Vicken Cheterian je libanonsko-arménský novinář a historik přednášející na Univerzitě v Ženevě a Webster University Geneva, který žije ve Švýcarsku. Jako významný představitel arménské diaspory věnoval velkou část své kariéry zkoumání ozbrojených konfliktů, revolucí, médií a otázek bezpečnosti. Ve svých publikacích kriticky nahlíží na vztahy mezi Arménií a diasporou a poukazuje na úpadek diasporických organizací. Vyzývá tak k diskusi o lepším pochopení identity v procesu přechodu od tradičních paradigmat k moderní realitě.

V tomto rozhovoru Cheterian uvažuje o vnímání arménské identity, výzvách, kterým čelí diasporické komunity, a problémech, které v tomto procesu přinášejí média.

Arménská identita bývá často popisována jako zakořeněná v historii, kultuře a odolnosti, ale její vyjádření se liší mezi Arménií a diasporou. Jak definujete arménskou identitu?

Moje první poznámka se týká dichotomie, která se vytváří mezi Arménií a diasporou. Moje osobní zkušenost a to, co pozoruji u lidí kolem sebe, naznačují, že tato dichotomie ztrácí na významu. Hranice mezi tím, co je Arménie a co je diaspora, je dnes méně relevantní než v době, kdy Arménie získala nezávislost. Arméni jsou posedlí identitou. Na druhou stranu si všímám, že arménská identita je velmi silná. Není to něco, co by šlo brát na lehkou váhu nebo jako identitu na částečný úvazek. Když ji přijmete, je hluboká a všeobjímající. Důvody mohou být různé – možná kvůli identitě menšiny, složité historii nebo bohaté kultuře. Tato identita se neustále vyvíjí a mění. Jednou z těchto změn je i hranice mezi Arménií a diasporou.

Dochází v diaspoře k nějakým geografickým, a tedy i ideologickým posunům?

Dříve existovala společná sovětská identita. Ale tehdy tu nebyla jen Arménie nebo sovětská Arménie, existoval také pojem „Ardasahman“ (v arménštině արտասահման – zahraničí). Další méně reflektovanou a zpracovanou změnou v arménské identitě je, že my Arméni jsme historicky byli obyvatelé Blízkého východu, nikoli Evropané. A to se teď mění – pomalu se stáváme Zápaďany. Jak jste zmínil před začátkem našeho rozhovoru, dvě největší arménské komunity mimo Arménii jsou dnes v Rusku a v USA, nikoli už v Libanonu, Sýrii, Turecku nebo Íránu. Arméni se přesouvají a to způsobuje zásadní posuny v arménské sociologii. Arméni se mění poprvé ve své historii. A já bych řekl, že si tuto otázku ani neuvědomujeme, natož abychom chápali její důsledky. S touto změnou přicházejí nejen obrovské příležitosti, ale také četné výzvy.

Ve svém sloupku „Vztahy diaspora–Arménie: Jsme připraveni na vážnou diskusi?“ (2021) jste zdůraznil historickou roli arménských intelektuálů – od mechitaristů až po moderní myslitele – při formování Arménů mimo vlast. Jak mohou intelektuální tradice minulosti napomoci řešení současných problémů, kterým Arméni čelí?

Jedná se o arménskou politickou filozofii. Moderní arménská politická filozofie a politické myšlení jsou zcela diasporickým fenoménem – a to velmi zvláštním způsobem, který Arménům nepřipadá zvláštní. Většina arménských myslitelů, kteří přemýšleli o Arménii, o jejím osvobození a o arménském nacionalismu, neměla o Arménii žádné skutečné poznání. Bylo to naprosto imaginární. My Arméni žijeme na mnoha místech, ale v našem politickém myšlení existuje kousek země zvaný Arménie, který je pro nás velmi důležitý, i když o této zemi mnoho nevíme. A zmiňuji to, protože arménské politické myšlení dodnes trpí slepými místy, kdy nevidíme věci takové, jaké jsou. Nepoložili jsme si otázky ohledně těchto věcí – domnívali jsme se, že arménský nacionalismus, tak jak existuje, je normální. Ale on nebyl a není.

A co výzvy? Došlo k nějakým změnám nebo poučení z historie?

Arménie i diaspora čelí obrovským výzvám. Tyto výzvy však nejsme schopni vidět, protože nedokážeme uvažovat v politických kategoriích – myslíme spíš ideologicky než politicky. Když přijde na arménské otázky, jsme zvyklí myslet spíše romanticky. A tím pádem nevidíme reálné šance, možnosti, příležitosti a potenciál. Nevidíme, že existuje arménský prostor v celosvětovém měřítku, který zahrnuje jak Arménii, tak diasporu. Za více než 30 let, kdy Arménie je samostatným státem a diaspora komunitou, se nám nepodařilo tento prostor pochopit, uchopit a vytvořit odpovídající instituce. Přitom by mohly spolupracovat na řešení společných problémů.

Jaké jsou historické kořeny tohoto problému?

Základem je fetišismus země. Žijeme v Madrásu, Benátkách, Istanbulu, Tbilisi a Petrohradu, ale představujeme si, že existuje ráj jménem Arménie – a pokud jste Armén, musíte ho zachránit. Jenže Arménii neznáme, neuvažujeme o ní v politických kategoriích a neanalyzujeme ji sociologicky. Za více než 30 let – co jsme vytvořili jako sociologickou analýzu změn v Arménii? Nedokázali jsme pochopit konflikt o Náhorní Karabach. Napsali jsme mnoho básní, ale nemáme ani jednu knihu o historii první karabašské války. Všichni nabízeli hrdinské výklady. A to vše proto, že když se mluví o Arménii, stáváme se emotivními. Nedokázali jsme vytvořit profesionální instituce, které by tyto otázky analyzovaly, chápaly a konaly.

Ve svém sloupku „Arménie–diaspora: Konzervativní a revoluční“ (2018) zmiňujete, že vztahy mezi diasporou a Arménií bývají v rámci priorit Arménie často odsouvány stranou. Média nabízejí nástroje k propojení diaspory a vlasti, aniž by některou z nich nechala „venku“. Jak mohou být mediální narativy v Arménii a diaspoře sladěny tak, aby podporovaly společný smysl pro účel, a nikoli rozdělení?

Nemám problém s rozdělením. Myslím, že rozdíly jsou normální. Mám problém s naší schopností stanovit priority – co je důležité, co je podstatné, co je věcí národního zájmu, národní bezpečnosti a bezpečnosti státu. Během a po karabašské válce v roce 2020 (od roku 2020 do 2023) se ukázalo, že Arméni nedokáží pochopit, co je zásadní a co je detail. Existují otázky, na kterých bychom jako národ měli mít shodu, a jiné, kde se můžeme lišit, vést spory a vnitřní konflikty. Co se týče médií – nechci jeden sjednocený narativ. Chci, aby si Arménie po své nezávislosti byla vědoma svých slabin i svého potenciálu a rozvíjela určité sektory. A v tomto selhala – jedním z nich jsou média. Arménie potřebovala globální média, kde by se všichni Arméni mohli setkávat, získávat informace a využívat je jako fórum pro diskusi. To neznamená, že potřebujeme jeden pohled na svět, ale potřebujeme platformu, kde se odrážejí naše otázky, problémy, obavy, naděje a sny.

Navrhujete, že instituce diaspory se musí znovu objevit, aby zůstaly relevantní – především zapojením mladší generace. Z pohledu médií: jaké kroky by měla média diaspory podniknout, aby se stala hybateli institucionální reformy? Jak mohou inspirovat a mobilizovat mladé Armény?

Velmi jednoduše. Starší arménští muži dominují institucím diaspory – velmi často jsou to muži, žen je jen velmi málo. Měli by dát prostor a moc mladým mužům a ženám. V institucích arménské diaspory je spousta pracovních míst, ale obsazují je pouze staří muži. Zůstávají na stejných pozicích 20, 30 i 40 let, jsou unavení, nemají co říct a používají jazyk, kterému mladá generace nerozumí. Jediná cesta je nabírat mladé aktivisty a novináře a dávat jim odpovědnost. Nechte mladé lidi mluvit s mladými lidmi. V institucích diaspory řešíme otázky řízení, generační výměny i nepotismu. Ve většině institucí, kde se točí peníze, se otec snaží dosadit na své místo své dítě nebo příbuzného – a to není správný způsob fungování instituce. Instituce diaspory potřebují hluboké reformy.

Je to jen kvůli konzervativnímu myšlení, které podceňuje odborné znalosti a přínos mládeže, nebo existují i jiné příčiny?

To by mělo být předmětem studie. Pravděpodobně existují i objektivní důvody. Dnes starší generace mluví západní arménštinou, mladší generace mluví místními jazyky a ti, kteří mluví arménsky, velmi často mluví východní arménštinou. Jsou tu otázky korupce, konzervativního držení se moci a peněz. Ale také kulturní otázky. Mnoho lidí ze starší generace možná neuznává mladší generaci jako „skutečné Armény“.
Musí být flexibilnější a pochopit, že tu je nová generace – a pro ni znamená být Arménem něco jiného než pro jejich rodiče. Možná se nenarodili v Aleppu nebo Bejrútu, ale v Los Angeles, Moskvě nebo Saratově – přesto jim záleží na jejich diasporické identitě a na Arménii, jen jiným způsobem.

Ve svých sloupcích (1, 2) zdůrazňujete jednostranný vztah mezi Arménií a diasporou, kdy je diaspora vnímána především jako zdroj finanční pomoci. Místo toho navrhujete předávání znalostí a institucionální partnerství. Změnilo se od publikace těchto textů něco?

Trochu ano, ale ne dostatečně. Myslím, že v některých kruzích současné arménské vlády si začínají uvědomovat, že to nejdůležitější, co diaspora přináší, nejsou roční finanční příspěvky. Ve srovnání se státním rozpočtem Arménie je to zanedbatelné. Peníze, které putují z diaspory do Arménie, ať už jde o 20 nebo 50 milionů dolarů ročně, nemění nic zásadního na strategických otázkách Arménie. Rozdíl nastává ve chvíli, kdy Arménie potřebuje špičkové technologie, které Spojené státy považují za „dvojího užití“ (tedy využitelné jak pro civilní, tak vojenské účely) a jejichž vývoz podléhá omezením. Získat licence je složité a Arménie by si s tím sama nevěděla rady. Ale mezi Armény je mnoho odborníků právě na tato témata. To není teoretická úvaha – Arménie může řešit takové problémy právě díky diaspoře. A to se penězi vyčíslit nedá. Tento přístup se pomalu začíná rozvíjet. Někteří současní ministři to chápou – poprvé se skutečně snaží učinit z Arménie technologicky relevantní stát. Dříve o to nikdo nejevil zájem, žádný plán na modernizaci neexistoval. Nyní chtějí, aby se hi-tech stal základem arménské ekonomiky – a diaspora jim může pomoci překonat překážky na této cestě.

Jak k přenosu těchto znalostí mohou přispět média a jak mohou sloužit jako platforma pro budování smysluplného partnerství mezi Arménií a diasporou?

Média mohou přispět tím, že tyto problémy prozkoumají, popíšou a otevřou k debatě. Chceme-li v 21. století přežít, potřebují Arménie i diasporické instituce reformy. Abychom mohli reformovat, potřebujeme přesné informace – kde máme problémy, co nefunguje, kde je šance na změnu, kterým směrem jít, kdo klade odpor a proč, a jak tento odpor překonat. K tomu ale potřebujeme masová média – a ta v současnosti nemáme.

Ve stejném textu uvádíte, že 30 let politiky „nejprve Arménie“ oslabovalo instituce diaspory, protože „zapomněly“ investovat samy do sebe. Z pohledu médií – jak může arménská diasporická média znovu nabýt sílu a stát se opět pilířem identity, a zároveň dál podporovat vlast?

Nevnímám v tom žádný rozpor – spíše kontinuitu a plynulý přechod. Před 30 lety měla diaspora profesionální média.
Za 30 let od získání nezávislosti Arménií naše diasporické instituce upadly. První nezávislá média v Arménii byly noviny politických stran z diaspory – Azg a Yerkir. Tyto noviny přinesly do Arménie modernitu – a nejen v žurnalistickém smyslu. Myslím, že Azg byl první, kdo do země přinesl celou digitální infrastrukturu, počítače a nový začátek pro novinářskou práci. Tehdy byla média v diaspoře mnohem vyspělejší než ta v Arménii. Dnes, pokud by někdo v Jerevanu požádal diasporu, aby přijela učit novinařinu, diaspora to odmítne – protože dnes už nemá profesionály. A právě proto, že jsme přestali investovat do vlastních institucí – novin, škol, sportovních klubů, kostelů a podobně. Výsledkem jsou dnes velmi slabé diasporické instituce – včetně médií. Kolik novinářů dnes vůbec v diaspoře máme…?!

Je známým faktem, že sociální sítě demokratizovaly globální komunikaci – a arménské komunity nejsou výjimkou. Jaké příležitosti a rizika přináší spoléhání se na sociální média jako hlavní platformu pro diskusi o arménské identitě? Jak lze snížit rizika dezinformací a zjednodušování složitých otázek, a zároveň využít jejich dosahu?

Sociální sítě, a obecně digitální technologie, jsou ohromující nástroje. Historicky trvalo rozeslat tištěné noviny z jednoho města do druhého dny, někdy měsíce nebo i roky. Dnes něco napíšu tady – a někdo v Manile nebo Limě si to přečte okamžitě. To dělá z arménské diaspory něco jako malou globální vesnici. Náš problém je, že jsme se je nenaučili používat. Musíme se naučit, jak je využít pro naše vlastní cíle. A k tomu je potřeba je naplnit obsahem. Jenže v tom jsme selhali. Selhali jsme ve vytvoření médií, o kterých jsme mluvili výše – nepodařilo se nám vytvořit panarménskou platformu, kde by se naše otázky, obavy, sny a naděje odrážely, diskutovaly a kde bychom se mohli stát její aktivní součástí.