Nepodceňujte fanoušky. S Ivetou Jansovou o Mediálních mini teoriích a o fan aktivismu

Únor 12, 2019 • Aktuality, Nejnovější příspěvky, Nová média a Web 2.0 • by

Obory jako fan studies, game studies, studium popkultury nebo dokonce kulturální studia musejí v rámci české akademické půdy neustále obhajovat svoji pozici. V minulém roce ale vyšel první překlad ze série kanonických knih a dokonce výukové karty Mediální mini teorie, které zvou k hlubšímu ponoru do termínů a teorií z fanouškovských a herních studií. Za pozoruhodnou publikací stojí teoretička Iveta Jansová společně s kolegou Zdeňkem Záhorou. „Při studiu jsme si taky rádi hráli a vytvářeli takové pomůcky k učení,“ vysvětluje v rozhovoru pro EJO Jansová, která v rámci oboru Mediální a kulturální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci vyučuje jako jediná v ČR předmět fan studies.

Vaše výukové karty jsou zaměřené na teorii z game a fan studies. Oba obory zkoumají fanouškovskou hravost a svým způsobem se koncept „hry“ promítá do výsledné formy. Jak jste na to přišli?

Je to takový kavárenský projekt, nejprve jsme seděli s kolegou jenom tak u kafe a povídali si o svých oborech a termínech. Zjistili jsme, že se spousta z nich prolíná, i když se na ně koukáme trochu z jiné perspektivy. Hráči jsou totiž taky často fanoušci a v jejich praktikách je zajímavý cyklus toho, jak vznikají různé hráčské obsahy. Pak jsme došli k tomu, že si oba rádi hrajeme a že jsme si při studiu dělali takové karty jako studijní pomůcky. Řekli jsme si, proč bychom to těm našim studentům neudělali, aby si to nemuseli kreslit a vytvářet sami? Projekt vznikal po e-mailech, kde jsme znovu diskutovali o termínech, které je nutné pokrýt. Trvalo nám to dva roky.

Jsou to tedy skripta pro vaše studenty?

Fanouškovská a herní studia jsou velice specifická, dá se to chápat spíše jako jistý rozcestník. Souběžně tam jsou termíny z mediálních nebo kulturálních studií jako hegemonie, ideologie nebo mýty, které jsou s našimi obory propojené. Vtipkovali jsme, že to budeme používat při zkouškách a každý student si bude tahat karty. Herní studia jsou oproti fan studies mnohem více etablovaný obor, především díky snaze Jaroslava Švelcha a velké skupiny akademiků-hráčů.

S čím čtenář odejde a s čím se seznámí poté, co si „rozdá“ všechny karty?

Kolega Zdeněk Záhora je více praktický, tudíž tam je názvosloví z herního designu i procesu výroby her. Já jsem zase spíš teoretička a jsem orientovaná na subverzivní fanouškovskou tvorbu, tedy snahu vymezovat se nějakým způsobem proti systému. Podařilo se nám, doufám, hodit na papír základní termíny pro lidi, kteří si chtějí s něčím jako fan nebo game studies zadat. Samozřejmě by bylo potřeba mít ještě několik edicí karet. Jde o subjektivní výběr.

„Vtipkovali jsme, že to budeme používat při zkouškách a každý student si bude tahat karty.“ Foto: Archiv Ivety Jansové

Mediální miniteorie vyšly ke konci loňského roku, jaké jsou zatím ohlasy na karty?

Přesvědčili jsme se podle ohlasů studentů, že jde o opravdu specificky zaměřený projekt. Ocenili by něco obecnějšího. Karty nemohou být brány jako samostatná skripta. Vymyslet definici na malou kartičku je složité, předělávali jsme to a zpětná vazba od recenzentů nám pomohla. Reakcí jsme se chytili a chceme udělat karty i pro mediální nebo kulturální studia.

Mluvila jste o subverzivní činnosti fanouškovství, mohla byste dát příklad?

Fanouškovská tvorba je symbolem popkultury podle Johna Fiskea. Je to sdělení, které si lidé berou z televizního seriálů, počítačových her nebo poslechu popových hvězd. Jejich oblíbená show skončí a oni si řeknou „to ne“ a píšou další příběhy nebo jako publika protestují, než se seriál obnoví. Tento konzumentský aktivismus je samozřejmě nyní s digitálními médii mnohem snazší.

Fan studies jsou v angloamerickém kontextu etablovaný obor, mění se pohled na fanouška v obecné rovině? Jak píše Fiske, dříve byli například fanoušci Star Treku ostrakizováni.

Dnes, když se řekne nerd, tak to není zas tak nic hanlivého. V 80. a 90. letech to byla ale téměř představa psychotického vraha, až tak byly mediální reprezentace fanouška děsivé – byli vnímáni jako lidi neschopní vést sociální život a rozlišovat mezi fikcí a realitou. Do toho přišli teoretici jako Fiske a Henry Jenkins, kteří řekli: „Počkejte, fanoušek je aktivní konzument, a proto se o něj musíme zajímat.“ Což v konečném důsledku vedlo to k tomu, že vznikl mýtus vždy aktivního fanouška. Já osobně jsem přesvědčená, že to tak není – většinou lidépřijímají to, co udělají producenti, a jen o tom diskutují. Fanouškovský aktivismus byl v před-digitální době dost omezený, známe jen několik izolovaných případů u Sherlocka Holmese nebo Star Treku. V současnosti jevelice dobře vidět díky internetu, když se o něco fanoušci snaží. Takové kampaně „zdola“ mohou být monstrózní, když producentské společnosti udělají krok vedle. Například u nové řady populárního britského seriálu Doctora Who se řeší největší kontroverze, jelikož třináctý „doktor“ je žena: skalní fanoušci říkají, že Doctor Who nemůže být žena, a druhá strana skalních fanoušků i akademiků zas oponuje, že právě může, že to perfektně sedí do narativu a dává to smysl. Komerčně je chytré se na fanoušky zaměřovat, proto o nich také vzniká i pozitivnější obraz – je dobré s nimi vycházet, protože budou vždycky kupovat merch.

Co mohou fanouškovská studia přinést oboru mediálních studií, byť jsou hranice mezi oběma výzkumnými poli velice tenké?

Fanoušci jsou v mém pohledu průkopníci praktik, které se staly samozřejmé i pro běžné uživatele – téměř každý z nás si může založit Twitter, YouTube kanál nebo Instagram a stát se tak producentem vlastního obsahu. Došlo k demokratizaci nástrojů a je to jednodušší než kdy před tím. Pokud jsi dříve chtěl nahrát nějakou hudbu, stálo to hodně peněz za pronájem studia. Dnes ti stačí telefon. Mediálním studiím to může přinést pohled na příjemce, který nechce jen sedět a cvakat na ovladači, ale chce se podílet, vyjádřit svůj názor a ohradit se: „Tohle se mi nelíbí, protože tato postava neodpovídá mojí menšinové zkušenosti.“ V České republicenám to ale přijde nepředstavitelné psát například autorům Ordinace v růžové zahradě: „Máte tam stereotypní a nekomplexní postavu.“ Ale v zahraničí se to běžně děje.

V jaké pozici se fan studies nachází na domácí akademické půdě?

Měla jsem štěstí, že jsem dostala v Olomouci volnou ruku. Bylo to tím, že jsem vystudovala a učila kulturální studia. Fanouškovská a kulturální studia na sebe navazují, nedá se říct, kde je konec a začátek. Byli jsme dlouhou dobu jedinou institucí, kde jste si takový předmět mohli zapsat – a putuje se mnou, proto ho budu tento jarní semestr učit i na Masarykově univerzitě. Když řekneš fanouškovská studia, tak lidé neví, co si představit. Fanoušek je většinou v jejich očích nějaký fotbalový fanda. Laická představa je divoká a o mnoho lepší to není ani v rámci akademie. Když jsem obhajovala svoji disertační práci, bylo zajímavé sledovat reakce profesorů. Komise byla složená z lidí, kteří se dlouhodobě zajímají o historii, už jenom to slovo „fanoušek“ na ně působilo nepatřičně, jako nějaká zdrobnělina. Ale v momentě, kdy začnete s podpůrnými teoriemi napříč obory, tak si to už představí. Stále jsme průkopníci. Souvisí to se stavem studia populární kultury a kulturálními studii. Přestože je Irena Reifová začínala vcelku brzy učit už v 90. letech, je stále těžké vysvětlovat a obhajovat, k čemu je ten obor dobrý. Spousta z nás konzumuje populární kulturu, její dopad je neoddiskutovatelný, ale přesto se o místo populární kultury na akademické půdě stále bojuje.

Mohou k většímu zabydlení oboru pomoct i aktuální edice #POPs nakladatelství Akropolis, kde vyjdou překlady fanouškovských teoretiků Johna Fiskea i Henryho Jenkinse a dalších?

Myslím, že je to dobrý a vstřícný krok, může to ve studentech probudit zájem. Ač se to zdá zvláštní, čtení anglických textů není samozřejmost. Fiskeovi je možné spoustu věcí vyčítat, ale většina z jeho konceptů stále platí – ukazuje, proč a jak s produkty populární kultury lidé nakládají jinak, než byly původně určeny. Všechno jsou to shodou okolností texty, které říkají: „Diváci nejsou blbci a jen nečekají, co do nich kdo nalije. Hrají si s texty populární kultury a používají je z různých důvodů, i kdyby jen ke slasti.“ I to je zajímavé!

Iveta Jansová vede na české akademické půdě osvětu ve fanouškovských studiích. Foto: Archiv Ivety Jansové

Jedna z karet vysvětluje pojem aca-fan, tedy akademik fanoušek. Čeho jste fanynka vy?

Vyučuji fanouškovská studia a zajímám se o publika, jsem ale paradoxně hrozně konzervativní. Zajímám se o televizní seriály: na magistru jsem se vyprofilovala na kriminální seriály se ženskými hrdinkami. Jedu napříč státy, dějinami. Zajímám se o to odborně, ale je to i moje „guilty pleasure“. Za poslední dobu se mi nejvíc líbil dánsko-švédský Most. „Dobingovala“ (pozn. red. – binge watching je mimo jiné i jedna z herních karet k teoriím z fan a game studies) jsem teď britskou Marcellu a překvapilo mě to, takhle specifickou komplexní hrdinku jsem dlouho neviděla. A jinak je mojí stálicí už 15 let Právo a pořádek: Útvar pro zvláštní oběti.

Fiske vidí kulturu jako odraz společenských a politických pohybů, jako zrcadlo společnosti. Co říká poslední řada Práva a pořádku o naší současnosti?

Nic moc hezkého. Seriál nás vytrhává z předsudků, řeší rozdílné představy mužství.Je tu zajímavě zpracovaná otázka mateřství, trans tématika, diverzita. Nejvíc rezonuje téma sexuálního násilí, což je strukturální problém a producenti seriálu ho řeší od samých začátků. Násilí je v seriálu pácháno nejen na ženách, ale i na mužích. Jde o čin těžko prokazatelný, ale nyní se to mění. Minulý rok byl emblematický, protože to bylo slyšet ze všech stran – a Právo a pořádek bylo v tomhle ohledu minimálně dvě dekády napřed.

Print Friendly, PDF & Email

Tags:, , , , , , ,

Komentáře jsou uzavřené.

Send this to a friend