V současném digitalizovaném světě je na rodiče malých dětí kladen velký tlak v podobě velkého množství dostupných informací, které jim radí, jak se „správně“ zachovat snad ve všech aspektech výchovy. Mezi nejdiskutovanější témata patří také otázka, jak dlouho, od kolika let a zdali vůbec nechat dítě sledovat televizi.

Na internetu je možné najít nepřebernou řadu pravidel, rad, tipů, doporučení, jak se chovat vůči dítěti, kolik času mu dovolit, jaké programy by mělo dítě sledovat. Mnohá vyvolávají dojem, že v případě jejich nedodržení bude dítě nenávratně poškozeno. Proto si rodiče často kladou otázky typu: Děláme to špatně pouze my? A jak to vůbec dělají ostatní?

Ve svém výzkumu jsem hledala odpovědi právě na tyto otázky. Zajímala mě především regulace užívání televizních programů ve výchově dětí do šesti let. Věková hranice šest let je stanovena proto, že do této doby rodiče mají největší kontrolu nad svým dítětem. Pak již dítě odchází do institucí a dostává se do věku, kdy jeho socializaci určují také jeho vrstevníci.

Výzkum proběhl v době od 15. 9. 2015 do konce listopadu 2015. Dotazníkového šetření se zúčastnilo ho celkem 232 respondentů. Děti, které v té době měly tři roky, teprve loni nastoupily do školy. Jedná se o skupinu rodičů zejména z generace Mileniálů (nebo nejmladší z generace X). Jsou první skupinou, která zažila naplno digitální věk a nástup internetu. Lze tedy předpokládat, že u nich bude vzorec chování podobný až do nástupu další generace Z jako rodičů. Výzkum byl velmi detailní a monitoroval regulaci užívání AV komunikátorů (programů), nejen v TV, ale také na počítači, tabletu, mobilu apod., v Čechách, na Moravě a na Slovensku.

Většina dětí může sledovat televizi

Celkem 91 % dětí má dovoleno sledovat televizní programy. Jen 23 % dětí má ve svém pokojíčku natrvalo umístěno nějaké zobrazovací zařízení.

Zajímavé je, že děti se méně dívají v nepříznivém počasí než, když je hezky. Vysvětluji si to tak, že rodiče jako příznivé počasí vnímají léto a nepříznivé zimu a tím pádem zohledňují období letních prázdnin, kdy děti nejsou ve školkách.

Jednou ze základních otázek bylo, zdali narození dítěte ovlivnilo návyky dospělých, zejména čas, který tráví rodič před televizí. Rodiče po narození svých dětí skutečně začali méně sledovat televizní programy, což uvádí až 70 % dotazovaných. Ti, kteří využili možnost popsat situaci, proč tomu tak je, se většinou shodují v tom, že mají na sledování programů méně času.

Kdo vládne „ovladači“

Až 26 % rodičů nenechává děti samotné přepínat programy, zatímco 43 % z nich nechává dítě přepínat si programy pod dozorem. Pouze 6 % (celkem 12 rodičů ze všech) přiznalo, že si jejich děti ve věku do 6 let přepínají programy bez kontroly. Z výzkumu tak vyplývá, že rodiče spíše chtějí mít kontrolu nad tím, co dítě sleduje.

Z výpovědí respondentů vyplývá, že pravidelně s dětmi o tom, co viděly, mluví jen 25 % rodičů a 8 % rodičů se s dětmi o obsahu sledovaných programů nebaví vůbec. Dle odpovědí v dotazníku na otázky ohledně emocí a zdraví dítěte při sledování programů se zdá, že rodiče s dětmi mluví zejména ve vypjatých situacích, ve kterých dítě na program emotivně reaguje (smích, zpěv, pláč, strach, křik, poskakování, nervozita, schovávání se apod.), případně, když dítě samo vyžaduje pozornost a odpovědi (vzdělávací programy, dokumenty, experimenty apod).

Důraz na naučné programy

Rodiče chtějí mít kontrolu nad sledovanými programy a časem, který dítě tráví jejich sledováním. Záleží hlavně na tom, jestli rodiče považují program za naučný. Až 78 % rodičů uvedlo, že dítě bylo programem nějak inspirováno v zájmech (např. se naučilo anglicky barvy, písně, pozdravy a podobně).

Přehled sledovaných programů jasně ukazuje, že rodiče mají své preference a dětem se snaží vybírat, co sledovat budou, nebo nebudou. Jen 9 % rodičů nechalo dítě sledovat hrané akčnější pohádky typu Zloba, Harry Potter nebo Narnie a jenom 5 % akční fantasy nebo sci -fi (Matrix, Avengers, Pán Prstenů apod.). Velmi zajímavým zjištěním je, že až 57 % respondentů povoluje sledování programů za odměnu a až 54 % využívá zákaz sledování programů jako trest.

Restriktivní výchova aneb jak rodiče tráví volný čas?

Šetření poukázalo na dvě věci. Zaprvé, že navzdory všem novým výchovným trendům rodiče aplikují spíše restriktivní než mediální výchovu, a zadruhé, že tato výchova je pasivní. Na jedné straně se rodiče velmi aktivně zajímají o své děti a nechtějí, aby před televizními (či jinými) obrazovkami trávily velké množství času. Na straně druhé z dotazníkového šetření a kvalitativních rozhovorů vyplynulo, že neznají další způsoby ochrany svého dítěte před vlivy AV komunikátorů.  komunikátů nebo nevhodně sledovanými programy: např. ochrana prostřednictvím věkových omezení přímo v prohlížeči, komunikace o zhlédnutí, ale také sebeedukace v základních psychologických procesech dítěte.

To, že dítě skáče po gauči, nebo svírá panenku, zvířátko, či jinou hračku a projevuje známky nervozity nutně neznamená, že musí přestat sledovat program. S jistou dávkou nepohodlí se musí vypořádat i v běžném životě. Fyzické příznaky znamenají, že se snaží program „strávit“, pochopit. Důvodem pro vypnutí programu může být strach, nebo únik z místnosti. Zakázat dítěti „přirozeně ventilovat“ nervozitu může být mnohdy velmi stresující.

Nastavení mediálního režimu

Mediální režim v rodině je podobně jako spánkový nebo i stravovací režim velmi důležitý a individuální. Je možné ho nastavit jenom tak, že dítě sledujeme, sedneme si k němu a snažíme se pochopit jeho reakce.

Zde je důležité vědomí, že rodič musí jít příkladem. Pravidla se totiž vytvářejí také tím, jak se chovají rodiče, a to pozorováním a opakováním. Těžko se dítě naučí určitému mediálnímu chování, když si rodič neumí odepřít zapnutou televizi během dne nebo často používá mobilní telefon a podobně. Na místě je odpovědět si na otázky: „Co dělám, když jsem s dítětem na hřišti/hraje si samo?“ Nebo: „Jak využívám chvilku, kterou mám pro sebe?“

Pasivní a aktivní výchova

Výzkum ukazuje na zajímavý trend –„pasivní přístup ve výchově“.  Tímto pojmem lze označit přístup, kdy jsou zákazy nebo povolení sledování televizních programů součástí výchovných metod rodičů. Médiím přidává na důležitosti, jako by byla něco výjimečného, ne jenom součást našeho života tak jako jídlo, spánek apod.

Ukazatelem pasivní výchovy je procento, kolik rodičů se svými dětmi mluví o tom, na co se dívají, nebo jak oblíbené programy vnímají. Mnoho rodičů sice ví, co dítě sleduje, ale jen málo tuší o tom, jak pořad vnímá, co je na obsahu tak zajímavé a s čím se ztotožňuje. Komunikace může být mostem, který nám ukáže pestrý dětský svět.

Počítače a generace Alfa

Je potřeba si uvědomit, že děti generace Alfa, o kterých je v tomto momentě řeč, nevyrůstají jako my. Doba pokročila, internet je dávno v éře interaktivity označované jako Web 2.0 a blížíme se k celkové digitalizaci vnějšího okolí a Webu 3.0 jakožto zástupci éry inteligentních technologií a robotizace.

Restrikce patří mezi pasivní metody, protože „přehazují“ velkou míru odpovědností na druhé, v tomto případě média. Graf níže ukazuje, kolik rodičů věří v to, že sami můžou ovlivnit chování dítěte (34 %), a kolik se domnívá, že záleží na typu programu a jeho správném výběru (52 %), nebo času, který s programy dítě stráví (67 %). V otázce bylo možné vybrat více odpovědí a to, že aktivní přístup získal jenom třetinu, i když bylo možné ho označit i při jiných odpovědích, mluví samo za sebe.

Televizní chování dětí je jenom projevem jejich vnitřních preferencí, které v konečném důsledku získávají v procesu socializace. Otázkou proto zůstává, jestli rodiče příliš nepostupují v duchu svých představ a v zajetí vlastní výchovy a jestli „digitální děti“ nepotřebují něco víc.

Metodologie:

Sběr dar probíhal formou dotazníkového šetření na podzim 2015 prostřednictvím Facebooku a ve veřejných zařízeních (škola, dětské centrum, gynekologická ambulance). Zúčastnilo se ho 232 respondentů z České republiky a Slovenska. Součástí výzkumu byly i kvalitativní strukturované rozhovory. Do této váze sběru dat se zapojilo šest respondentů. Získaná data byla analyzována deduktivní metodou a kritickou analýzou získaných dat.

Celý výzkum je možné nalést zde.