Přesnost, autenticita, vizuální dokonalost a rozmanitost perspektiv. To jsou hodnoty, na kterých si zakládá nejprestižnější fotožurnalistická soutěž World Press Photo. Pod tento výčet by se bezpochyby podepsaly i jiné soutěže podobného ražení. Ostatně schopnost podávat pravdivá obrazová svědectví je základním předpokladem pro existenci vizuální žurnalistiky. Může ale takovou výpověď přinést ne-fotožurnalista? Nebo dokonce umělá inteligence?

Celosvětové soutěže jako jsou World Press Photo (WPP), Picture of the Year nebo Sony World Photography Awards figurují jako arbitři vizuálních kvalit, ale také morálních a etických hodnot a pravidel. Letos například WPP udělilo vítězné ocenění fotografovi pracujícímu pro ruskou státní agenturu TASS, který v minulosti otevřeně šířil ruskou propagandu. To se nelíbilo řadě kritiků. Soutěž se tak rozhodla autora nepozvat na předávací ceremoniál, cenu si ale mohl ponechat. Rozhodnutí přišlo poměrně rychle a v souladu s postupem mnoha západních institucí, které s ruskými protějšky nespolupracují. Do toho ale WPP částečně proměnilo strukturu – zrušilo kategorii Open Format. Na krátké existenci této zdánlivě méně významné části soutěže lze ilustrovat některé z komplexnějších a více nuancovaných výzev současného fotožurnalismu.

Vzestup kategorie Open Format

V roce 2022 přestala soutěž World Press Photo v rámci své širší restrukturalizace udílet ceny videím, místo toho vytvořili kategorii novou – tzv. Open Format. Organizace tak reagovala na vzestup rozmanitých přístupů k vizuálnímu storytellingu. Takových, které sice vychází z fotografie, zároveň ale zahrnují celou řadu multimediálních prvků – přihlášené projekty tak mohly pracovat s textem, grafikou, mohlo jít o vícenásobné expozice, koláže, alternativní a experimentální zpracování obrazu nebo třeba i video. Kategorie tak validovala postupy, které byly a mnohdy stále jsou na pomezí uměleckých přístupů. Soutěž v roce 2022 vyhrála ekvádorská fotografka Isadora Romeo se sérií „Blood is a Seed“– ta širší problematiku úpadku biodiverzity spojila s osobním příběhem jejího otce, jehož hlas provází výsledným videem. Další ročník pak vyhrál egyptský autor Mohamed Mahdy s projektem „Here, The Doors Don’t Know Me“, který skrze užití archivní fotografií pracoval s konceptem paměti.

Dalším z pozoruhodných projektů, který posunul možnosti Open Format kategorie ještě o úroveň dál, je projekt norského fotožurnalisty Jonase Bendiksena „Book Of Veles“ – esej, jehož ústředním tématem je produkce fake news v Severní Makedonii. Autorovými snímky prostupuje hlediska vizuálního i obsahového ponurá realita tamějších trollích farem. Jenže jak se ukázalo, fotograf do jím pořízených fotografií prostředí vložil počítačem vytvořené 3D avatary. Bendiksen tak učinil nejel kvůli obtížnému přístupu k reálným lidem, nemožnosti cestovat během koronaviru, ale jeho cílem bylo také zprostředkovat trefnou metaforu k produkci fake news, ale také poodhalit pokrytectví fotografické komunity a podat pichlavý komentář o stavu současného fotožurnalismu. Bendiksenova kniha totiž začala sbírat různá ocenění, cestoval s ní po festivalech, nikdo si ale jeho podvrhu nevšiml. Těžil totiž z toho, že byl doposud chápán jako respektovaný vizuální novinář „klasického“ ražení. Nakonec se musel odhalit sám. Projekt pak vyhrál evropskou část WPP v kategorii Open Format.

AI jako rovnocenný vyprávěč

Fotograf Christopher Brown, známý svými pracemi pro National Geographic, na jaře roku 2023 publikoval projekt „90 Miles“, který zobrazoval realitu života na Kubě a zároveň přibližoval motivace překročení 90mílové části oceánu oddělující Havanu a Floridu. Projekt byl podle jeho slov vizuálním experimentem – všechny snímky totiž vytvořila umělá inteligence. Brown od začátku otevřeně mluvil o užití AI a zároveň deklaroval, že se v kontextu projektu stává spíše umělcem než novinářem. I tak jeho počínání vyvolalo poměrně ostrou kritiku. Fotokomunitě, přinejmenším její části, tak transparentnost očividně nestačila.

O další ostře sledovaný moment na poli fotografie se postaral německý umělec Boris Eldagsen, který do soutěže Sony Photography Awards v roce 2023 přihlásil generativním modelem umělé inteligence vytvořený snímek „Pseudomnesia: The Electrician“. Černobílý, dobově vypadající portrét dvou žen z různých generací soutěž vyhrál, autor ale cenu odmítl s tím, že AI není fotografie, vyhrát neměl a že chtěl hlavně vyvolat debatu. Nutno podotknout, že Sony Photography Awards se nezaměřuje na fotožurnalismus, naopak mezi nominanty vítá i významně digitálně upravené a vyretušované snímky. Na druhou stranu, je to právě i tento projekt na této soutěži, který otevírá důležité otázky. Kdy se stává novinář umělcem? A lze být obojím? A to hlavně ve světě proměnlivých pracovních podmínek, úpadku důvěry v média a dalších výzev?

World Press Photo a umělá inteligence

Pomyslným vyvrcholením epizodických debat navázaných na jednotlivé případy se stala z počátku tichá úprava pravidel spjatých s kategorií Open Format na WPP – soutěž totiž povolila užití umělé inteligence. Reakce ale byla okamžitá a poměrně drsná. Fotograf Daniel Etter, mimo jiné držitel Pullitzerovy ceny, zveřejnil otevřený dopis, v němž varoval před konsekvencemi podobného kroku. „Ocenění, které jsem získal, mi teď připadá méně cenné,“ řekl časopisu Blind. Desítky profesionálů a profesionálek souhlasily a dopis také podepsaly. V řádu dní WPP své rozhodnutí stáhlo – na Open Format kategorii se začaly vztahovat stejná pravidla jako na ostatní části soutěže, včetně zákazu umělé inteligence. Fotokomunita tedy odpověděla jasně. AI se (zatím) nestává rovnocenným nástrojem vyprávění, nebo dokonce samotným vypravěčem, a to ani v kreativnějším pojetí žurnalismu.

Nový fotožurnalismus

Open Format kategorie na WPP se do určité míry stala platformou pro podnětnou debatu o podobě dnešního fotožurnalismu. Organizátoři se ji ale bohužel rozhodli od roku 2025 zrušit, a to ze dvou důvodů – multimediální projekty je těžké vystavovat (WPP totiž putuje po celém planetě jako výstava), zároveň je velmi časově náročné verifikovat původ snímků a dalších prvků projektů.

Současná situace na poli fotožurnalistiky nelze omezit na to, jestli zakážeme, či nezakážeme AI, nebo jestli ochráníme „pravdu“. Žurnalistika se, jak je vidno, rozšiřuje – a to například i tematicky. Například o problematiku mentálního zdraví, která je z pohledu vizuality velmi těžko zachytitelná. Teoretik fotožurnalismu Fred Ritchin ve své knize Snímání rámu předjímá tzv. nový fotožurnalismus – a sice v návaznosti na koncepci nového žurnalismu z 60. let. Volá po inovativních přístupech, které budou s to komplexně odvyprávět příběhy dnešního komplikovaného světa se všemi jeho výzvami. Právě vzestup a pád kategorie Open Format, kontroverze kolem užití AI a proměny etických rámců soutěží jsou bezpochyby symptomem vyjednávání těchto potenciálně nových pořádků spjatých s fotožurnalismem – a to hlavně toho, jak podpořit inovativní formy vyprávěčství, aniž bychom podrývali hodnoty spjaté s žurnalistikou jako takovou.