Telenovelu o rodu ropných magnátů Ewingů v osmdesátých letech vysílalo více než sto zemí. Kulturní elity a intelektuálové napříč světem ji odsuzovali jako brak, ale nizozemská mediální teoretička Ien Ang si v přelomové práci Divákem Dallasu položila otázku, proč miliony domácností napjatě sledovaly osudy Pamely, Bobbyho, Sue Ellen a zákeřného „Džejára“. Přestože televizi dnes spíš streamujeme na počítači, je kniha z roku 1985 – jež vyšla česky v rámci Edice #POPs – v lecčems nadčasová.

Především tvrzením, že populární kulturu máme brát vážně, jinak se ochudíme o poznatky o společnosti a o nás samých. „Dallas je populární, protože se na něj lidé dívají rádi,“ píše Ang zdánlivě banálně, ale v osmdesátých letech to bylo odvážné tvrzení. Převládala představa všemocných médií a zároveň neomarxistické pojetí kultury, jež musí vzbuzovat „intelektuální utrpení“. Zábava a požitek patřily otupeným masám, jenže Ang si všimla, že mezi gaučem a televizí se děje něco pozoruhodného. A začala si tak převážně s divačkami – od žen v domácnosti po studentky politologie – seriózně dopisovat, proč Dallas nesnášejí, či milují.

Producenti dnes i díky Ang vědí, že názory z obýváků nemají brát na lehkou váhu. Každý divák přitom prožívá něco jiného. „Je úžasné projektovat do Dallasu samu sebe a v duchu dát J. R. pořádný výprask,“ stálo v jednom dopisu. Ang odhalila soucítění s postavami jako zdroj požitku; to, jak některým divačkám seriál nabízí sebevědomí a jiným „možnost zoufalství“. S náskokem si také u vzdělanější části publika všimla ironického sledování, za nímž se však skrývá opravdová láska. Takzvaná guilty pleasure je i klíčem k pochopení dnešní roztříštěné popkultury plné odkazů, kde si publikum u mnohovrstevnatých seriálů užívá kýč i důmyslné vyprávění. Být v obraze znamená zažívat víc pocitů současně – a komentovat Temný případ s podobným zápalem, jaký se zrodil už u divaček Dallasu. Z viny zbyl jen požitek.

Ien Angová: Divákem Dallasu. Soap opera a melodramatická imaginace

Přeložila Lucie Kořínková. Akropolis, 192 stran

Recenze byla původně otištěná v Týdeníku Respekt a EJO ji publikuje se svolením redakce