Současné online prostředí je nabité informacemi, úměrně s tím se zvyšuje počet faktorů, které mají významný vliv na celou společnost. Jedna z nejostřejších debat se odehrává kolem falešných zpráv, dezinformačních kampaní a nebezpečí, které tyto jevy představují.

Jak přesně ale tato nebezpečí vnímáme my jako uživatelé? Studie naznačují, že přeceňujeme vlastní schopnosti odhalit potenciální hrozby a podceňujeme tuto schopnost u ostatních.

Efekt třetí osoby

Fenomén, který naznačil, že jednotlivci mají tendenci přeceňovat vliv médií na ostatní a podceňovat stejný vliv na sebe, se nazývá efekt třetí osoby a lze jej vysledovat v sociologické literatuře 80. let.

V současné době je tato hypotéza poměrně důkladně empiricky zkoumána od účinků zprostředkovaných např. televizním násilím (percepční složka) až po behaviorální záměry v široké škále aspektů společenského života.

Jak tedy konkrétně může dojít k efektu třetí osoby? Podle atribuční teorie, která se v rámci tohoto tématu používá nejčastěji, je důvodem přijetí dvojího standardu.

Velmi zjednodušeně to lze shrnout tak, že při přemýšlení o sobě si uvědomujeme situační faktory a máme pochopení pro své vlastní reakce. Naproti tomu v případě druhých je úsudek založen výhradně na vnímaných vlastnostech, ale kontextové faktory jsou do značné míry ignorovány.

Například Rucinski a Salmon ve své studii o efektu třetí osoby v prezidentské kampani v USA v roce 1988 zjistili, že lidé, kteří často čtou zprávy a mají přehled o politickém dění, mají pocit, že získané znalosti mohou fungovat jako obrana proti zavádějícím informacím.

Na druhou stranu se domnívají, že jedinci, kteří se o politiku zajímají méně, mohou být vůči obsahu dezinformací náchylnější. Došli k závěru, že „vyšší míra vystavení novinovému obsahu o veřejných záležitostech zvyšuje efekt třetí osoby“.

„Já jsem v pořádku, ale ostatní jsou ohroženi“

Nejnovější studie naznačují, že i v síťovém prostředí je efekt třetí osoby stále velmi silný. Byl empiricky testován v celé řadě témat, včetně například vystavení falešným zprávám na sociálních sítích nebo soukromí na internetu.

V případě online soukromí se má za to, že široce veřejně diskutovaná témata spojená se sledováním, zaznamenáváním a těžbou dat, stejně jako jiné případy narušení soukromí v digitálním prostředí – se méně pravděpodobně týkají “mé osobností” než ostatních.

Skupina vědců z jihokorejské univerzity Yonsei provedla v roce 2013 rozsáhlý online průzkum s více než dvěma tisící respondenty. Zjistili, že uživatelé mají tendenci spojovat vnímané nebezpečí s představou o vlastní úrovni znalostí online prostředí. Mladí lidé, zejména teenageři, mají tendenci považovat sami sebe v tomto ohledu za pokročilejší než ostatní věkové skupiny.

Zajímavý zvrat zde spočívá v rozsahu chování při ochraně soukromí. Původně výzkumníci předpokládali, že vyšší míra efektu třetí osoby nebo v jejich terminologii komparativního optimismu povede v korelaci k omezení přijímání opatření na ochranu soukromí.

Jinými slovy, ti, kteří se domnívají, že jsou méně ohroženi, budou méně pravděpodobně klást zvláštní důraz na ochranu svého soukromí. Tato hypotéza však byla zamítnuta, neboť údaje ukázaly, že mladí uživatelé se více zabývají ochranou soukromí a podporují přísnější regulační politiku týkající se používání osobních údajů na internetu.

„Mě neoblafnou, ale ostatní ano!”

V návaznosti na důsledky prezidentských voleb v USA v roce 2016 a kampaně za Brexit ve Velké Británii se skupina vědců z Rumunské národní univerzity politických studií a veřejné správy (SNSPA) pokusila empiricky vysvětlit, jaký vliv mohou mít falešné zprávy na efekt třetí osoby.

Průzkum provedli již v roce 2018 na základě celostátního různorodého vzorku 813 dospělých Rumunů. Výzkum ukázal, že existuje významný efekt třetí osoby, pokud jde o schopnost lidí ocenit vlastní schopnosti v rozpoznávání falešných zpráv.

Ze závěrů výzkum také vyplývá, že nejvýznamnějšími prediktory jsou úroveň vzdělání, kdy  vzdělanější lidé víc přeceňují vlastní schopnosti odhalit potenciální hrozby. Mezi další patří finanční příjem nebo zájem o politiku. Zde hraje důležitou roli přesvědčení, že falešné zprávy se týkají především politických záležitostí, takže znalosti v tomto oboru jsou důležitým faktorem v identifikováni dezinformačního obsahu.

Dalším prediktorem je frekvence používání Facebooku a konfirmační předpojatost, tedy čím vyšší skóre na škále konfirmační předpojatosti lidé dosáhnou, tím větší je efekt. Naopak u výše zmíněné korejské studie věk nehrál důležitou roli.

„Vzdálené“ lidé jsou ohrožené víc než „blízké“

Používání sociálních médií jako prediktoru si zaslouží trochu podrobnější vysvětlení. Výsledky rumunského průzkumu poukázaly, že lidé, kteří Facebook nepoužívají nebo používají nepravidelně, mají tendenci vidět větší rozdíl mezi sebou a ostatními. Autoři studie poukazují na to, že panuje obecný názor, že ti, kteří jsou více vystaveni zprávám prostřednictvím sociálních sítí, jsou na rozdíl od těch, kteří při konzumaci zpravodajských obsahů více spoléhají na tradiční (ve smyslu důvěryhodná) média, častěji vystaveni dezinformacím.

Je důležité zmínit, že byl také zaznamenán rozdíl ve vnímání potenciálního nebezpečí mezi “blízkými” a “vzdálenými” ostatními. Obecně měli respondenti tendenci věřit, že blízcí ostatní jsou ovlivňováni fake news více než oni sami a méně než vzdálení ostatní.

Podle autorů studie je toto zjištění důležité zejména v kontextu strukturálního boje za řešení fenoménu fake news na evropské politické úrovni. „Lidé se mohou při rozlišování faktů od zavádějících informací do značné míry spoléhat na instinkt, protože většinou věří, že obětí dezinformací jsou pouze ostatní,“ upozorňují autoři.

Zdroj úvodní fotografie: Pixabay