Populismus jsou líbivá vyjádření a řešení, která se budou líbit co největšímu množství lidí, aniž by se musela zakládat na pravdě. Tak definují fenomén populismu oslovení čeští novináři. Liší se v tom, zda je podle nich populismus negativním, či neutrálním fenoménem. Expremiéra a předsedu hnutí ANO Andreje Babiše či šéfa SPD Tomia Okamura potom považují za mainstreamového politika. 

Vyplývá to z originálního pilotního průzkumu provedeného pro potřeby tohoto článku. Autor oslovil v první polovině listopadu 2024 prostřednictvím dotazníku české novináře a novinářky s otázkami, jak vnímají fenomén populismu. 

Celkem se mu sešlo osm odpovědí ze sedmi různých médií, mezi nimiž nechybí veřejnoprávní média (ČT a ČRo), soukromá televize (CNN Prima News), soukromá (polo)seriózní média (Deník N, Echo24, Lidové noviny) a také bulvární médium (Blesk/Aha). Jednalo se o novináře s průměrnou praxí zhruba 6 let v médiích (od 3 do 13 let). Z osmi respondentů se čtyři věnovali domácí politice, dva zahraniční politice a dva ekonomice (byznysu). 

Poznm. k tabulce: Rozložení respondentů; Zdroj: Autorova vlastní tvorba

Autor se nedomnívá, že jde o reprezentativní vzorek v pravém smyslu slova. Přesto jsou závěry minivýzkumu poměrně zajímavé. 

Neutrální, nebo negativní fenomén?

Respondenti měli za úkol pokusit se vlastními slovy definovat koncept populismu. Nejblíže klasické akademické definici se dostali bývalý novinář LN (zahr. politika, 13 let zkušeností): „Úmyslné rozdělování společnosti na lid a elitu. Populista lidu lacině slibuje, že za hlas lidu pomůže. Že ho ochrání před nepřátelskou elitou.“ 

Na podobné definici je skutečně shoda napříč rozdílnými přístupy ke studiu populismu – tedy že populismus je o vytváření tzv. manichejské opozicie „dobrého lidu“ a „zlé [např. zkorumpované – pozn. aut.] elity“.

Na tuto dichotomii upozornil/a také respondent/ka z online portálu Echo24. „Získávání si voličů nespokojených s mainstreamem, respektive s vládou, která je u moci. Politik-populista využívá jejich nespokojenosti k tomu, aby je přesvědčil, že on dokáže problém vyřešit a uspokojit jejich potřeby. Snaží se vyvolat u voličů pocit, že probíhá souboj ‘dobra’ proti ‘elitám’, které na občany nemyslí,“ uvedl/a odpovídající.

Pět oslovených novinářů považuje populismus za neutrální fenomén (integrální součást politiky). Argumentují například tím, že populismus je „zkrátka v politickém chování dnes naprosto běžný a legitimní nástroj, jak ovlivnit veřejnost ve svůj prospěch. Může také nespokojeným voličům dodat pocit, že jejich problémy někoho zajímají a že mají zastání“ (Echo24).

„Populismus je s politikou spjat od nepaměti, aby mohly politické strany uspět, tak se musejí k populismu uchylovat, ať už se jim to líbí nebo ne, jako takový ho proto vnímám jako neutrální fenomén, pokud však politici podřizují veškerou svoji politiku tomu, jak se líbí lidem, tak může představovat vážnou hrozbu pro demokracii,“ uvádí respondent/ka z ČRo (zahraniční redakce).

Zbylí tři (ČT, ČRo, Deník N) vnímají populismus negativně (jako ohrožení pro demokracii). „Jde o negativní fenomén, jelikož může ohrozit základní fungování demokratické společnosti, pomoc napadeným státům (Ukrajina) a obecně zhoršit ekonomickou situaci země, zároveň oblbuje společnost – nepřináší širší popsání problému a více možností řešení,“ uvádí například repondent/ka z ČT.

Babiš jako součást mainstreamu

Při dotazu na vyjmenování tří (podle vlastního názoru populistických) politiků všichni oslovení uvedli Andreje Babiše, pět oslovených uvedlo Tomia Okamuru a rovněž pět oslovených zmínilo zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Dále byli zmínění třeba český exprezident Miloš Zeman, slovenský premiér Robert Fico či maďarského ministerského předsedu Viktora Orbána.

Pozoruhodný výsledek přišel v odpovědích na další otázku, v níž měli respondenti uvést, který mainstreamový politik jedná, nebo komunikuje populisticky. Hned šest respondentů (s výjimkou 1x ČRo a CNN Prima News) uvedli, že považují Andreje Babiše za součást mainstreamu. 

„Andrej Babiš a jeho kolegové mají nejpopulárnější stranu. Asi bych je nazval/a mainstreamovými, ač jsou dnes protisystémoví,“ uvedl/a respondent/ka z Deníku N. Respondent/ka ČRo uvedl/a v této kategorii například předsedkyni TOP 09 Markétu Pekarovou Adamovou a také premiéra Petra Fialu (ODS). Respondent/ka ze CNN Prima News označil/a za populisticky jednajícího či komunikujícího předsedu hnutí STAN Víta Rakušana.

Přistupují média k populistům jinak?

V poslední otázce se měli respondenti rozepsat o tom, zda je podle nich komunikace s populisty jiná než s jinými politiky. A také o tom, jestli se o populistech jinak v médiích informuje. Opakovaně se objevilo například to, že je potřeba doplňovat informace, které v rozhovoru zazní, jelikož se ještě méně než tradiční politici bojí uvádět nepravdivé/zkreslené informace bez kontextu. 

Respondenti dále zmínili třeba snazší domlouvání rozhovorů či familiárnější komunikaci. Respondent/ka z Echa poukázala také na to, že si populisté často vytváří svůj obraz sami skrze sociální sítě, čímž obcházejí tradiční gatekeepery (novináře).

Obecně se podle respondentů o populistech píše více negativně či dokonce „s větší tolerancí posměšků“. O mainstreamových politicích se přitom tak negativně nepíše, ačkoliv často používají stejnou strategii jako populisté, shodují se respondenti z ČRo-Zahr. a LN.

“(Premiér) Fiala hlásá že je ochránce hodnot a ochranitel lidu (tedy hovoří stejně populisticky jako Babiš), ale píše se o něm špatně, protože je suchar. A když ze suchara nevypadne dobrá věta, tak i celý text působí suše a redaktor ani editor s tím nepohnou. Mediální obraz tak má ‘důstojný’ přestože plácá úplně stejné kydy jako populista Babiš,“ říká respondent/ka s letitými zkušenostmi z LN.

Odpovídající z redakce Blesku/Aha uvedl, že mu osobně připadá problematické, když se k populistickým politikům přistupuje stejně, jako k ostatním: „Tedy že se například v některých televizích nebo psaných médiích nechávají ‘vykecat’ bez oponentury a jejich názory jsou tím legitimizovány.“

Tato pilotní ministudie ukazuje hned několik zajímavých závěrů. Jednak to, že prominentní čeští populisté jsou českými novináři převážně povážováni součástí mainstreamu (navzdory svým protisystémovým postojů). Dále poukazuje na velké rozdíly ve vnímání populismu ve smyslu jeho negativních či neutrálních aspektů. V neposlední řadě se ukazuje, že vnímání novinářů o jejich vlastní činnosti v souvislosti s informováním o populistech.

Autor hodlá v tomto tématu pokračovat ve větším měřítku v rámci svého výzkumu, nicméně pilotní data poukazují na to, že vnímání populismu ze strany českých novinářů se může lišit od toho akademického a také od toho, jak kriticky se často k novinářům staví samotní populisté.