„Má to vůbec smysl?“ To je otázka, kterou si na začátku kariéry klade asi každý, kdo se chce živit prací v médiích. Realita je často tvrdá. Stát se profesionálním novinářem vyžaduje mnoho let plných nejistoty – nízké mzdy, práce na volné noze, nepravidelné honoráře, tlak, stres a někdy i obavy o duševní zdraví. Pokud nemáte dostatečný sociální, kulturní a ekonomický kapitál, můžete v oboru brzy vyhořet nebo z něj odejít. A právě to dělá ze žurnalistiky profesi dostupnou zejména těm, kdo si ji mohou dovolit.

Nárůst prekarizace

Když zhruba před patnácti lety britský ekonom Guy Standing vydal knihu Prekariát, popsal v ní vznik nové společenské třídy bez pracovních jistot, profesní identity a dlouhodobých kariérních vyhlídek. Tehdy měl na mysli především migranty a agenturní pracovníky. Od té doby se ale proměnily i další obory včetně žurnalistiky.

Nástup technologických platforem a zakázkové ekonomiky, tlak na výkon a rostoucí závislost médií na online reklamě vedly k tomu, že se do nejistých podmínek propadla i velká část novinářů. Stabilní pracovní úvazky ustoupily externím spolupracím, freelancingu a krátkodobým smlouvám. Prekarizace se tak stala běžnou součástí profese, nikoli výjimkou.

Tuto realitu potvrzují jak zahraniční, tak české studie. Podle německého výzkumu Jany Rick z roku 2024 označuje 43 % novinářů svou pracovní situaci za nejistou. Tři z pěti zároveň uvádějí, že se jejich podmínky od pandemie ještě zhoršily. Více než polovina má pocit, že nejistota ohrožuje i kvalitu a budoucnost žurnalistiky.

Nejistota jako standard

Trend prekarizace se promítá i do českého prostředí. Výzkumné šetření spolku Ženy v médiích ukazuje, že nejzávažnějším problémem pro české novináře a novinářky je špatná finanční situace médií. Ta přispívá k nízkému ohodnocení a zároveň k pracovnímu přetížení. Podobné zkušenosti zazněly i v mém starším článku pro EJO, ve kterém tázaní novináři často uváděli, že jim výdělky z profese nestačí a musí si

vydělávat mimo obor.

Mezinárodní studie i zkušenosti novinářů z celé Evropy také ukazují, že freelancing se stává dominantní formou práce v médiích – a zároveň tou nejvíce prekarizovanou (v ČR je to podle zmiňovaného výzkumu Ženy v médiích 25 % novinářů). Článek Voxeurop o situaci freelancerů v Itálii, Španělsku a Francii upozorňuje na extrémně nízké honoráře, často v řádu jen několika desítek euro za reportáž. S podobnými daty přichází i portugalská studie z letošního roku. Novináři tak mnohdy pracují za částky, které sotva pokryjí základní životní náklady.

Prekarita ale není jen o financích. Je o stresu, nadměrné pracovní zátěži, a to nejen u freelancerů. I mnozí novináři pracující na standardní úvazek na dobu neurčitou popisují situace, kdy musí být nonstop online a hrozí jim vyhoření. Zejména novinářky se potýkají se sexuální obtěžováním. I tohle jsou výsledky šetření spolku Ženy v médiích, kterého se zúčastnilo 472 pracovníků českých médií.

Mít čas a nervy

Vedle ekonomické nejistoty roste i tlak na multitasking. Novinářům už dnes nestačí umět jen psát, musí vytvářet obsah pro sociální sítě, točit videa, budovat si osobní značku, být „vidět“. Podle studie FSV UK se zejména novináři pracující na vlastní nohu stále častěji uchylují k osobnímu brandingu, aby získali zakázky v médiích.

Viditelnost na sítích ale neznamená stabilní příjem, algoritmy jsou nevyzpytatelné a tlak být online vede k neustále pracovní pohotovosti. To jen zvyšuje riziko vyhoření a pocitu, že dnešní novináři musí vynikat nejen kvalitou práce, ale také čteností a dosahem.

V debatách o médiích se často ozývá, že nejistota k žurnalistice „tak nějak patří“. Čekání na honoráře, švarcsystém – to vše je bohužel součást profese. Jenže tento argument ignoruje zásadní nerovnost. Riskovat mohou především ti, kdo mají zázemí. Kdo řeší nájem, energie a základní životní náklady, nemůže udržitelně fungovat v nejistém režimu.

Třídní problém

Právě v tom se naplno projevuje třídní rozměr současné žurnalistiky. Výzkum Jany Rick i analýzy Voxeurop ukazují, že především freelanceři často překonávají období nejistoty díky podpoře rodiny nebo partnerů. Aby bylo možné v prekarizovaném oboru přežít, je potřeba mít jiný stabilní příjem v domácnosti. Žurnalistiku si pak mohou dovolit jen ti, kdo pocházejí z finančně zajištěných rodin nebo mají partnera s vyšším příjmem.

Tento fakt ostatně otevřeně pojmenovávají i samotní novináři. Kulturní redaktor Seznam Zpráv Jonáš Zbořil například v článku pro EJO sám přiznal, že si jen těžko dokáže představit situaci, kdy by neměl vlastní bydlení a musel by platit nájem. A to mluvíme o zkušeném novináři jednoho z největších tuzemských médií.

Výsledkem trendu prekarizace je tak postupná elitizace profese. Lidé bez dostatečného ekonomického zázemí mají výrazně menší šanci v žurnalistice setrvat, i když mohou být talentovaní. Mnozí odcházejí do jiných oborů prostě proto, že si nemohou dovolit čekat na lepší podmínky. A na tohle existují výzkumy, které to empiricky potvrzují.

Méně rozmanitosti, méně hlasů

Pokud trend bude pokračovat, může mít zásadní dopad i na česká média. Utváří se už nějakou dobu prostředí, ve kterém se do redakcí budou dostávat především lidé s podobným sociálním zázemím, vzděláním a životními zkušenostmi. Tím se oslabí sociální i regionální rozmanitost mediálního prostoru a média tak postupně mohou ztrácet schopnost plně odrážet sociální realitu celé společnosti.

Nejistota má navíc přímý dopad na kvalitu obsahu. Nejisté pracovní podmínky vedou k menší ochotě se pouštět do náročných reportáží. Novináři jsou už nyní tlačení k rychlé produkci a kratším formátům, které se lépe prodávají. Jak ostatně upozorňuje výzkum Jany Rick, více než polovina novinářů má pocit, že ekonomická nejistota negativně ovlivňuje podobu žurnalistiky jako takové.

Žurnalistika jako veřejná služba

Data z České republiky i zahraničí nám ukazují, že se vlivem prekarizace stává z žurnalistiky stále více luxus dostupný zejména pro ty, kdo mají finanční rezervu. Jinak v oboru zkrátka nelze setrvat. To však není jen problém jednotlivců – je to problém celé společnosti a také veřejné debaty o tom, jak reprezentativní současná média skutečně jsou.

Budeme-li chtít tento trend zvrátit, nemůžeme se spoléhat jen na individuální odolnost a nasazení jednotlivých novinářů. Je potřeba systémových změn. Honoráře v médiích zůstávají dlouhodobě podhodnocené a navíc jsou v redakcích často netransparentní. Freelanceři mají jen velmi omezenou sociální a právní ochranu a v českém prostředí jsou navíc mnohdy nuceni pracovat ve švarcsystému a skládat příjem z nestabilních zakázek.

Právě proto je klíčová podpora kolektivního vyjednávání, silných profesních organizací a systematická debata o důstojných pracovních podmínkách. Nejde o otázku prestiže, ale o základní předpoklad udržitelnosti profese. Pokud se bude žurnalistika dál uzavírat lidem bez ekonomického zázemí, hrozí, že přestane plnit svou roli veřejné služby a stane se doménou úzké skupiny privilegovaných. Novinařina by však měla stát na principu demokracie a rozmanitosti. Zůstává proto zásadní otázkou, zda si dlouhodobě může dovolit existovat žurnalistika, která je v praxi dostupná jen některým. Žurnalistika pro všechny má smysl.