Stuart Allan je profesorem na Cardiffské univerzitě ve Spojeném království. Ve své vědecké práci v oblasti žurnalistiky se věnuje především vztahu žurnalistiky a demokracie, online zpravodajství, proměňující se povaze války, konfliktu a krize a vědecké žurnalistice.

Ve své nejnovější knize nazvané Citizen Witnessing: Revisioning Journalism in Times of Crisis (Polity Press, 2013) se Allan zabývá spontánními činy obyčejných lidí, kteří se ocitli v krizových situacích a cítí povinnost podílet se na informování a vytváření zpravodajství.

Při snaze vystihnout, co je občanská žurnalistika, by se dalo říci, že je to žurnalistika, kterou vytvářejí občané. Je definice občanské žurnalistiky skutečně tak prostá?

Často právě novináři označují své spoluobčany za amatérské novináře. Musíme se důkladně zamyslet nad tím, co to znamená, když někoho označíme za amatérského nebo občanského novináře. Také bychom se mohli ptát, kdo vlastně tuto frázi jako označení své činnosti používá a co dělá. Tímto způsobem o sobě uvažuje relativně malý počet lidí. Tyto rozpory v definici začnou být často zásadní v okamžiku, kdy jde o podávání svědectví, proto jsem začal ve své práci rozlišovat mezi „občanským svědectvím“ a „občanskou žurnalistikou“.

Je občanská žurnalistika fenoménem posledních let, nebo existovala v nějaké podobě dávno předtím, než jsme tento pojem začali používat?

Spojení „občanská žurnalistika“ se do novinářského slovníku dostalo v prosinci 2004 v důsledku katastrofy tsunami v jihovýchodní Asii. Já se však domnívám, že občanská žurnalistika jako taková je stará jako žurnalistika sama. Z dnešní perspektivy se můžeme ohlédnout zpět a najít příklady toho, co dnes nazýváme občanskou žurnalistikou, dávno předtím, než se tento pojem stal součástí novinářského slovníku, např. „amatérský film“ Abrahama Zaprudera o atentátu na amerického prezidenta Johna F. Kennedyho v texaském Dallasu v roce 1963. Tito lidé, označovaní porůznu jako „amatérští zpravodajci“, „soukromí novináři“, „samozvaní reportéři“ a podobně, jsou příkladem toho, jak občané přinesli vizuální důkazy, které dokázaly zprostředkovat působivý pohled na věc s významným dopadem na veřejný život.

Jak byste popsal občanského žurnalistu a co jej podle Vás motivuje k tomu, aby se takového úkolu zhostil?

Používám termín „občan-svědek“ pro lidi, kteří se ocitli v centru dění při nějaké krizové události – u nehody, přírodní katastrofy, konfliktu nebo i ve válečné oblasti –, kteří si v té chvíli zachovají chladnou hlavu a snaží se zdokumentovat to, co vidí. Mohli se na místě ocitnout čistě náhodou nebo i úmyslně, ale v každém případě se snaží ze své perspektivy nebo výhodného postavení zaznamenat, co se právě děje. Právě toto odhodlání ke svědectví je podle mého názoru klíčové, bez ohledu na to, zda se daná osoba sama považuje za občanského žurnalistu nebo ne.

Jak se zpravodajské organizace a redaktoři vypořádávají s amatérskými žurnalisty? Jak se k nim staví?

To je přesně ten problém, kteří novináři a redaktoři nyní řeší. Ve své otázce jste použili slovo „vypořádat se“, což přesně vystihuje jejich prvotní přístup, kdy šlo v zásadě jen o to zkrotit nebo zvládnout občanský obsah a udržet ho v uctivé vzdálenosti od „opravdového“ zpravodajství. Ale nyní mi přijde, že k němu přistupují pozitivněji. Ty chytřejší zpravodajské organizace se podle mého názoru snaží navázat inovativní vztah se čtenáři, posluchači a diváky, založený na vzájemné spolupráci. Tento důraz na partnerství je součástí větší, dramatičtější proměny, která se odehrála v posledních letech a stále v praxi probíhá. První osobou na místě činu, která může dokumentovat, co se odehrává, bude s největší pravděpodobností vždy řadový občan. Navíc bude pravděpodobně sdílet tento obsah – svou osobní reportáž – s ostatními, nejspíše prostřednictvím sociálních sítí.

Jak si redaktoři mohou ověřit, že informace od občanů jsou pravdivé, a jaká nebezpečí mohou plynout z jejich využití?

Novináři a redaktoři jsou nuceni neustále vylepšovat svoje strategie k ověřování pravdivosti materiálů, které shromažďují od veřejnosti. Jsou pod velkým tlakem, musí činit rychlá rozhodnutí, někdy i předtím, než mají fakta zcela potvrzena. Odolat pokušení rychlého posouzení může být obtížné, ale dobrá organizace zpravodajství by měla zaručit dostatek času na to, aby redaktoři ověřili, co se skutečně stalo.

Napadá Vás nějaký příklad, kdy redaktoři pochybili?

Bezprostředně po tsunami v jihovýchodní Asii v roce 2004 a na začátku roku 2005 se několikrát stalo, že snímky publikované v médiích byly ve skutečnosti fotografie jiné katastrofy, která se udála o několik let dřív. K téže chybě došlo například i po zemětřesení na Haiti v roce 2010.

Navzdory všem těmto rizikům jsou zpravodajské organizace ochotny využívat tento obsah. Jakou přidanou hodnotu nebo zvláštní kvalitu tedy nabízí?

Z pohledu zpravodajských organizací je mnohem levnější sledovat a zpracovávat materiál od občanů než zaměstnávat vlastní síť novinářů, kteří by informace nezávisle shromažďovali. Pohled na věc očima občana je navíc pro publikum velmi atraktivní. Obsah, který je oblíbený a relativně levný, bude pro zpravodajské organizace takřka neodolatelný. Kdybychom chtěli vysvětlit, proč někteří lidé preferují tuto občanskou perspektivu, museli bychom podniknout další zkoumání. Nedávno jsem na toto téma dělal výzkum s Dr. Chrisem Petersem v Nizozemsku. Uspořádali jsme kvalitativní průzkum veřejného mínění u mladých lidí v Kanadě, Nizozemí a Spojeném království, abychom na podobné otázky našli odpověď. Mnoho respondentů naší studie uvedlo, že profesionální fotožurnalisté zcela jistě k objektivnímu zpravodajství dodávají kvalitnější reportážní fotografie, ovšem současně vyjádřilo obavu, že tyto snímky jsou méně pravdivé než ty, které pořídí obyčejný občan, který se náhodou ocitne na místě činu. Pohled očima občana je tedy podle nich upřímnější a autentičtější.

Myslíte si, že občanská žurnalistika nějak změnila normy a praxi profesionální žurnalistiky?

Vezmeme-li to obecně, novináři měli často tendenci izolovat se od svých čtenářů, posluchačů či diváků. To už nyní neplatí. Doslova vše, s čím novinář přijde, je vystaveno zkoumavým očím veřejnosti, která se nebojí sdílet své komentáře i kritiku. V důsledku toho si novináři musí dávat pozor, co říkají a dělají, protože vědí, že jakýkoli omyl či pochybení vyvolá vlnu e-mailů, tweetů nebo občanských výzev v blogosféře.