Ruská federace v roce 2024 přijala legislativu, která zakazuje „propagaci childfree životního stylu“. Za vágně formulovaným zákazem se skrývá víc než demografické obavy – jde o kulturní kontrolu, ideologii a umlčení svobody volby.

Když stát rozhoduje o mateřství

V říjnu 2024 byl v Ruské federaci přijat legislativní návrh, který zakazuje tzv. propagaci childfree životního stylu. Tento krok je dalším dílem mozaiky rostoucího tlaku na ženy, aby naplnily tradiční roli matky a podřídily se státem definované představě o správném občanství a genderovém uspořádání. Zákon přitom nevychází pouze z demografických obav, ale především z ideologické potřeby upevnit hegemonii „tradičních hodnot“ ve veřejném prostoru a marginalizovat alternativní životní scénáře.

Zákon, který prošel Státní dumou v říjnu 2024, zakazuje šíření informací, které „záměrně a pozitivně vykreslují bezdětný životní styl jako plnohodnotnou volbu“. Jde o první zákon svého druhu, který explicitně kriminalizuje dobrovolnou bezdětnost (childfree by choice), nikoliv z důvodu zdravotní nemožnosti. Z právního hlediska přitom nejde o klasický zákaz, ale o zavedení pokut a dalších sankcí pro fyzické i právnické osoby – od médií přes influencery až po odborníky, kteří v rámci své činnosti sdílejí alternativní pohled na mateřství.

Rétorika, která tento legislativní krok provází, je výmluvná. Prezident Vladimir Putin opakovaně označuje childfree postoje za „nebezpečný západní import“ a „formu nihilismu, která podkopává budoucnost národa“. Ruská pravoslavná církev navíc hovoří o childfree jako o „duchovní degeneraci“, která je v rozporu s přirozeným posláním ženy. Tím se childfree postoje nejen delegitimizují, ale zároveň stigmatizují a spojují s morálním úpadkem. Jedná se o návrat k pronatalistickému étosu sovětské éry, aktualizovanému o nacionalistické a religiózní prvky.

„Máš děti? Ne? Mlč“

Veřejná prohlášení typu „nechci děti, i přesto jsem šťastná,“ se tak mohou stát předmětem správního řízení. Blogy, podcasty či rozhovory, v nichž se bezdětnost vykresluje jako životní volba, riskují mazání obsahu, vysoké pokuty nebo zákaz činnosti. Za porušení zákona by jednotlivci mohli čelit pokutám až do výše 400 tisíc rublů (asi 100 tisíc korun) a firmy až 5 milionů rublů (asi 1,25 milionu korun). Odborníci upozorňují, že v případě platnosti zákona hrozí i to, že psychologové, kteří budou ve své praxi považovat dobrovolnou bezdětnost za legitimní volbu, budou vystaveni správnímu nebo profesnímu postihu.

Podle právníků a lidskoprávních organizací je formulace zákona záměrně vágní, což umožňuje jeho široký a selektivní výklad. Právě tato neurčitost činí z právního nástroje účinný prostředek umlčování kritických hlasů. Právník Maxim Oleničev z organizace První oddělení upozorňuje, že: „Formulace zákona je vágní a nejasná, což může vést k četným zneužitím.“ Zákon tak de facto otvírá dveře k cenzuře i autocenzuře, neboť není jasné, co přesně ještě je sdílením osobního postoje – a co už je propagací.

Děti jako povinnost

Zákaz propagace childfree nelze chápat izolovaně. Je součástí širšího trendu, kdy ruský stát reguluje reprodukční práva žen – ať už formou omezení přístupu k interrupcím, kontrolou antikoncepčních pilulek, nebo posilováním morálně-výchovného rámce, v němž je mateřství vnímáno jako jediná plnohodnotná role ženy. Opatření jako udělení titulů „matka hrdinka“ pro ženy s deseti a více dětmi nebo „rodina roku“ pro vícedětné rodiny, či povinné poradenství před interrupcí, jsou výrazem snahy definovat ženskou subjektivitu skrze reprodukční funkci. Tyto kroky vykreslují mateřství nikoli jako individuální volbu, ale jako občanskou a morální povinnost ženy vůči státu.

Reprodukce nebo represe?

Přesto se v debatě o tomto zákonu často opakuje klišé, že jde jen o symbolický akt. Jenže symboly nejsou neutrální. Právě v symbolickém prostoru se formuje veřejná norma – co je považováno za běžné, hodnotné a správné. Pokud stát prostřednictvím zákonů, médií i duchovního rámce vytváří obraz, že žena bez dětí je neplnohodnotná nebo společensky podezřelá, pak nejde o pouhou ideologii. Jde o praktickou politiku, která omezuje životní volby, stigmatizuje odlišnost a legitimizuje diskriminaci.

Zatímco se oficiální diskurz opírá o demografickou krizi, pod povrchem se odehrává zápas o kontrolu nad ženským tělem, veřejným prostorem i samotným významem autonomie. Zákaz propagace childfree tak není jen legislativní novinkou – je symptomem autoritářské modernity, v níž stát nejen ovládá těla, ale i narativy, které o nich smíme vést.

A právě proto by o tom neměly mlčet ani evropské demokracie, ani novináři, ani odborná veřejnost. Mlčení o alternativních životních cestách není neutrální. Vytváří klima, v němž se osobní rozhodnutí žen stává politickým bojištěm. A pokud budeme mlčet i my, staneme se součástí narativu, který jim tuto volbu bere.