V moderním zahraničním zpravodajství se pro práci novináře jako zahraničního korespondenta stává nepostradatelnou jeho “prostředník”. Bez prostředníka – místního člověka najatého, aby pomáhal s organizací, sháněním kontaktů a překládáním – se korespondent nedostane k lidem, místům, událostem a novým informacím, jejichž obstarávání je základní nutností pro produkci zpráv.

Mezinárodní studie v poslední době spolupráci mezi zahraničními korespondenty a jejich prostředníky čím dál více problematizují. Zaměřují se na to, jak prostředníci, představující korespondentovy oči a uši, často zastupují novináře při shromažďování informací. Debaty vyvolává především to, že podjatí prostředníci mohou korespondentům poskytovat selektivní nebo chybné informace, které mohou být následně šířeny jako objektivní fakta. Ve svém výzkumu nicméně navrhuji, že bychom na korespondenty a jejich prostředníky měli nahlížet jako na rovnocenné partnery, kteří se navzájem ovlivňují.

Můj výzkum, který je součástí mé disertační práce vytvořené na Roskilde University, jasně poukazuje na nutnost odmítnout chápání prostředníka jako někoho, kdo vstupuje mezi korespondenta a realitu. Namísto toho ukazuje, že prostředníci mohou korespondentům dodat podklady pro jejich zpravodajské výstupy.

Abych porozuměl roli prostředníka, zaměřil jsem se na zkoumání rozdílu mezi tím, co je zprávou a jak je tato zpráva vytvořena. Zaměřil jsem se na zpravodajskou produkci na Středním východě a strávil pět měsíců s korespondenty dánského tisku a televize v Izraeli, Jordánsku, Libanonu, Tunisku a Turecku a jeden měsíc v redakcích těchto médií. Moje data jsou založena na zúčastněném pozorování a 25 dlouhých, polostrukturovaných rozhovorech.

Po zahraničních korespondentech je vyžadováno více příspěvků než kdy dříve

V prostředí v podstatě bez uzávěrky, které vyžaduje neustálý přísun nových informací, je po zahraničních korespondentech vyžadováno, aby přinášeli více zpravodajských příběhů a aby měli více živých vstupů přímo z místa. “Přítomnost na místě” a “bezprostřední informování” se staly zásadními normami. Pro novináře, kteří často přicházejí do cizí země nově, to znamená méně času na to, aby se seznámili s tématem nebo aby si vytvořili kontakty předtím, než o něm informují. V důsledku toho se prostředníci stali integrální součástí výběru, tvorby a výkonu korespondentovy práce.

Drobným příkladem z terénu může být následující situace: Dánský televizní korespondent spěchal do města Antakya na jihu Turecka, aby se dostal do blízkosti syrských hranic, když to vypadalo, že u syrského města Idlib vypuknou boje. Do Antakye se dostal pozdě v noci, cesta z Bejrútu mu zabrala půl dne, s čímž byl spokojen.

Když krátce nato začaly boje, měl několik živých vstupů v dánské veřejnoprávní televizi, kde vysvětloval situaci, odehrávající se podle jeho slov “právě za těmito horami”. Od svého příjezdu přitom s nikým z místních nemluvil, s výjimkou svého kontaktu v Bejrútu. Dalším zdrojem informací pro něj byly jen informace z internetu.

Kolem čtvrté odpoledne živé vstupy utichly a korespondent se společně se svým kameramanem rozhodl jet k hranicím, aby mohli mluvit se syrskými uprchlíky, a sesbírali tak materiál pro příspěvek do večerních zpráv.

Korespondenti často závisí na informacích dodaných jejich pomocníky

Ani jeden z nich ovšem neznal cestu k hranicím ani jazyk, ať už místních (tj. turečtinu), nebo uprchlíků (tj. arabštinu). Četli sice o uprchlických táborech v této oblasti, ale neznali místní podmínky ani to, jak se do táborů dostat nebo jak syrské uprchlíky kontaktovat. A čistě praktickým problémem bylo také to, že neměli ani auto, ani řidiče.

Starší muž z hotelu, kterého si na místě najali jako svého prostředníka, všechny jejich problémy vyřešil. Během hodiny dojel s korespondentem a kameramanem do malé vesnice poblíž hranic. Prošel s nimi za jedním domem, poté za dalším, skrze něco, co vypadalo jako vstupní nádvoří pokryté balvany, než našel mezi dvěma budovami drobné schodiště, které vedlo na plochou střechu garáže. Odtud viděli cestu, která se vinula směrem k úpatí hornaté krajiny. Na vrcholu jednoho tamního kopce byla skupina budov obehnaná ploty a podél cesty bylo umístěno větší množství zelených věží. V pozadí se zvedaly vyšší kopce, skoro jako pohoří.

“Cesta tvoří hranici,” prohlásil prostředník, “a na druhé straně – Sýrie.” Na místě, kam ukazoval, se nic nedělo. Nebylo vidět žádná armádní technika, žádná vozidla, žádné strážce. Jediné, co naznačovalo, že místem prochází hranice, byly věže kolem silnice. Prostředník zvedl svou levou ruku a ukázal ke vzdáleným kopcům. “Tudy pod rouškou tmy utíkají uprchlíci. Ze shora z kopců dolů skrze lesy,” řekl. “Teď už jich moc nepřichází. Několik jich bylo zastřeleno, když se snažili přejít hranice.”

Kameraman si dal kameru na rameno a nafilmoval silnici a okolní krajinu. Znovu se zeptal prostředníka, jestli byli uprchlíci skutečně zastřeleni přímo tam. Dostalo se mu ujištění, že ano.

O pár minut později byl korespondent připravený před kamerou a sděloval, co se dozvěděl od “lidí z regionu”.

Prostředník hraje zásadní roli pro produkci zahraničních zpráv

Tento scénář byl typický. Zahraniční korespondenti přijíždějí do Tunisu, Bejrútu, Káhiry či Antakye, přičemž vůbec neumí arabsky či turecky, nebo tyto jazyky zvládají jen velmi málo. Neznají historický kontext ani nemají širokou společenskou síť známých, která je pro výkon jejich práce v těchto společnostech nezbytná. Prostředníci (kteří jsou často najati na místě z hotelu, nebo skrze formálnější vztahy) proto fungují jako překladatelé, řidiči a průvodci. “Ukotvují” zpravodajské příběhy, vybírají lidi, s nimiž by reportéři měli mluvit, sjednávají rozhovory, a co je nejpodstatnější, vedou je na cestě územím, které je pro zahraniční korespondenty neznámé.

Řečeno jinými slovy, prostředníci hrají v produkci zahraničních zpráv podstatnou roli. Nejsou jen korespondentovýma očima a ušima; mají pro něj rovněž cenné dovednosti. Jejich práce často formuje základ korespondentových příspěvků.

Pokud chceme rozumět produkci zahraničního zpravodajství, měli bychom se více zaměřit na novinářské a kulturní setkávání zahraničních korespondentů a jejich spolutvůrci, místními prostředníky.

Reference: Skrubbeltrang 2014, “From Eye-witness to I-witness, Anthropological perspectives on Danish correspondents in the Middle East” (in Danish), PhD dissertation, Roskilde University.

Pic credit:  flickr.com Balazs Gardi  a Frontline Club Fixer’s Fund