Potřetí ve svém životě jsem měl možnost zažít historický okamžik. Na rozdíl od 9. listopadu 1989 a 11. září 2001 je Brexit výsledkem demokratického hlasování. Výrazný podíl na výsledku nejsledovanějšího plebiscitu ovšem neměli pouze lidé. Do značné míry se jednalo o mediální divadlo. Je překvapivé, že navzdory značné hlasitosti, se médiím a jejich vlivu na výsledky hlasování zatím nevěnovalo příliš pozornosti. Přesto, že média sehrála velmi diskutabilní roli.

Například studie Reuters Institute při Oxfordské univerzitě jasně ukazuje, že britská média se výrazně angažovala v kampani za Brexit, tedy za vystoupení Velké Británie z EU. Dále tu mámě bývalého starostu  Londýna Borise Johnsona. Svou pozoruhodnou a pochybnou roli v negativním postoji vůči EU začal hrát dlouho předtím, než ho Toryové angažovali jako maskota brexitovské kampaně. Jako novinář a bruselský korespondent pro Daily Telegraph měl Johnson již před mnoha lety možnost pokrývat zpravodajství o EU. Jeho články byly často založeny na polopravdách a částečných výmyslech. Nicméně vždy se jednalo o velmi pikantní a zábavné příspěvky, které určovaly standardy i pro konkurenční média. Podle jeho bývalého kolegy, který se v této věci nechal exkluzivně slyšet pro New York Times, již tehdy Johnson rozdmýchával protievropské nálady v Británii.

Také je zde ona absurdita demokratického rozhodování. Paradoxem je, že se o ni média zajímají teprve poté, co je o výsledcích rozhodnuto. Jak je možné, že starší generace může rozhodovat za mladší? Jak mohou Angličané přehlasovat Skotsko a Severní Irsko? Nemělo by takové „historické“ a dalekosáhlé rozhodnutí vyžadovat dvoutřetinovou většinu, jak je tomu například v Německu? Dvoutřetinová většina jednoduše zajistí, aby menšina, která dodává rozhodující hlasy, nezatlačila ostatní do slepé uličky.

Po hlasování o Brexitu se překvapivě málo novinářů pozastavilo nad tím, že demokracie je mnohem víc než většinová vláda a hlasování.  Základy demokracie tvoří také právní stát, civilní formy „etikety“, ochrana menšin a svoboda tisku. Tyto aspekty musí být vykonávány odpovědně. Právě v případě mediálního pokrytí Brexitu tomu tak ale nebylo a mnohá média svou moc zneužívala. Samozřejmě našly se i výjimky jako The Guardian, Financial Times, Economist nebo BBC. Nicméně se zdá, že tyto tituly měly příliš malý vliv na to, aby mohly debatu usměrňovat.*

*Pozměněná verze článku, který byl v německém originále publikován 27. června 2016 v deníku Der Tagesspiegel 

Foto kredit: Flickr Creative Commons, D Smith