Podcast jako médium prochází v posledních letech výraznou proměnou. Z původně čistě zvukového formátu se stal fenomén přesahující hranice audia. Podcast už není jen „něco k poslechu“, ale kvůli vývoji celé mediální krajiny a návyků konzumentů se stává nejen vizuálním médiem, ale do jisté míry definicí celého vizuálního žánru. Co za tímto vývojem stojí a proč i tak podcast neztrácí na popularitě? Čeká nás konec podcastů tak, jak jsme je dosud znali?

Médium, které demokratizovalo internet

Abychom porozuměli současné popularitě podcastů, je třeba vrátit se k doběm, kdy byly hlavně médiem zvuku a svobody. odcastů byla po dlouhou dobu formována technickými afordancemi jejich distribuce. Stahování zvukových souborů pomocí technologie RSS a prvotní kapesní přehrávače vystřelily zájem o nehudební zvukový obsah. Atraktivita možnosti vzít si takové médium na cesty vyvážila i absenci videa, které bylo jinak v počátcích hlavního rozmachu internetu taktéž populárním artiklem.  

Pro tvůrce nabízel možnost tvořit a distribuovat obsah bez nákladné techniky, bez vysílacích licencí a mimo zavedené mediální instituce. V tomto smyslu byl podcast produktem doby, kdy se internet chápal jako prostor decentralizace a demokratizace obsahu. 

Termín „demokratizace“ zde neoznačuje pouze otevřenost tvorby, ale i proměnu mediálního pole, v němž se po vzoru Jenkinsovy teorie participační kultury ruší rozdíl mezi producentem a publikem. Posluchači, respektivě diváci, navíc oceňují, že podcast je médium, jehož konzumace je zpravidla zdarma. Nabízí tak rovnost v možnosti být slyšen i slyšet. 

Spojení „on-demand“ šíření podcastů a vysoká míra komfortu, který se s posloucháním podcastů pojí, přineslo rozměr, který jiná média do té doby dokázala jen těžko navodit. Někteří autoři popisují možnost poslouchat ve sluchátkách podcast při běžných denních činnostech za intimní proces spojený s iluzí blízkosti a autenticity. Tento intimní a osobní charakter poslechu se však postupně začal proměňovat s tím, jak se měnila samotná logika médií

Z poslechu podívaná

Dnes již podcast není striktně zvukové médium. Velkou měrou k tomu přispívá tzv. platformizace. S nástupem streamovacích aplikací a sociálních sítí se podcast postupně vyvázal ze svého původního technického i kulturního rámce. Podcasty se dnes šíří v prostředí, které spojuje vysoká míra personalizace, algoritmické distribuce a vizuální atraktivity. Tento proces do jisté míry proměnil podcast z sociálně demokratizačníhoo a decentralizovaného média na médium, které je pevnou součástí datově řízených ekosystémů. 

Podcast se tak stal produktem platformní logiky. Jeho úspěch závisí na schopnosti být viditelný a snadno a opakovaně sdílený. Formát, který dlouhou dobu stavěl na intimitě a kontinuitě se ocitl ve světě boje o krátkou pozornost diváků. 

Běžnou praktikou je podcast šířit co nejvíce kanály s cílem zasáhnou co největší počet příjemců. Se stoupajícím vlivem vizuálně orientovaných sociálních sítích (Instagram, YouTube) se i podcasty přizpůsobují trendu a novým materialitám, podobně jako když se v druhé polovině dvacátého století popularní hudba dostávala na televizní obrazovky v podobě hudebních klipů. 

V česku poslouchají poměrově podcasty nejvíce dospívající a mladí lid. Zatímco v celé populci poslouchalo podcasty v minulém roce 46,1 % obyvatel, ve zmíněné věkové skupině 16-24 to byly téměř tři čtvrtiny dotázaných. Proměnu k vizuální formě tak pravděpodobně můžeme připsat i odlišným mediálním návykům této generace a vyšší aktivitě na zmíněných vizuálně orientovaných platformách.

Zároveň ale platí, že vizualizace podcastu nepředstavuje nutně ztrátu jeho původní atraktivity. V mnoha případech k ní dokonce přispívá. Vizuální složka bývá často prostá. Natáčí se na statické kamery a vizuálním středobodem je minimalistická, často přiznaná utilitární scéna. 

Účastníci se nesnaží zakrývat fakt, že se jedná o podcast. Například viditelné mikrofony, které by v jiných médiích působily jako nedostatek profesionality, se v podcastovém kontextu proměňují v estetiku přiznané upřímnosti. Jednoduchost se stala novým znakem autenticity. Stejně jako kdysi demokratizoval podcasting produkci zvukového obsahu, i dnešní video podcast demokratizuje produkci obrazovou. 

Nejúspěšnější české podcasty podle soutěže Podcast roku 2025, zleva nahoře Opravdové zločiny (youtube.com/@opravdovezlociny), Krimi příběhy (youtube.com/c/KrimiPříběhy), Agáta a Ornella (youtube.com/@AgataaOrnella), Hype-cast (youtube.com/@hype-cast)

Profesionální neformálnost

Demokratizující dojem, který podcastová vizualita vyvolává, dnes už přitom není výsadou amatérských tvůrců. Jednoduchá forma se stala natolik rozpoznatelným znakem, že ji přejímají i profesionální mediální domy a komerční značky. Jakkoliv byl podcast ve svých počátcích „lidovým“ nástrojem, jak tvořit obsah mimo zavedené institucionální struktury, právě tyto struktury dnes demokratizační stylizaci s cílem působit neformálně a autenticky přebírají.

Podcast už není jen formát, ale celý vizuální žánr. Jeho atraktivita spočívá mimo jiné i v napětí mezi jednoduchostí a profesionalitou. Divák nerozezná, zda sleduje nahrávku z obývacího pokoje nebo televizního studia. Vizuální jazyk podcastu, ať už se jedná o viditelné mikrofony, statické záběry nebo neformální kompozice mluvčích se stal estetickou normou, která vyvolává dojem bezprostřednosti bez ohledu na skutečnou produkční realitu. 

Výjimkou dokonce nejsou ani formáty, kdy zvuk, tradičně klíčová složka podcastu, chybí úplně. Tvůrci dávají k dispozici formální přepisy podcastů, případně sdílí klíčové části ve formě statických obrázků.

Etické důsledky

Rozostřenost hranic má i své eticky sporné důsledky. V prostředí sociálních sítí se podcastová estetika stala natolik rozpoznatelná, že se objevují i podcastové klipy, které žádný skutečný podcast nereprezentují. Krátká videa jsou stylizována tak, aby vypadala jako výstřižek z typického podcastu. Delší formát, ze kterého má být úryvek vystřižen ale nelze dohledat. 

Zmíněná krátká doba pozornosti diváků a logika platforem, které oceňují krátké a útržkovité formáty si s několikasekundovým formátem vystačí. Takové příspěvky evokují formát, který je vnímán jako prostor pro promyšlený dialog a odborné vyjádření. Implikuje, že to co zaznívá, má dostatečnou váhu na to, aby bylo obsahem třeba hodinového formátu.

Tvůrci pak samozřejmě ocení, že tohoto efektu lze dosáhnout s dalším ušetřením nákladů i času, když není třeba natáčet hodinový pořad. Algoritmus i publikum reagují hlavně na atmosféru podcastu, ne nutně na jeho obsah.

Demokratizační estetika, která měla zviditelnit hlasy „z periferie“, se proměňuje ve znak důvěryhodnosti, jež lze snadno inscenovat. V tom spočívá paradox současného podcastu: čím více se snaží působit osobně a neformálně, tím víc se podřizuje algoritmickým pravidlům dnešní digitální kultury.

Zdroj úvodní fotografie: Flipsnack