Jenom za rok 2023 bylo podle Mezinárodní federace novinářů zabito 119 novinářů. A se současnými rozsáhlými konflikty na Ukrajině, v Izraeli a Palestině hrozí, že toto číslo dále poroste. Jak však následně utváříme odkaz zemřelých žurnalistů? Stávají se z nich hrdinové, pod jejichž jmény vznikají nadace, nebo dokonce morální světci?

Média a válečné konflikty

S nastálou geopolitickou situací se mediální pozornost obrací k válečnému dění ve světe. Od února 2022 média nepřetržitě sledují probíhající válku na Ukrajině a od začátku října 2023 také konflikt mezi Izraelem a Hamásem. Měsíce předtím přitom plnily obsah webů a novin události v Náhorním Karabachu, které však musely jít do pozadí.

Média ovšem nepřináší pouze zprávy o smrti vojáků a civilistů – mezi obětmi války se objevují i jména novinářů. Pokud se zaměříme jenom na konflikt na hranicích Izraele, podle Committee to Protect Journalists v této oblasti od 7. října 2023 zahynulo nejméně 82 novinářů a jiných pracovníků v médiích (jedná se o data k 15. lednu, pozn. autora). Nejvíce novinářů zahynulo hned první den, celkem se jednalo o šest lidí. Organizace uvedla, že šlo o nejsmrtelnější měsíc pro novináře od roku 1992, kdy začala sbírat data.

Jak ale přetrvává odkaz zahynulých válečných zpravodajů nebo jiných mediální pracovníků? To popisují ve své studii Saints and witnesses: Virtue and vocation in the memorialization of the Western conflict journalist Richard Stupart a Rob Sharp. Pro potřeby analýzy vybrali pět případových studií zemřelých žurnalistů od roku 2010 do roku 2020 – Marie Colvin, Tim Hetherington, Camille LePage, James Foley a Chris Allen.

Budování odkazu

Susan Sontag ve své knize S bolestí druhých před očima argumentuje, že neexistuje kolektivní pamět, ale něco, co bychom mohli nazvat „kolektivní instrukce“. Jedná se o příběh, který vypráví, jak se daná věc stala s doplňujícími obrazy, které zůstanou v naší paměti.

Stupart a Sharp na uvedených příkladech upozorňují na důležitý aspekt, který umožnuje vytvoření vzpomínek na zemřelého novináře. Je jím privilegované postavení povětšinou bílé/ho euro-američana/ky, kteří se rozhodli opustit “teplo domova” a jet pomáhat „znevýhodněným“.

Rétorika „obětování“ pohodlného západního života a ochota zemřít za vyšší cíle reprezentuje konstrukt následování normativního ideálu, který případnou smrt odůvodňuje. Nejen, že tím úmrtí případně získává vyšší váhu, navíc podporuje výslednou výpovědní hodnotou svědectví.

Na základě pěti případových studií autoři poukazují na čtyři formy rétoriky spojené s úmrtími válečných zpravodajů – morální světec, humanitární kosmopolita, svědek a forma hlasu.

Novinář jako světec

Morální světec demonstruje vykreslování zemřelých jako těch, kteří ukázali morální sílu a obětovali své pohodlí pro dobro ostatních. Nebáli se přitom ani fyzické újmy. Ilustruje to případ fotožurnalistky Camille Lepage, které zahynula v roce 2014 v Africe. Ta se podle webových stránek věnujících se jejímu odkazu rozhodla opustit bezpečné hradby rodného města Angers. Tím zpečetila své rozhodnutí vydat se do neznáma. Odkaz Lepage spravuje její rodina a mezi dárci nadace v jejím jméně je i výše zmíněná Committee to Protect Journalists.

V případě Chrise Allena zase narážíme opět na zdůraznění opuštění pohodlného domova a jeho rozhodnutí žít stejně jako sledovaní rebelové v hliněných chýších, kde spolu s nimi jedl a dělil se o vodu. Tím je také podtržena jeho skromnost a pokora. To je jedna z očekáváných vlastností, která ilustruje „dobrý charakter“ a očekává se od novinářů pokrývajících světové konflikty.

Právě náboženská tématika prostupuje válečnou žurnalistkou jako takovou. Odráží se i ve fotožurnalismu ve formě vizuálních trop, kdy je mnohdy zachycené truchlení a smrt v podobě piety, ženy jsou zobrazovány jako Panny Marie a další. Přispívá k tomu i jazyk s výrazy a symboly přímo z Bible.

Kosmopolitní zachránce s perem v ruce

Další rétorický vzorec se zaměřuje na odkaz novináře jako jistého zachránce nebo „agenta spravedlnosti“. Tito novináři měli přihlížet úskalím, které se dělo „zapomenutým“. Díky jejich zápalu pro věc se mohla pozornost veřejnosti obrátit správným směrem. Proměnili se tak v jejich zástupce v kosmopolitním morálním společenství. Zároveň se ale stali také svědky, kteří přenášeli jejich utrpení publiku a potenciálním humanitárním pomocníkům.

Svou prací navíc dávali hlas těm, kteří by jinak nemohli být vyslyšeni. Jako příklad uvádějí práci Marie Colvin, která podle stránek nadace zachránila život 1500 žen a dětí uvězněných v areálu OSN, na který v roce 1999 zaútočily indonéské jednotky ve Východním Timoru. Tím, že odmítla opustit tábor spolu s dalšími novináři a přinášela zpravodajství z místa nakonec donutila OSN k další rozsáhlé evakuaci civilistů. Svůj dostatečně silný hlas tak mohla propůjčit těm, kteří ho naopak vůbec neměli. Na tomto případě tak lze ilustrovat pasování žurnalistů do pozice morálních hrdinů, kterou bychom si jinak spíše spojili s humanitárními pracovníky.

Humanitární pracovník nebo novinař?

Zde ovšem narážíme na problém, který je spojený se současnou žurnalistikou jako takovou. I u válečných korespondentů dochází k prekarazici a jsou proto nuceni hledat práci jinde. Často se tak stávají součástí humanitárních organizací, se kterými jsou i tak nuceni spolupracovat. Z oboru se proto stává spíše profesionální humanitarismus než žurnalistika.

Autoři studie Saints and witnesses: Virtue and vocation in the memorialization of the Western conflict journalist však neznehodnocují odkaz a oběť, kterou váleční korespondetni přinášejí. To dokládají slova prezidentky Committee to Protect Journalists Jodie Ginsberg z roku 2022, která autoři citují: „Dříve byl často nápis ‚press‘ na zádech nebo zepředu považován za formu ochrany. Nyní panuje obava, že z vás naopak dělá terč.“