Pracovní podmínky českých novinářů a novinářek se zhoršují. Žurnalistika je v krizi a stále více se prohlubuje prekarizace novinářské práce. Nové studie navíc ukazují, že novináři zažívají nejistotu ohledně profese v různých fázích kariéry, a to bez ohledu na typ pracovního úvazku. Jaká je realita v českém mediálním sektoru? Je situace natolik závažná? Chybí novinářům legislativní a institucionální opora? Ptali jsme se českých novinářů a novinářek.

Nejistotu zažívají všichni 

Nejistá povaha novinářské práce se kvůli ekonomickým a technologickým změnám, jako jsou škrty v redakcích, nárůst outsourcingu a nástup nových médií, stala podle některých mediálních vědců jedním z charakteristických rysů současné žurnalistiky.

Ke změně pracovních podmínek novinářů přispěl také významný nárůst krátkodobých smluv a freelancingu. Stále větší množství novinářů začalo pracovat v atypických a nejistých podmínkách – na zkrácené úvazky nebo jako OSVČ či externisté.

Mnoho zahraničních výzkumů ukazuje, že se novináři s nejistotou potýkají v různých fázích své kariéry nehledě na délku pracovní zkušenosti a formu úvazku. Existují ale rozdíly mezi zaměstnanými novináři a freelancery. Nedávné studie zároveň ukazují, že i novináři na plný pracovní úvazek jsou vystaveni nejistým podmínkám.

Problém prekarizace se totiž nedá limitovat jen na ekonomické a legislativní faktory, jako je příjem a typ smlouvy. Prekarizace je míra odchýlení od společensky uznávaného standardu práce. A v případě žurnalistiky je toto odchýlení opravdu znatelné, jak popisují oslovení novináři a novinářky.

Z platu nic neušetřím 

„Uživím se, ale tipťop. Skládám to i z vícero prací, beru všechny možné moderace nebo jiné příbuzné práce, které zběsilá novinářská pracovní doba dovolí,“ otevírá diskuzi novinářka Eva. Přestože má k plnému úvazku vedlejší „brigády“, sotva dosáhne na průměrnou mzdu v Praze. „Z platu nedokážu nic ušetřit, žádný polštář,“ dodává.

Podobně je na tom také novinářka Aneta. „Dokud jsem byla na HPP v médiích, vycházela jsem těsně. Abych si mohla dovolit dát peníze do rezervy nebo odjet na dovolenou, musela jsem si přivydělávat někde jinde.“ Ani jedné z nich se nedaří uživit novinařinou na plný úvazek.

Podobné zkušenosti mají i novináři Matouš, Jonáš a Jan. „Plat není ideální, musím kombinovat více příjmu,“ říká freelancer Matouš. „S platem bych byl spokojený, kdyby v zemi nebyla hyperinflace a já neměl na starost dvě malé děti. 40 tisíc je v současnosti plat, který se rovná minimální důstojné mzdě. Nechci pomyslet na kolegy, kteří jsou na tom hůře,“ doplňuje Jonáš, který si na HPP vydělá necelých padesát tisíc hrubého.

Jan, který pracuje jako OSVČ, je s platem zatím spokojený. „Je to ale vykompenzováno flexibilitou,“ dodává. Přesto přiznává, že jeho plat je spíše podprůměrný.

Žurnalistika je stres

Prekarizace není jen o (ne)schopnosti uživit se. Souvisí také s neplacenou prací, prací přesčas a mírou stresu, kterou pracovníci zažívají.

„Po večerech je normální sednout k práci, třeba i třikrát týdně. Velkou část víkendů nebo svátků věnuju práci. Výjimečné jsou dny, kdy takto nepracuju, do půlnoci dodělávám, co jsem nestihl v běžné pracovní době,“ ozývá se v debatě ohledně práce po pracovní době a o víkendech a svátcích, a to i z úst novinářů a novinářek, kteří mají pevnou pracovní dobu. „Každá koruna je dobrá,“ přiznává Eva.

Novináři se shodují, že stres je nedílnou součástí jejich každodenních profesních zkušeností. „Cítím ho skoro denně. Je to vypjaté a stresující povolání. Kdybych věděl o práci, která se dá dělat od 9 do 17, nevyžaduje plné mentální nasazení a nestraší mě mimo pracovní dobu, bral bych ji okamžitě,“ říká Jonáš.

Populární work-life balance, koncept držení rovnováhy mezi pracovní a osobním životem, je v žurnalistice spíše iluzorní. „Zatím se mi to nepovedlo vyvážit,“ svěřuje se Eva. „Když odpočívám, mám výčitky, že nepracuji. Práce ví, jak mi ten odpočinek zkazit,“ pokračuje Jonáš.

„Když něco čtu, automaticky přemýšlím, jak by se to téma dalo zpracovat, novinařinu nejde nechat za dveřmi redakce,“ říká Aneta. Existují ale výjimky: „Jde to, postupem času i lépe, záleží na tom, jaké je období. Pokud se něco v politice řeší, musím to rychle zpracovat do článku bez ohledu na to, kolik je hodin a co zrovna dělám. Žurnalistika je prostě stres,“ dodává Jan. Na otázku, jestli někdy zažili pocit vyhoření kvůli práci, všichni respondenti odpověděli, že ano.

Systém se musí změnit 

„Nejistota samozřejmě k novinařině patří, ale ne v takové míře, do jaké se dostala v uplynulých dekádách,“ přiznává Matouš. „Pokud se bavíme o existenční jistotě, ta k této práci, ani žádné jiné, patřit nemá. Je třeba reagovat, dohledávat informace, ale mít důstojné pracovní podmínky je základ pro kvalitní novinářský výkon,“ pokračuje Aneta. „Nejistota je vždy krokem ke strachu nebo k meznímu řešení, ať už jde o odchod z oboru nebo dělání chyb při práci,“ doplňuje Eva.

Jedním z řešení prohlubující se prekarizace je podpora ze strany oborových organizací a odborů. Ta je ale podle oslovených novinářů velmi slabá. „Nic takového jsem nikdy nezažil. Odbory nemají silnou pozici v tomhle povolání. V minulosti téměř neexistovala, za poslední roky se to lehce zvedá,“ je slyšet v debatě.

„Pokud chci radu nebo pomoct, můžu k NFNŽ, Nadšením nájem nezaplatíš nebo Ženám v médiích,“ říká Aneta. „Teď hodně vznikají aktivní novinářské spolky, které chtějí věci měnit, ve sdružování je síla, v mladé generaci novinářů téma prekarizace hodně rezonuje,“ doplňuje Eva.

Důraz na potřebu rozsáhlé systémové změny v žurnalistice je viditelný. „V první řadě by bylo dobré mít úvazky,“ otevírá Jan pracující na IČO. „Chce to generační obměnu v médiích a stabilní ekonomický plán,“ myslí si Eva.

Jonáš a Matouš jsou skeptičtí. „Nedovedeme si představit, že by ke změnám došlo, samozřejmě lepší pracovníky podmínky jsou jasný, stejně tak větší redakce a tlak na to, že média mohou být pomalejší, ale za to kvalitnější. Tlak na čísla je šílený a oboru to škodí.“

Podobně situaci vidí Aneta. „Ty změny musí být rozsáhlé, manažersky, finančně, komunikačně. Větší dohlížení na dodržení etických standardů, mohla bych jmenovat do nekonečna.“

Alarmující podmínky

Debata s českými novináři a novinářkami ukazuje, že jejich profesní zkušenosti a pocity ohledně práce odráží globální trend sílící prekarizace. Novináři se cítí pod ekonomickými a technologickými tlaky, mají problém uživit se i na standardní zaměstnanecký úvazek, proto často musejí kombinovat více prací nebo pracovat přesčas.

Nejistota je u novinářů všudypřítomná napříč úvazky, příjmy i gendery. Pracovní podmínky by mohla zlepšit silnější pozice odborů a oborových organizací. V nich zatím oporu necítí. Zejména proto, že chybí systémové změny, které by mohly ulevit jejich zatím bezvýchodné situaci.

Nadějí jsou aktivní novinářské spolky, které sdružují pracovníky se stejnou a opakující se zkušeností – alarmující nejistota v povolání. Ještě se ukáže, nakolik se těmto organizacím povede vytvářet tlak na legislativní a společenské změny. Snad se dočkáme časů, kdy prekarizace přestane být „charakteristickým rysem žurnalistiky“.