V západních společnostech došlo k velkému posunu v otázkách genderu, feminismu a práv menšin, ale téměř vymizela otázka třídy a snižování ekonomických nerovností, protože společnost čím dál tím více přijímá sociální nerovnosti jako legitimní a věří v peníze a bohatství. 

Systém je legitimní, když je přijímán i těmi, kdo jsou jím znevýhodňováni. Jedním z hlavních nástrojů legitimizace nerovností ve společnosti je mediální diskurz. Přesto se velice málo výzkumů zabývá rolí masových médií v mediování sociálních nerovností. Přitom příjmová nerovnost dále stoupá a svět se nachází v situaci, kdy 26 nejbohatších lidí vlastní stejně majetku jako polovina populace a nižší „příčky“ navzdory oblíbené kapitalistické mantře reálně nebohatnou, ale spíše chudnou. Posilují struktury založené na obchodu s chudobou a pocity nespravedlnosti a neférovosti světa se přihlásily o slovo vzestupem „anti-systémových“ (či) extrémně pravicových stran.

Osobní zkušeností nahlédnout něco tak komplexního, jako jsou sociální nerovnosti, v silách jednotlivce většinou není. Nastupují tak média, která tuto zkušenost suplují. Kromě nahrazování osobní zkušenosti tam, kde není nebo nemůže být, což je jejich nejpodstatnější a nejvýraznější společenskou rolí, média konstruují realitu, utvářejí a limitují veřejný diskurz, vytváří a šíří stereotypy a ovlivňují myšlení a potažmo chování lidí.

Stereotypní subjektivní realita

Média jsou tak často označována jako původce mnoha společenských problémů. Na média je však spíše ukazováno především proto, že se nabízejí a jsou hmatatelnější než komplexní ekonomické, sociální a politické změny, kterými lidstvo prochází. Média však o společenských problémech informují a podoba jejich reprezentace má velký vliv na to, jak o nich společnost smýšlí, jak k nim přistupuje a jestli a jak je řeší. 

Studie zabývající se lidským chováním totiž tvrdí, že důležitější než samotná „objektivní“ realita je to, jak lidé realitu definují – tj. subjektivní realita. Navzdory této mocné pozici médií však jejich produkce vykazuje mnohdy značně stereotypní pokrytí, které postrádá hlubší kontext.

Například co se týče chudoby a bohatství, o obou se zpravidla referuje jako o něčem, co je výsledkem individuálního (ne)snažení, které je ovlivněno tím, jaká rozhodnutí v životě člověk (ne)učinil. Zapomíná se na systémovost problémů a na chudé je skrz prsty nahlíženo jako na ty, co si za chudobu mohou sami a není jim tím pádem vhodné pomáhat. Na druhou stranu bohatí jsou velebeni za svou snahu a jejich majetky nikdo příliš nezpochybňuje.

Vztah dětí s médii

Děti se o rozdílnostech mezi lidmi učí z bezpočtu obrazů, interakcí a zkušeností, které vstřebávají v průběhu dospívání. Během tohoto období děti identifikují a absorbují převažující pohledy a dělají si z nich vlastní závěry, které mají vliv na jejich vnímání, pocity a představy, které se týkají jich samých, jiných jedinců i společenských skupin.

Vliv mají individuální predispozice, rodiče, vrstevníci, komunita, stát a jeho instituce, kultura, různé hodnotové systémy, se kterými se dítě setkává, dobový kontext a rovněž média, se kterými se děti v čím dál více medializované době setkávají stále častěji a intenzivněji.

Děti o médiích již od nízkého věku kriticky přemýšlí a i přesto, že některé vědomě rozlišují mezi mediálními obsahy faktu a fikce, z hlediska (podvědomého) formování vlastních představ to nečiní žádné z nich. Média dětem přibližují světy, které neznají a informace o těchto světech si děti následně integrují jako (domněle) osobní zkušenosti. 

Jak děti vnímají chudobu a bohatství?

Děti chudobu vnímají velice rozmanitě a mají ohledně ní nečekaně široké znalosti – zejména v kontextu jejích příčin. Bohatství oproti tomu děti vnímají homogenně a stereotypně a asociují si s ním celkově převážně negativní aspekty. K chudým lidem děti projevují větší náklonnost, než k těm bohatým. Sociální nerovnosti jako takové většina dětí vnímá jako legitimní a k jejich ospravedlnění je vede romantizace a/či metoda naturalizace. Příležitosti bohatých a chudých lidí velké množství dětí vnímá jako relativně vyrovnané, což má zřejmě kořeny ve zmíněné romantizaci chudoby. 

Výzkum, který zkoumal vliv mediálních reprezentací na vnímání chudoby a bohatství dětmi, došel k závěru, že děti měly v mnoha případech o chudobě a bohatství shodné představy – nerozhodoval věk, vzdělání, socioekonomický status ani osobní zkušenosti či vliv rodičů. 

Klíčovou roli hrály právě mediální reprezentace sociálních nerovností v mediální produkci určené dětem, jelikož děti ve výkladu vlastních představ opakovaly narativy a rámce, které se nacházely v nejsledovanějších filmech pro děti – často doslovně. Vliv médií byl však primárně podvědomý a děti si ho neuvědomovaly, respektive neidentifikovaly tento vliv jako vliv mediálního původu. 

Výzkum dále zjistil, že pokud děti měly přímou zkušenost s chudobou, projevovaly ve spojení s ní emoce a empatii, a pokud děti s chudobou osobní zkušenost neměly, chudobu si romantizovaly, soucit samovolně neprojevovaly a celou záležitost braly spíše pragmaticky. Z toho se dá usuzovat, že média v dětech nekultivují soucit – přitom právě citlivé mediální reprezentace by mohly přispívat k lepšímu porozumění úskalím, kterým čelí lidé ze znevýhodněných sociálních vrstev, a potažmo úskalím, které představují sociální nerovnosti jako takové.

Kultivace classismu

Zejména v nižším věku mají na děti sice větší vliv například rodiče, ti však své vnímání světa z velké míry čerpají právě z médií, čímž mediální produkce pro dospělé nepřímo ovlivňuje i představy dětí. Mediální zkušenosti přispívají ke kultivaci dětských hodnot, představ, očekávání a snů, které s dosažením konce dětství nemizí, ale definují ty dospělácké. Děti mediální reprezentace mohou odmítnout či přijmout, nemohou se jim ale vyhnout.

Tvůrci mediálních obsahů obecně, ne jen novináři, by si tak měli dávat pozor na to, jak reprezentují jednotlivé sociální skupiny. Stejně tak, jako se v současné době mění povaha referování o rase nebo genderu, by se mělo přistupovat i k třídám, a vedle rasismu a sexismu by se mělo zabraňovat i classismu. 

Článek vychází z autorčina výzkumu.

Zdroj úvodního obrázku: Flickr/Jonathan Morris, crative commons

Zdroje:

FIALA, Jaroslav. Oligarchie v Česku: vládnou tu peníze patnácti nejbohatších, společnost se nemá jak bránit. A2larm. Dostupné z: https://a2larm.cz/2019/09/oligarchie-v-cesku-vladnou-tu-penize-patnacti-nejbohatsich/

HAMPEJS, Martin. Nejbohatších 26 lidí světa vlastní stejně majetku jako polovina populace. Denně bohatli o 55 miliard. Lidovky.cz. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/svet/nejbohatsich-26-lidi-sveta-vlastni-stejne-majetku-jako-polovina-populace-varuje-oxfam.A190121_171754_ln_zahranici_mha

BĚLÍČEK, Jan a Apolena RYCHLÍKOVÁ. Česko ohrožuje skrytá, ale rozsáhlá chudoba. A2larm. Dostupné z: https://a2larm.cz/2017/06/cesko-ohrozuje-skryta-ale-rozsahla-chudoba/

BULLOCK, Heather, WYCHE, Karen a WILLIAMS, Wendy. Media Images of the Poor. Journal of Social Issues. 57. 2001. s. 229-246. 10.1111/0022-4537.00210. IYENGAR, S. Framing responsibility for political issues: The case of poverty. Polit Behav 12, 1990. s. 19–40 https://doi.org/10.1007/BF00992330
GRISOLD, Andrea a THEINE, Hendrik. How Come We Know? The Media Coverage of Economic Inequality. International Journal of Communication, 11. pp. 4265-4284. 2017. ISSN 1932-8036
KENDALL, Diana. Framing Class: Media Representations of Wealth and Poverty in America. 2. vydání. Plymouth: Rowman & Littlefield Publishers, 2011. ISBN 978-1-4422-0225-2. s. 1-80

MŇUKOVÁ, Dominika. Vnímání chudoby a bohatství dětmi v kontextu mediálních reprezentací. Praha, 2021. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií.

SINGER, Dorothy G. a Jerome L. SINGER, ed. Handbook of children and the media. 2nd ed. Los Angeles: Sage, c2012. ISBN 978-1-4129-8242-9. s. 13-21, 57-58, 133

STREIB, Jessi, AYALA Miryea a WIXTED Colleen. Benign Inequality: Frames of Poverty and Social Class Inequality in Children’s Movies, Journal of Poverty, 21:1, 1-19, 2017. DOI: 10.1080/10875549.2015.1112870
STERNHEIMER, Karen. It’s Not The Media: The Truth About Pop Culture’s Influence On Children. Basic Books, 2003. ISBN 978-0813341385.