Před pandemií covid-19 byla vědecká žurnalistika okrajovou záležitostí. Nyní se články o výzkumu trvale drží na předních stránkách časopisů a mají prostor v hlavních vysílacích časech. Jak se proměnila práce vědeckých novinářů, proč se ve společnosti zvyšuje nedůvěra ve vědu a jak mohou redaktoři čelit těm, kteří popírají existenci koronaviru? O tom byla debata „Science Journalism in the Time of COVID-19“ organizovaná v dubnu 2022 na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Své zkušenosti sdíleli také novináři z deníku New York Times a magazínů Science či Quanta.

Novináři v první linii

Před rokem 2020 mělo pozici vyhrazenou pro vědu pouze několik málo redakcí. „Byla to zkrátka oblast, která se těšila velmi omezenému zájmu. Lidé, kteří se tématu věnovali, nebyli ani vědecky gramotní. Přišla pandemie a najednou jsme byli v první linii,“ popisuje zlomový bod oboru moderátorka diskuze Claudia Dreifus z Kolumbijské univerzity.

Byla média na pandemii koronaviru připravená? Redakce STAT News založená Rickem Berkem jednoznačně ano. „Byli jsme připraveni, protože jsme už dlouho měli ty správné lidi. Na rozdíl od ostatních panelistů nemám vědecké vzdělání, takže jsem najal ty nejlepší známé novináře,“ vysvětluje zrod digitálního zpravodajského webu, který se zaměřuje na zdravotnictví. „Způsob, jakým se psalo o vědě, mi ale někdy přišel dost pomalý. I když jsem dělal v New York Times, tak jsem si říkal, že by to šlo trochu zrychlit,“ vypráví o své předchozí zkušenosti z největšího metropolitního deníku v USA. „Chtěl jsem být rychlejší a provokativnější. Zároveň se jedná o závažná témata, takže si nemůžeme dovolit chybovat,“ upozorňuje na specifikum vědecké žurnalistiky.

Kvalita, ne kvantita

       K dispozici máte také úplný záznam z panelové diskuze.

Koronavirová krize současně vedla ke zvýšenému zájmu společnosti o vědecká témata a informace ze zdravotnictví. Návštěvnost webu STAT NEWS vzrostla na začátku pandemie z milionu a půl na 26 milionů uživatelů měsíčně. Vždy se však editoři chtěli držet kvality na úkor kvantity. „Těšilo mě, že v těžké době měli čtenáři místo, kde najdou důvěryhodné zpravodajství,“ dodává Berke a vysvětluje, jak tato důvěra vzniká. Hlavní covidová redaktorka STAT News Helen Branswell prý strávila řadu let navazováním kontaktů a budováním sítě zdrojů v oblasti zdravotnictví. Když přišla pandemie, přesně věděla, za kým jít.

Právě v tomto směru čelil Berkeho tým velké výzvě: „Nejrůznější experti chodili za redaktory a chtěli, aby je citovali. Každý, kdo měl u jména napsáno doktor, tvrdil, že rozumí nakažlivým chorobách, i když tomu tak nutně nebylo.“ Je proto podle něj klíčové mít redaktory, kteří se orientují v tématu a pracují s důvěryhodnými zdroji.

Berke se dále pouští do srovnání koronavirové pandemie s teroristickým útokem 11. září v roce 2001. V New York Times se tehdy incidentem zabývalo neuvěřitelné množství redaktorů a nabídlo příběhy z různých úhlů pohledu. „Každý dobrý reportér tohle zvládne, ale pro téma typu pandemie potřebujete člověka, co má potřebné odborné znalosti. Nemůžete se vše jednoduše naučit za chodu,“ varuje Berke.

Najít nový úhel pohledu

I pro novináře, kteří se vědě věnují dlouhodobě, však koronavirus znamenal nelehký úkol. „Pandemie byla nejvíce pokrývaným tématem na světě. Výzvou pro novináře je proto najít jedinečný příběh, který nikdo jiný už nevypráví,“ vysvětluje John Rennie, zástupce šéfredaktora magazínu Quanta zaměřeného na fyziku, matematiku a počítačové vědy. Rennie během diskuze několikrát opakoval, že kromě zájmu o vědu je důležité mít i vášeň pro vyprávění příběhů. Jako příklad uvádí jejich vlastní magazín, který se věnuje pokroku v základním výzkumu.

 „Nevěnovali jsme se průběhu pandemie jako počtům nakažených nebo dostupnosti vakcíny, ale vysvětlovali jsme vědecké pozadí koronaviru,“ přináší vhled do redakční strategie. Autoři magazínu především psali články o epidemiologii a vysvětlovali, jak celý obor funguje. Dívali se také na modelování epidemiologických dat a popisovali, proč v pandemii tohoto rozsahu není možné získat přesné předpovědi vývoje.

Správně komunikovat o vědě

Hledání neobvyklého přístupu k tématu doporučuje také Ridrigo Perez Ortega, který píše pro webovou platformu časopisu Science. Se začátkem koronaviru se dostal do této redakce jako stážista. Magazín se v té době snažil informovat mimo jiné o tom, jak pandemie ovlivnila vědu jako takovou. „Jedním z mých prvních příběhů byl o tom, jaký má pandemie dopad na duševní zdraví pracovníků ve zdravotnictví,“ vzpomíná.

Rodrigo Perez Ortega se v článku pro online magazín Science věnoval duševnímu zdraví zdravotníků.

Dále se Ortega zaměřil na dezinformace o koronaviru  šířené v Jižní Americe a přiblížil také soudní proces v Peru, který se týkal vakcinace. „Bylo neobvyklé, že se v soudní místnosti tolik mluvilo o vědě. Bohužel byla pro státní zástupce velmi nesrozumitelná,“ říká s odkazem na důležitost správné komunikace vědy. Koronavirus podle něj výrazně rozdělil společnost a následkem toho jsme také zaznamenali různé nerovnosti. Ve své práci se proto nyní zaměřuje i na téma rovných příležitostí ve vědě.

Nedůvěra ve vědu – nic nového pod sluncem?

Právě polarizace společnosti je jedním z nejvýraznějších symptomů koronavirové krize a přímo se dotkla také práce vědeckých novinářů. Do popředí se dostaly silné protivědecké tendence, které dostávají prostor i ve veřejnoprávních médiích. Jsou tyto názory něčím novým, nebo v naší společnosti dřímaly již delší dobu?

Podle Brooke Borel, editorky digitálního magazínu UNDARK a profesorky žurnalistiky na New York University, se nejednalo o vyloženě rychlý proces. Už dlouho jsme podle ní ve společnosti viděli známky nedůvěry ve vědu například co se týče očkování. Zdůrazňuje ale zásadní vliv politiky: „zejména od prezidentských voleb v roce 2016 čelíme značným problémům týkajících se dezinformací. Pro mě není vůbec překvapivé, že se v pandemii rozvinulo protivědecké hnutí.“ Pandemie byla jen další příležitostí pro dezinformátory, kteří vždy jednají ve vlastním zájmu a vybírají si situace, které zneužijí na úkor ostatních.

Nenechat se zviklat

S tímto názorem souhlasí i John Timmer, vědecký redaktor zpravodajského a názorového webu Ars Technica. „Ve 20. letech minulého století se ke slovu dostala protievoluční propaganda, která má shodné parametry s tím, co slyšíme i dnes. V USA zkrátka existuje dlouhá tradice protivědeckých názorů,“ vysvětluje kontext. Této nálady pak podle Timmera využívají různé subjekty, kterým se to hodí z politických, byznysových nebo společenských důvodů.

Platforma Ars Technica o vědě a technologiích od svého založení v roce 1998 strmě roste. Na Twitteru je sleduje přes milion uživatelů a redakce sídlí v Bostonu, New Yorku, Chicagu a San Franciscu.

Berke zaujímá odlišné stanovisko dané jeho zkušenostmi z psaní o politice. „Nepopírám, že máme dlouhou historii dezinformací a propagandy, ale tato pandemie byla zlomovým bodem. Až dosud jsme nezaznamenali tak značnou nedůvěru ve vědecké instituce a jejich představitele,“ upozorňuje. „Výroky výzkumných ředitelů nikdy nebyly tak zpochybňovány jako během pandemie,“ popisuje bezprecedentnost situace. Podle Berkeho všichni prezidenti důvěřovali vědeckým poradcům, což se dramaticky změnilo s nástupem Trumpa do úřadu. Jako důkaz uvádí dlouholeté působení Anthony Fauciho, který byl zdravotním poradcem pro několik prezidentů po sobě. Během desítek let nikdo nezpochybnil jeho odborné znalosti ani etické zásady. Své úvahy uzavírá tím, že výskyt „falešné vědy a falešných příběhů jsou pro řadu novinářů nejvíc šokujícím aspektem pandemie.“

Z předchozích tvrzení můžeme vyvodit závěr, že koronavirová krize naprosto umocnila dřívější nedůvěru ve vědu a vědce. Ti dnes čelí dosud největší míře dezinformací a stávají se součástí politických strategií. Zárodky těchto tendencí jde však historicky sledovat. Dnes máme k dispozici řadu nástrojů a veřejně dostupných dat, takže „kdokoliv může zviklat důvěru lidí v určitá fakta,“ shrnuje problematiku zakladatel nezávislého média Inside Climate News David Sasson a jako další příklad uvádí zpochybňování výsledků voleb.

Kde hledat viníka

Oproti zmiňovaným 20. létům má třetina dospělých v USA vysokoškolské vzdělání. I přes to, že má nyní třetina populace USA vysokoškolské vzdělání, stále řada lidí věří tomu, co odporuje vědeckému poznání. Čím to je? Podle Brooke můžeme z části vinit internet: „Lidé se mohou vzájemně propojovat a šířit konspirační teorie rychleji než kdy dříve.“ A dodává, že nelze umístit rovnítko mezi vzdělání a víru ve vědu. 

Role vzdělání je častým tématem také výzkumu komunikace vědy. Brooke zmiňuje tzv. deficitní model, který označuje mylnou představu, že „pokud budeme dostatečně dlouho informovat určité lidi a vysvětlovat jim, jak věda funguje, nakonec to pochopí a vše bude v pořádku,“ což podle ní ale neplatí. I vzdělaní lidé, kteří rozumí vědě, si utvářejí názory také podle politických názorů a svých přátel, a můžou se tak stát obětí dezinformací a konspiračních teorií.

Timmer dále upozornil na zajímavý paradox, který sledujeme u protivědeckých hnutí. Často totiž jejich zástupci nejsou vyloženě odpůrci vědy – respektují vědecké metody, jsou to nadšenci do vědy a poznání. Jen nemají dostatečné schopnosti, aby ji praktikovali správně. Chytají se proto stébla a věří nepravdě, ačkoliv sami mluví o evidenci. „Rozumějí její důležitosti, ale nemají kvalitní filtr, aby rozpoznali, která je důvěryhodná,“ vysvětluje. A právě zde vstupuje do hry žurnalistika. „Alespoň teoreticky,“ shodují se s úsměvem panelisté. Kde se tedy stala chyba?

Pečlivě zvážit každé slovo

Podle Rennieho tkví problém v tom, že tito lidé „respektují vědu, ale nelíbí se jim výsledky, které ukazuje.“ A to není něco, co může zachránit vědecká žurnalistika – týká se to samotného základu vědy. Měli bychom se tedy více zaměřit na širší kulturní vzorce a velké narativy, které naši společnost řídí. Jen tak můžeme porozumět nedůvěře určitých lidí ve vědecké poznání nebo fakta, která přináší. „Věda je v tomto případě vedlejší,“ říká rozhodně.

I tak se však moderátorka ptá, zda se sami vědci nezasloužili určitou měrou o to, že nemají důvěru části veřejnosti. Spoluzakladatelka magazínu SEEK na Rockefellerově univerzitě Eva Kiesler má jasno v tom, že „jako vědci máme neuvěřitelnou odpovědnost a se začátkem pandemie jsme to pocítili opravdu silně.“ Jde totiž opravdu o hodně – o lidské životy. Vědci i instituce proto podle ní musejí pečlivě vážit každé slovo.

Magazín SEEK vydává v tištěné i elektronické podobě Rockefellerova univerzita. Informuje o výzkumných projektech a kromě výsledků představuje i příběhy vědců, které za nimi stojí.

Její přístup by někteří mohli považovat za poměrně radikální. Když virologové z Rockefellerovy univerzity přišli na to, že onemocnění covidem vede ke zvýšené imunitě, publikovali tato zjištění v odborném časopise. PR oddělení univerzity se však rozhodla tyto výsledky dále nekomunikovat širší veřejnosti. Hrozilo totiž, že by čtenáři mohli informaci interpretovat tak, že se mají dobrovolně vystavit viru. To by vedlo ke katastrofickým scénářům a Kiesler tak jejich rozhodnutí považuje za správné. Nezatajili informaci, byla publikována ve vědecké komunitě, ale ani s ní dále nepracovali, aby předešli zvýšenému výskytu onemocnění. Na poznámku, že se jedná o určitou formu autocenzury, reagovala, že pouze museli „velmi opatrně zvážit potenciální přínos a rizika takového článku“. Určitá témata jsou totiž na dezinterpretaci náchylnější.

Psát o cestě za vědeckým poznáním

Za velmi přínosné v boji proti dezinformacím označili panelisté vysvětlování výzkumného procesu, který vede k výsledkům. „Namísto pouhého informování o vědeckých výsledcích bychom měli také vysvětlovat, jak jsme se k nim dostali,“ doporučuje Timmer. Máme podle něj více mluvit o tom, jak něco víme a ne pouze že to víme. Obojí je srovnatelně důležité. Vysvětlovat proces bádání navíc přispívá k budování oné důvěry ve vědecké pracovníky.

Redakce magazínu Quanta v tomto směru vnímala koronavirus i jako určitou příležitost. „Dalo nám to prostor psát více o tom, jak rozumíme světu kolem nás, co tvoří základy pro vědecké poznání a jak k těmto vědomostem přicházíme,“ osvětluje Rennie.

Magazín Quanta se během pandemie zaměřil na témata spojená se základním výzkumem a představil například matematické modelování šíření viru.

Během covidu dle Timmera byla největší chybou to, že odborníci neuměli vhodně vyjádřit nejistotu, která je s onemocněním tohoto rozsahu spojená. „Nejistota nikdy z vědy nevymizí,“ uzavírá. Berke s tímto výrokem souhlasí a zdůrazňuje, že úkolem novinářů je „psát o tom, co víme, ale také o tom, co nevíme.“ Promlouvat ke čtenáři přímočaře a upřímně je podle nej zcela zásadní, ačkoliv člověk není takto nastaven – je velmi citlivý vůči nejistotě z budoucnosti a snaží se ji eliminovat.

Budoucnost koronavirové žurnalistiky

Jedno však jisté je. Pandemie koronaviru není u konce. Čeká nás další vlna a nevyhneme se ani jiným epidemickým onemocněním. Řada z nás však krizi považuje za uzavřenou kapitolu. Co můžeme udělat pro to, abychom je přesvědčili o opaku? Ortega považuje za nejlepší strategii mluvit skrze lidské příběhy. „Někdy může být těžké psát o vědě, zejména když se jedná o novou situaci. Vždy ale můžeme tlumočit, jak ovlivňuje životy lidí v dobrém i ve zlém,“ doporučuje.

Současně zdůrazňuje relevantnost vybraných příběhů. Například popisovat dopad klimatické krize skrze obrázky ledních medvědů a tajících ledovců nepromlouvá k lidem žijícím v tropech. Je zapotřebí přemýšlet o koncovém čtenáři a využít přirovnání, metafory a příklady, které jsou mu blízké. V tomto kontextu by bylo vhodnější mluvit o třeba o zvýšeném výskytu hurikánů. Vyprávět skrze lidské příběhy je podle něj pomůže vyvarovat se přílišnému zjednodušení vědeckých výsledků, jelikož se zaměřuje na jejich dopady. Stejně dobře prý fungují i příběhy vědců, kteří za výzkumem stojí.

Nezávislí vědečtí novináři?

Témata, která nás podle panelistů ve spojitosti s covidem ještě čekají, jsou například dlouhodobé účinky onemocnění nebo budoucí mutace. Kiesler doplnila, že by ráda viděla více mediálních výstupů týkající se toho, co se v rámci krize vydařilo. Vývoj vakcinace a práce virologů, kteří díky dlouhodobému výzkumu objevili účinnost bílkoviny SPIKE, je podle ní něco, co by si zasloužilo více pozornosti novinářů. „Některé vědecké výsledky vidíme až po několika letech,“ připomíná Kiesler smysl základního výzkumu a to, že jeho správné prezentování novináři může vést i k jemu lepšímu financování.

V souvislosti s novinářskou praxí se Rennie krátce dotkl i tématu nezávislosti redaktorů, která je v oblasti vědecké žurnalistiky poměrně specifická. „Jako novináři máme povinnost být nestranní, ale když jde o vědu, je obtížné pracovat se zjevnými nepravdami nebo dezinformacemi. Náhle to vypadá, že se přikláníme na stranu vědců,“ což podle něj vede k tomu, že se novináři stávají terčem kritiky. Někdy je proto podle Rennieho práce vědeckých novinářů v tomto směru velmi náročná. „To, že umírají miliony lidí, nás ale každé ráno donutí vstát z postele,“ osvětluje hlavní motivaci všech novinářů, kteří píší o pandemii a obecněji o vědě.