Demokracie v praxi znamená pro různé lidi různé věci. Ostatně i v odborné literatuře se setkáváme s různými pojetími tohoto pojmu v závislosti na perspektivách jednotlivých politických a sociálních aktérů. Právě tímto způsobem nahlíží na demokracii také evropský výzkumný projekt MeDeMAP. Akademici nejen z Univerzity Karlovy v jeho rámci zkoumají, jakými způsoby se demokracie v Evropě fakticky projevuje. Jedním z nástrojů, které k tomu využívají, je experimentální metoda občanského parlamentu. Zatímco v řadě evropských zemí jde o relativně běžný participativní formát, v Česku se jednalo o vůbec první občanský parlament tohoto typu. Podle samotných účastníků šlo o velmi podařený první krok, zároveň však upozorňovali, že by budoucí debaty měly zahrnovat i názorově extrémnější části společnosti.

První občanský parlament v Česku

Do experimentu se zapojilo 20 účastníků napříč generacemi i regiony České republiky. Společně debatovali o opatřeních, která by mohla přispět ke zlepšení fungování médií v demokratické společnosti. Diskuse probíhaly během čtyř setkání uskutečněných mezi březnem a červnem 2025. Setkání měla předem stanovený tematický rámec i vstupy odborníků, samotnou podobu hlasování i konkrétní témata jednání si však účastníci volili sami.

Výsledkem procesu bylo 31 konkrétních návrhů. Účastníci vyjádřili silnou podporu nezávislým, profesionálním a veřejnosti odpovědným médiím. Zároveň zaznívaly obavy z politického vlivu, nedostatečné transparentnosti a ztráty důvěry, které média v očích veřejnosti čelí. V reakci na tyto problémy účastníci přijali několik zásadních doporučení – mimo jiné posílení nezávislosti veřejnoprávních médií prostřednictvím změny způsobu jmenování jejich rad, zavedení kontrolních mechanismů s účastí veřejnosti a zachování vícezdrojového financování nezávislého na vládní moci. Více o přijatých rezolucích je možné se dočíst na webu projektu.

Občanská demokracie jako proces učení

Komunikace mezi výzkumníky a účastníky neskončila uzavřením parlamentů. Účastníci měli následně možnost reflektovat jak průběh jednotlivých setkání, tak samotný formát občanských parlamentů. Někteří z nich vnímali, že zejména v úvodu nebyli schopni proces plně uchopit tak, aby byli s výsledky své práce spokojeni.

„Kdyby všechno předtím byla jen předehra a teď začal skutečný parlament, třeba další čtyři setkání, myslím, že bychom dospěli k mnohem zajímavějším závěrům,“ uvedl po setkáních Luboš Pavlovič.

Za problematický aspekt prvních setkání označovali účastníci především nedostatek času. „My jsme se to učili. Kdybychom to uměli, vzali bychom si toho méně k řešení,“ uvedla v rozhovoru Irena Eibenová. Podobně se vyjadřovali i další; Josef Tokár řekl, že by to „chtělo více času než těch 8 hodin“. Podle Luboše Pavloviče totiž nebylo v takto omezeném čase možné pokrýt a vyřešit více témat, což by vyžadovalo větší počet setkání.

Část účastníků zároveň poukazovala na potřebu silnějšího odborného vedení. Jak uvedla Amanda Baxová: „Obecně jsme nebyli dost informovaní, ale není jednoduché, aby celá skupina téma chápala. Prostě jsme v tom měli mezery.“ Odlišnou perspektivu nabídl Luboš Pavlovič, který i přes omezenou expertizu obhajoval relevanci výstupů: „Já jsem měl hlavní problém, že mnoho lidí říkalo, že nemůžou mít nějaký názor, protože nemají tu expertizu.“

Celkově účastníci hodnotili jako přínosnější zejména pozdější rezoluce. Kriticky se ale vyjadřovali k jejich formulaci. „Když jsem zpětně viděla rezoluce, tak jsem si řekla, že některé zní zvláštně. Mohly by být formulované lépe, ale zároveň prostě vzešly z nás a nejsme odborníci,“ uvedla Amanda Baxová. Podobně uvažovala i Aataya Yara Abu: „Některé rezoluce pro mě byly trochu překombinované, mohly být napsané více lidsky,“ zároveň však dodala, že právě to považuje za podstatu demokratického procesu: „že skupina lidí o něčem rozhodne, a není to podle nás.“

Debata příliš mírumilovná?

Opakujícím se tématem hodnocení byla spokojenost s atmosférou debat. „Všichni byli vstřícní a ohleduplní k sobě, to mě překvapilo,“ uvedl Josef Tokár a dodal: „Nikdy to nebylo nepříjemné. (…) chovali jsme se civilizovaně. Jak by to v demokracii mělo být.“ Podobně hodnotila diskuse i Aataya Yara Abu: „Diskuse vždy probíhala ve vzájemném respektu. Nikdo nebyl povýšený, byl tam safe space se doptávat. (…) I když měl člověk jiný názor, snažil se ho vysvětlit, ale nebyly tam žádné hádky.“

Ne všichni však klidnou podobu debaty vnímali pozitivně. Někteří by uvítali vyhrocenější střety a přítomnost radikálnějších názorů. „Nedocházelo k třenicím. (…) chyběly hlasy, které by chtěly zrušit Českou televizi, nebo ty, které by více podpořily komercializaci médií,“ uvedl Luboš Pavlovič. Podobný postoj zastávala i Irena Eibenová: „Já jsem chtěla odlišné perspektivy, co se týče veřejnoprávních médií. Například skupiny lidí, které tady podrývají jejich autoritu.“

Přesto účastníci obecně hodnotili osobní debaty s lidmi různých generací a názorů jako velmi obohacující. „Závěrem jsme se shodli, že styl komunikace nad věcmi nás obohatil navzájem,“ řekla Amanda Baxová. Mnozí zároveň uváděli, že zkušenost pozitivně ovlivnila jejich schopnost diskutovat i v běžném životě, například v rodině.

Kritika médií

Hlavním tématem jednotlivých setkání byla média a jejich role v demokracii. Řada účastníků uvedla, že díky participaci získala hlubší porozumění tomu, jak média fungují. „Díky pohledu odborníků a jiných občanů, kteří se zúčastnili projektu, lépe rozumím tomu, jak fungují média a co obnáší práce novináře,“ uvedl při zpětném pohledu Josef Tokár.

U mnohých se zároveň proměnilo vnímání mediálního obsahu. Karel Prohaska poukazoval na nedostatečnou odbornost mediálních profesionálů a jejich odpovědnost za kvalitu obsahu: „Vyprávějí se příběhy, ale nejsou vnímány souvislosti. Komentují tam, kde jsou očekávány věrohodné informace.“ Kritický pohled se netýkal pouze veřejnoprávních médií. „Díky občanskému parlamentu beru informace z médií jen jako částečně pravdivé; především se snaží zaujmout veřejnost a správnost či pravdivost je upravena,“ uvedla Vilemina Svobodová. Další považovali regulaci médií vzhledem k jejich vlivu na veřejnost za nezbytný krok do budoucna.

Budoucnost občanských parlamentů v Česku

„Tento experiment by mohl být startovním bodem a inspirací k tomu, jak by občanská shromáždění mohla fungovat i v jiných oblastech,“ uvedla Amanda Baxová. Účastníci se o své zkušenosti vyjadřovali převážně velmi pozitivně a formát občanských parlamentů vnímali jako model, který by mohl přispět k posílení demokracie v Česku. Zároveň však upozorňovali, že nejde o bezchybnou metodu a že role odborné asistence je v tomto procesu klíčová.

„Předtím, než jsem to sama zažila na vlastní kůži, jsem tuto metodu vnímala optimističtěji,“ dodala závěrem Amanda Baxová. Podle Aataya Yara Abu bylo problematické složení skupiny: „Ta skupina byla velmi majoritní – v podstatě bílá. Témata se mnohdy týkala menšin, ale ty byly téměř nezastoupené.“ Rozmanitější či názorově vyhraněnější diskutující by ocenilo více účastníků. Celkově ale považovali experiment za přínosný: „Líbilo by se mi, kdyby v rámci Česka něco takového běžně fungovalo,“ řekla Irena Eibenová.

Jak shrnul Josef Tokár: „Participace občanů je věc, na které se musí začít intenzivně pracovat.“