Jedna ze základních mediálně-teoretických tezí praví, že média přispívají k socializaci. Co když jste ale pro média neviditelní? Jak lehké, nebo spíš těžké je pak začleňovat se do společnosti? To jsou otázky, které nanejvýš souvisí i s queer lidmi (nejen) v Česku. A právě na tuto slepotu reaguje i nově vznikající queer časopis Qult (čteno kult).

„Mně osobně, jakožto gay muži, v Česku chyběl prostor, kde bych mohl číst seriózní žurnalistiku zaměřenou na queer témata. Pravidelně, do hloubky a kultivovaně. Proto jsem se rozhodl takové médium sám založit,“ přibližuje Erik Bartoš, šéfredaktor Qultu. Na stránkách magazínu ale zmiňuje, že přípravy neprobíhaly zrovna hladce. Většina oslovených firem a organizací odmítla jeho žádost o finanční pomoc s tím, že pro „tato témata není vhodná doba“. Nakonec se obrátil na potenciální publikum a v listopadu 2025 spustil crowdfundingovanou kampaň, skrze níž hledal 400 pravidelných podporovatelů a podporovatelek. Portál pak skutečně začal koncem roku fungovat a již první týdny potvrdily, že obsah bude žánrové i obsahově různorodý – od povídek přes eseje až po investigace, od queer teorie přes popkulturu až po politiku. Rozmanitost každopádně předjímal i předem oznámený seznam pravidelných přispívajících, mezi nimiž nechybí osobnosti jak z novinářského, tak literárního prostředí. Jmenovitě jde třeba o bývalé novinářky Seznam Zpráv Terezu Ulrychovou a Natálii Ferreira de Soussa, spisovatele Marka Torčíka a Jakuba Stanjuru nebo lidskoprávní aktivistku Georgii Hejdukovou.

(Ne)existence queer médií v Česku

Qult vstoupil do relativně vyprázdněného kouta české mediální krajiny. Současná nabídka queer médií v Česku je totiž značně omezená. Jedním z mála dlouhodobě fungujících titulů je lifestylový magazín Lui. Ten vychází od roku 2009 a dodnes vychází jak v online verzi, tak v printu (jako jediný v tuzemsku). Přestože si klade za cíl oslovovat širší queer publikum, ve skutečnosti se zaměřuje převážně na gay muže. Například web Queers.cz pak pokrývá politické i kulturní dění, většinou však nárazově a formou jakéhosi agregátoru či rozcestníku obsahu z mainstreamových médií. Nejde tedy o kontinuální a ani původní novinářskou práci věnující se queer tématům.

Sám Bartoš nevnímá ostatní LGBTQ+ mediální projekty jako konkurenci: „Přináší totiž často jiný typ obsahu nebo primárně míří na jinou cílovou skupinu queer lidí. LGBTQ+ lidé zkrátka nejsou homogenní skupina, což logicky otevírá i prostor pro různé queer mediální projekty.” První dvě měsíce ostrého provozu pak podle šéfredaktora potvrdily, že lidé mají o podobně lazené texty zaměřené na queer tematiku zájem: „Zatím mám pocit, že se potvrdil můj původní předpoklad o poptávce po takovém projektu, což nás hodně nabíjí a motivuje k další práci,” dodává.

Přitom by se dalo říct, že v Česku, respektive Československu, existuje relativně bohatá historie LGBTQ+ médií. I když v tomto případě by se spíše hodilo ponechat pouze písmena G a L, tedy gay a lesbická média. Přestože byla za první republiky homosexuality perzekuována, bylo to právě tehdy, kdy vznikala první média pro gaye. Hlas sexuální menšiny vycházel od roku 1931. Jediné číslo brněnské časopisu Kamarád vyšlo v roce 1932. Uvolnění, které s sebou přinesla sametová revoluce, zavdalo vzniku a rozvoji queer médií. Některá z nich si kladla za cíl přinášet informace, další seznamovat a přinášet pornografický obsah, jiné pak budovat a propojovat komunitu. Jmenovitě jde například o měsíčník Lambda (1989–1991), SOHO revue (1991–1999), Gayčko (1999–2001), Studna (1996–2002) a Logos (1993–2001). Nabídka lesbický časopisů byla omezenější – vycházely například Promluv (1993–1999) a Incognito (1999). Pornografickému obsahu se věnovaly Princ (1999–), Amigo (1996–2007) a MAXXX (2000–2007).

Značná část queer tištěných médií 90. let nepřežila nástup doby internetové. Ale ani weby věnující se LGBTQ+ tématům nezůstaly součástí mediální scény nikterak dlouho. Jejich roli do určité míry suplovaly a zastávaly dílčí pořady mainstreamových médií, hlavně těch veřejnoprávních. Stanice Českého rozhlasu Radiožurnál uváděla pořad Bona Dea (1998–2007), Radio Wave pak vysílalo Kvér (2012–2017). Z produkce České televize lze zmínit LeGaTo anebo také Q (2008–2012), který patří mezi nejvíce oceňované pořady. V současné době Radio 1 vysílá pořad Teplý proud. Kategorii aktuality lze najít také na webech nejrůznějších seznamek, například nakluky.cz, opět se ale nejedná o systematickou novinářskou práci.

Od médií k influencerům

V současnosti tak roli tradičních, případně alternativních (míněno menšinových) médií přebírají internet, sociální sítě a influenceři. Diskusní fóra, youtubové pořady, instagramové profily či podcasty poskytují informace, ale také prostor pro sdílení a podporu. Populárními jsou například tvůrkyně Lenka Králová a její pořady V Tranzu nebo podcasty Gay Guys, Teplomet nebo Úplně normální.

V konečném důsledku ale v Česku existuje minimum médií s redakční nebo editorskou strukturou. Ve srovnání se zahraničím je český trh malý a jazykově omezený. I proto se queer lidé v tuzemsku práce obracejí na zahraniční tituly, hlavně ty publikované v angličtině. Většinově tato média nabízí kombinace queer orientovaného zpravodajského materiálu, kultury a lifestyle. Mezi zahraniční queer časopisy a weby patří tituly jako attitude, Gay Times, Out, The Advocate, them a Autostraddle. Poslední zmíněný se zaměřuje hlavně na lesbické ženy a trans osoby, ostatní tituly (s výjimkou them) se zaměřují více na gay kulturu, přestože se prezentují jako LGBTQ+, a patří také k těm nejúspěšnějším.

Nezaměnitelnost queer médií

Přitom role queer médií je nezpochybnitelná. Průzkum organizace ELMA (European LGBTQIA+ Media Association) z roku 2022 například ukázal, že queer média jsou nejvíce důvěryhodným zdrojem informací pro LGBTQ+ Evropanky a Evropany. Skoro 80 % respondentů a respondentek pak četli queer média alespoň jednou týdne. Mladší publika věří mainstreamovým médiím méně než těm LGBTQ+, hlavně když referují o queer tématech.

LGBTQ+ lidé se v posledních letech dočkali pozitivnějších vyobrazení, a to jak ve fikčních, tak nefikčních mediálních obsazích. Tento trend jde ruku v ruce s tím, jak se naše společnost stává tolerantnější vůči queer lidem. Výzkumy nicméně naznačují, že mainstreamová média stále spoléhají na stereotypy a ploché vyobrazení LGBTQ+ osob. Mimo to jsou queer lidi vykreslování jako oběti, případně jako výjimečné osobnosti. Stále absentuje také respektující a genderově inkluzivní jazyk, zejména vůči trans osobám. V nastíněném kontextu tak důležitou roli zastávají právě queer a nezávislá média, která přinášejí nuancované obsahy, které jsou citlivá vůči rozmanitosti identit. Takový přístup nabývá na důležitosti obzvláště s ohledem na to, že ve zdánlivě liberálních státech, včetně České republiky, roste počet předsudečného násilí páchaného na queer lidech. A jsou to právě mediální obsahy, které fungují jako jeden z primárních faktorů při formování identity a veřejného mínění.