nepíšou jenom reportáže, ale často i kratší útvary, a navíc by se bránili tomu, aby je někdo označil za spisovatele. Pro ně je to stále součást novinářské práce. V literárních reportážích, přestože jsou literární a přiznaně subjektivní, zůstává velmi silný étos služby veřejnosti a informování čtenářů.

Úspěch, který se nečekal

V Československu polské literární reportáže vycházely už v 80. letech, tehdy šlo mimo jiné o Ryszarda Kapuścińského a jeho íránská reportáž Na dvoře šáha šáhů. Žánr tedy nebyl pro čtenáře neznámý, ale zdá se, že až vaše edice Polské reportáže znamenala určitý průlom. Čím si zvýšený zájem tuzemských čtenářů o tento žánr vysvětlujete?

Z naší perspektivy za to mohou nejen texty, ale osoba Mariusze Szczygieła, protože je vstřícný ke svému publiku, nemá problém s texty přijíždět a představovat je – a sám se profiloval jako čechofil, což mu tady přidalo body navíc. Velkou práci udělala jeho kniha Gottland, která se stala bestsellerem nejen v kategorii „polská literární reportáž“ nebo „literární reportáž“, ale obecně. U Gottlandu se začalo mluvit o formě Szczygiełova textu a klást otázka: Co to vůbec je?

Kniha o českém dvacátém století Gottland byla vůbec první titul polské reportážní školy, který jste vydali. Jak k tomu došlo a jaká jste měli od Szczygieła očekávání?

Objevila ho Jaroslava Jiskrová (z nakladatelství Jaroslava Jiskrová – Máj – pozn. red.), se kterou velkou část polských reportáží vydáváme v koedici, a očekávání rozhodně nebyla taková, jako realita. Šlo sice o pěkný text, o Češích a navíc s přitažlivým názvem… ale že se ho prodá téměř padesát tisíc výtisků, rozhodně nikdo neočekával. První náklad byl patnáct set výtisků.

Hranice bestselleru je v Česku deset tisíc prodaných knih, tady mluvíme o jejím pětinásobném překonání. Ta otázka byla už mnohokrát položená, ale čím si takový úspěch vysvětlujete?

Roli hraje české téma a nahlížení na Čechy z laskavého vnějšího pohledu. Kniha navíc odpovídala předpokladům a drží stereotyp, že Poláci milují Čechy, zatímco Češi si z Poláků dělají jenom legraci. A pak je tady i styl Mariusze Szczygieła, který je v něčem čtivější než faktografičtější reportáže jiných autorů, a domnívám se, že se v lecčems blíží mnohem více fejetonu. Některé jeho další texty už ani nejsou reportáže, ale mnohem víc zamýšlení nad lidskou povahou a osudy konkrétních lidí.

Záměr systematicky publikovat polské reportáže jste v nakladatelství měli už ve chvíli, kdy vycházel Gottland?

Takový záměr jsme neměli. Nejprve vyšlo několik Szczygiełových textů a třeba i jeho kniha Libůstka mezi ostatní graficky nezapadá. Že se z toho stala edice, byla víceméně náhoda. Mariusz Szczygieł začal doporučovat další reportéry, které by bylo zajímavé vydat, a myšlenka edice vznikla až na základě toho, že jsme navázali kontakty s polským prostředím. Autoři sami byli navíc často ochotni přijet, což je pro nakladatele vždycky bonus, když může knihu takto zpropagovat. A protože texty měly shodné rysy, už přirozeně vzniklo, že jsme jim dali shodný grafický kabátek. První byl Guláš z turula Krzysztofa Vargy.

Přesah jako přidaná hodnota

Když jste rozšířili portfolio autorů o ty, kteří nutně netematizují český prostor, jakou jste měli představu o publiku? S ohledem na faktory, které stály za úspěchem Gottlandu, jeho čtenáři nemusí vůbec odpovídat čtenářům literární reportáže a dají se čekat i rozdílné prodeje.

To, že jsou čtenáři Mariusze Szczygieła jiní – oni se samozřejmě částečně překrývají – je dáno tím, že jeho texty jsou specifické a většinou čtenářsky přístupnější. Oproti Gottlandu, který dotiskujeme pořád, se ale i náklady jeho ostatních textů pohybují o desetitisíce níže. Jeho jméno nicméně stále funguje. Ostatní reportáže mají standardní náklad kolem dvou tisíc výtisků a většinou se prodej nepřehoupne tak, že bychom náklad zvyšovali. Publikum se liší titul od titulu už jenom tím, že velká část reportáží je ze zahraničí – Izrael, Irák, Rumunsko, Turecko – a záleží na tom, koho ta která země zajímá. Specifičtí čtenáři literární reportáže existují, ale pak nečtou jen naše knihy, protože ji vydávají i jiní nakladatelé.

Na to bych rád navázal. Deset let se zdálo, že máte na vydávání literární reportáže jakýsi monopol, ale v roce 2017 vstoupilo na tuzemský trh slovenské nakladatelství Absynt, které už se na knižní reportáže specializuje takřka výlučně. Co to pro vás znamenalo?

Od počátku nám bylo jasné, že nemůžeme pokrýt celou literární reportáž. Naše nakladatelství se přece jen profiluje i trochu jinak, gros je v populárně-naučné, přírodovědné produkci, takže jsme si z polských reportáží vybírali, což logicky vedlo k tomu, že se hledal jiný distribuční kanál. To je přirozený proces, když dojde k přetlaku textů.

Při prohlížení nabízených titulů se nezdá, že byste si příliš konkurovali, přinejmenším Absynt vydává i texty, které jsou staré celé dekády – jako již zmíněné reportáže od Ryszarda Kapuścińského – což vy neděláte. Jaký je váš klíč výběru?

Z velké části nám reportáž někdo doporučí. Buď si ji přečte překladatel, který ji nakonec přeloží, nebo ji nabídne někdo z Polského institutu, samotný Mariusz Szczygieł nebo další autoři. Zvažujeme i to, jestli téma odpovídá našemu edičnímu plánu a profilu, jestli by se titul příliš nevymykal a jestli by po něm naši čtenáři sáhli.

Které reportáže jste takto odmítli?

Na první dobru si vybavím Ganbare! Workshopy smrti (od Katarzyny Boniové – pozn. red.) o japonské tsunami ve Fukušimě. To jsme zvažovali a měli za to, že je to příliš časově podmíněné. Když reportáže nemají kvůli svému tématu dlouhodobější přesah, obecně zvažujeme, jestli téma nebude pryč dřív, než je dokážeme přeložit, zredigovat a vydat. Naopak Witold Szabłowski má například v knize Tančící medvědi texty, které nejsou jen o medvědářích, ale také o postkomunistickém myšlení ‒ a to je pro nás přidaná hodnota. Podobné texty rychle nevyšumí.

Vypadá to, že tady vás dohání žurnalistika. Jak se říká, nic není starší než včerejší noviny.

Určitě. Zároveň když už u nás jednou reportáž vyjde knižně, má obecnější, dlouhodobější přesah.

Chybějící institut

Literární reportáž je jako doména přisuzovaná Polsku, a také vaše tituly jsou všechny původně polské. Čeští autoři se vám s nabídkou rukopisů neozývají? A teď odhlédněme od kvality.

Neznámý autor by asi nezačínal svou publikační kariéru právě literární reportáží. Je to komplexnější žánr, pro který je potřeba se vypsat, a také proto ji píšou novináři, kteří si získávají své jméno od kratších útvarů. Na koleni literární reportáž nenapíšete. I v tom se to odlišuje od standardní reportáže, kterou (možná ve špatné kvalitě) dokáže napsat i člověk, který má pocit, že jel do skvělé krajiny a měl by o tom podat zprávu. Neuvědomuji si, že by někdo prorazil literární reportáží jako debutem a předtím nic nepublikoval – v Polsku ani v Česku.

Snad jedině Ludvík Aškenazy prorazil literární reportáží, ale to mluvíme o padesátých letech a dneska už jeho jméno znají jenom fajnšmekři.

Navíc se na něj se nenavázalo. Ještě v první polovině dvacátého století tady byla tradice reportáží velmi silná, vycházely i knižně, ale s přerušenou tradicí máme pocit, že je literární reportáž importovaný žánr a klademe si otázku: Proč v Česku taky není? Je to dáno i tím, že polská literární reportáž byla po roce 2000 spjatá s Gazetou Wyborczou. Kdyby u nás existoval takový institut (jako v Polsku Duży Format – pozn. red.), který by žánr soustavně otiskoval, a tím by publikované texty nastavovaly, utvrzovaly a specifikovaly žánrové normy, možná by existence české literární reportáže nebyla problém. Není to tím, že by Poláci psali jinak než my, ale odlišným literárně-historickým vývojem.

Úvodní foto: Unsplash