Už řadu let se opětovně diskutuje o možném zvýšení koncesionářského poplatku za Českou televizi (ČT) i Český rozhlas (ČRo). Ten zůstává v obou případech nezměněný od roku 2008 – v případě ČT je ve výši 135 Kč, u rozhlasu je to potom 45 Kč. Vzhledem k podobnosti obou médií, která ovšem na rozdíl od řady jiných evropských zemí, kde působí veřejnoprávní média, nefungují jako jeden subjekt, nýbrž odděleně, se ale tento text bude věnovat pouze ČT. 

Zvýšení poplatku dlouho zvažoval někdejší ředitel ČT Petr Dvořák. Z určitého úhlu pohledu lze ale říci, že velmi dobře „přečetl“ situaci v zemi a pochopil, že s tímto krokem by s největší pravděpodobností neuspěl. Rada ČT mu v tom ostatně dávala zapravdu. Dvořáka ale v říjnu 2023 vystřídal Jan Souček, který se do tohoto nesnadného boje rozhodl vrhnout. Stalo se tak i navzdory vlažnému až negativnímu postoji ministra kultury Martina Baxy, který ještě v roce 2022 zvýšení poplatku odmítal.

Politické třenice a nejistá budoucnost

Navzdory tomu, že ještě v červnu letošního roku se zdálo být zřejmé, že zvýšení koncesionářských poplatků je hotová věc, aktuální jednání ukazují, že zdaleka ještě není dobojováno. Návrh sice v Poslanecké sněmovně prošel prvním čtením, ale v tom druhém už se zasekává.  Nic na tom nemění ani obrat u ministra kultury Baxy. Jeho argument o tom, že „neznal ekonomickou situaci ČT,“ působí u veřejnoprávního média, jež každoročně zveřejňuje svoje výroční zprávy, až komicky. 

Prosazení úpravy potom nepomáhá ani opoziční hnutí ANO, jehož předseda Andrej Babiš už uvedl, že v případě svého vítězství v následujících parlamentních volbách, které se uskuteční na podzim 2025, poplatek úplně zruší.

Matematika hovoří jasně

Pojďme si hned na úvod položit naprosto základní otázku a rovnou na ni také odpovědět: Mělo by k navýšení koncesionářského poplatku dojít? Ano. Zcela jednoznačně ano. Není žádným tajemstvím, že za posledních 16 let, po něž zůstává hodnota poplatku nezměněna, se v důsledku inflace zvýšily ceny potravin, nemovitostí, služeb, jinými slovy nákladů na živobytí. Současně s tím ale samozřejmě narostly také příjmy domácností. 

Sama ČT ve své výroční zprávě za rok 2023 uvádí, že „cenová hladina se za roky 2008 až 2023 zvýšila o 73 %“. Ve stejném dokumentu také konstatuje, že „pokud by byl televizní poplatek navázán na vnější změny a reflektoval stoupající cenovou hladinu, byla by na začátku roku 2024 jeho výše 234 Kč“.Navýšení koncesionářského poplatku se tak na první pohled jeví jako zcela racionální záležitost. Přesto tento krok naráží u mnoha poslanců a naprosto zásadní části společnosti. 

V průzkumu společnosti NMS Market svůj nesouhlas s navýšením poplatku vyjádřilo 71 % lidí. Ještě výraznější podíl obyvatel ČR – konkrétně 88,5 % – potom vyjádřil svůj nesouhlas se zvýšením poplatku v anketě pod článkem na serveru Novinky.cz, který o výsledcích průzkumu NMS Market informoval.

Základní otázka tedy zní: V čem je problém? Nabízím několik zdůvodnění a zároveň vyloučení některých argumentů.

Navýšit ano, ale nejdříve jasně specifikovat

Jak je uvedeno výše, pokud by Česká televize zohledňovala inflaci, hodnota poplatku by na začátku roku 2024 měla dosahovat výše 234 Kč, tedy o 99 Kč výše, než je jeho reálná výše. ČT ale nechce poplatek navýšit o 99 Kč, nýbrž o 15 Kč.  Jednotlivec by tak ročně zaplatil o 180 Kč více. Za tuto částku už se v Česku loni v létě dalo stěží pořídit polední menu v restauraciPojďme si tedy rovnou říci, že o peníze jednotlivých poplatníků v tomto případě zcela zjevně nejde.

Dalším potenciálně sporným bodem v novele zákona je rozšíření okruhu poplatníků i na majitele mobilních zařízení. I v tomto případě jde o naprosto racionální krok, který je v zahraniční standardem. Počet domácností nevlastnících televizi se každoročně zvyšuje, jak ukazují výroční zprávy ČT, přesto mnozí obyvatelé ČR vysílání ČT nepochybně sledují v jeho on-line podobě na svých počítačích či mobilních telefonech. 

Návrh zákona je navíc ještě benevolentní a předpokládá s vybíráním poplatku pouze za jedno mobilní zařízení na domácnost. 

Řekněme tedy, že Česká televize se tímto krokem pro některé občany stane další streamovací platformou. S cenou 180 Kč měsíčně by v tomto ohledu očividně patřila k těm levnějším, uvážíme-li, že např. základní předplatné služby MAX nyní stojí 219 Kč a Disney+ a Netflix jsou shodně za 199 Kč.  V případě předplatných těchto komerčních platforem navíc je navíc zmíněna cena za jednotlivce, nikoliv za domácnost, jak by tomu bylo v případě ČT. Ani v tomto ohledu tak problém nejspíše nebude.

Poplatky pro firmy: Chyba v propočtu?

Novela se má dotknout také způsobu, jakým je poplatek vybírán od firem. Zatímco dosud platily totožnou taxu jako jednotlivci, a to za každý vlastněný televizní přijímač, nově budou dle počtu zaměstnanců platit až stonásobek výše poplatku. Malé podniky naopak ale budou od poplatku osvobozeny úplně. 

V tomto případě už tak o možné rezistenci nepochybně hovořit můžeme. Větší finanční podíl firem na chodu veřejnoprávního média je sice v zahraničí zcela běžný, na první pohled se ale zdá, že si kdosi v České televizi či na Ministerstvu kultury řekl, že když už bude od firem chtít více peněz, udělá to pořádně.

Například ve Finsku firmy přispívají na chod zdejší Yle až 3 000 eur ročně, zatímco u jednotlivců je to ročně maximálně 163 euro. Finské firmy – i ty největší – tak zaplatí maximálně 18násobek toho, co běžní Finové. A to navíc pouze ti „standardně vydělávající“, neboť nízkopříjmové domácnosti jsou od poplatku kompletně osvobozeny. Nezapomínejme navíc na skutečnost, že Finsku si takto jednotlivci i firmy zaplatí kompletní balíček veřejnoprávního rozhlasu + televize.

Dle vládního návrhu novely zákona o ČT a ČRo ale mají velké firmy o 500 a více zaměstnancích platit 100násobek poplatku fyzických osob jak ČT, tak ČRo. Zde je nutné zmínit, že Český rozhlas rovněž požaduje navýšení poplatku, a to o 10 Kč z aktuálních 45 Kč měsíčně na 55 Kč. Firma s 500 a více zaměstnanci má tak dle novely zaplatit 15 000 tisíc korun měsíčně ČT a dalších 5 500 Kč měsíčně Českému rozhlasu, celkem tedy 20 500 Kč měsíčně. Jednoduchou matematikou se tak dostaneme na celkovou částku 246 000 Kč ročně. Uvážíme-li, že kurz eura se už nějakou dobu pohybuje kolem 25 Kč za 1 euro, vyjde nám pro srovnání, že Yle po těch největších firmách požaduje zhruba 75 000 Kč ročně. Česká televize a Český rozhlas si tak od firem řekly o více než trojnásobek této částky.

Autoři tohoto návrhu se tak očividně přepočítali, a to minimálně ve dvou proměnných. Tou první je diametrálně odlišná hospodářská úrovně obou zemí. Zde platí, že ve Finsku dosáhlo v roce 2023 HDP na jednoho obyvatele téměř 54 000 dolarů, zatímco v Česku to ve stejném roce bylo zhruba 30 000 dolarů. 

Druhou je jakási „síla mandátu“ daného média. V tomto ohledu se na jedné straně nachází jedno z nejdůvěryhodnějších veřejnoprávních médií v Evropě, jehož zpravodajství věří 87 % Finů, a na straně druhé médium, jež se dlouhodobě potýká se ztrátou důvěry a jeho zpravodajství věří lehce přes polovinu obyvatel země.

Komu slouží veřejnoprávní médium?

Vraťme se ale ještě k jednotlivcům. Jestliže by lidé – čistě matematicky – nemuseli nutně mít problém s výší poplatku ani zpoplatněním mobilů, v čem tedy problém tkví? 

Zde bych se coby autor tohoto článku u ředitele ČT Jana Součka přihlásil o jím slíbenou „Nobelovku“, a sdělil mu odpověď na tuto otázku. Lidé – z aktuální perspektivy především mladí občané a voliči opozičních stran – zkrátka nevidí přínos v existenci veřejnoprávních médií a nemají představu o tom, co jim přinášejí. Nutno podotknout, že zcela oprávněně.  Jan Souček, Martin Baxa a mnozí jiní politici totiž při prosazování navýšení poplatků veřejnosti naprosto zanedbali základní pravidla toho, jak si říct o víc peněz. 

Například světoznámý motivační řečník a marketingový konzultant Simon Sinek (a s ním drtivá většina podobných osobností ve svých knihách, podcastech apod.) tvrdí, že když chce zaměstnanec svého zaměstnavatele požádat o zvýšení platu, nestačí argumentovat platem svých kolegů, zvýšením výdajů atd., ale je nezbytné něco „nabídnout na oplátku“. Jan Souček chce pro Českou televizi více peněz. Racionálně to dává smysl. Ale občané absolutně netuší, co za to dostanou na oplátku.

Z médií se navíc nezdá, že by se tuto informaci kdokoliv snažil předat nebo že by snad dokonce existoval plán toho, co Česká televize s navýšeným rozpočtem provede. To je přitom naprosto zásadní. 

Představte si, že byste pracovali například jako marketingový ředitel libovolného komerčního subjektu, chtěli po svém představenstvu, aby vám na příští rok navýšilo marketingové výdaje o desítky procent, ale nijak byste nekomunikovali, jaký benefit bude firma z takovéhoto zvýšení výdajů mít.  Vaše šance na úspěch by se pravděpodobně limitně blížila nule. To šance ČT, že se nakonec dočká navýšení poplatku, přece jen existuje, vzhledem k dosavadním výrokům opozice se ale také může dost dobře stát, že půjde o Pyrrhovo vítězství.

Proměnných souvisejících s koncesionářským poplatkem je pochopitelně daleko více. Za zmínku by stály neprůhlednost hospodaření a jeho kontroly, absence výpočtu oné částky 15 Kč (když je zřejmé, že ČT i ČRo by čistě dle inflace měly požadovat daleko více) nebo inflační doložka umístěná ve shora uvedeném zákoně. 

Na „Nobelovku Jana Součka“ by ale v tomto případě měly stačit dva argumenty, proč má s prosazením navýšení koncesionářského poplatku o částku nižší, než je cena jednoho poledního menu, takový problém. Prvním je velmi špatně spočítaná výše zamýšleného poplatku od firem a druhým kruciální absence komunikace směrem k veřejnosti ze strany vedení České televize i předních politiků na téma významu veřejnoprávních médií a jejich přínosu pro celou společnost.