V posledních letech se objevuje čím dál více akademických prací a monografií soustředěných na téma subkultur (Charvát & Kuřík, 2018; The Subcultures Network, 2015) a fanzinů – komunikačního nástroje subkultur a fanoušků (The Subcultures Network, 2018; Daniel, 2017; Cella et al., 2017; Liming, 2010). Fanziny se dají podle nejčastěji citované definice charakterizovat jako „nekomerční, neprofesionální, nízkonákladové časopisy, produkované, publikované a distribuované samotnými tvůrci“ (Duncombe, 1997). Jsou hlasem i pamětí fanouškovských scén a hudebních subkultur pohybujících se často mimo mainstream a vyznačujících se – v případě těch punkových, které jsou tradičně nejsilnější scénou a kterými se zabývá i recenzovaná kniha Ripped, Torn and Cut – chaotickou grafikou plnou malůvek akoláží a jsou tak příkladem sémantického chaosu (Hebdige, 2012; 1979). Fanziny zároveň ilustrují principy participativní kultury (Jenkins, 2009), kdy se například z konzumentů hudebního žánru, které mediální teorie a rané studie populární kultury považovaly za pasivní příjemce, stávají producentiKapela, album nebo koncert může ve fanoušcích spustit reakci a dovést je k participaci prostřednictvím vydávání fanzinu.

Povahu, význam a strategie těchto alternativních mediálních scén v rámci hudebních subkultur dokumentuje monografie Ripped, Torn and Cut, kterou vydal britský kolektiv subkulturních studií The Subcultures Network, na nějž je navázaná skupina akademiků z celé Evropy. „Současný zájem o fanziny – vycházející od samotných producentů a akademických milovníků fanzinů – se dá vykládat jako jistý obrat k psané minulosti, pokus porozumět těmto tištěným materiálům a dodat tomuto způsobu komunikace smysl v naší digitální přítomnosti,“ nabízí možný výklad aktuálního obratu ke studiu psaných fanzinů ve své kapitole Lucy Robinson (Robinson in The Subcultures Network, 2018).

Výzkum subkultur má ve Velké Británii výraznou tradici, započínající pracemi StuartaHalla (1976; 2006), pokračující pro obor formativní knihou Subkultura a styl (Hebdige, 1979; 2012) a prozatím uzavřenou post-subkulturním obratem v textech Davida Muggletona (2003). Výzkumníci z The Subcultures Network navazují na metody výzkumu (sociologie kombinovaná se sémiologií a tzv. poststrukturální etnografie) birminghamského Centra pro současná kulturální studia a rozšiřují ji o zájem o roli médií (mainstreamových i undergroundových) v subkulturních vztazích, který prosadila v 90. letech Sarah Thornton. Především jsou to ale historici a snaží se jednotlivá období hudebních subkultur systematicky zmapovat. Aktuální sborník ukazuje, jak britské hudební subkultury pracovaly s vlastní historií a jak k tomu využívaly tištěná subkulturní média. Jsou poznatky přenositelné i do českého prostředí, respektive jaké postřehy mohou přinést pro výzkum fanzinů a subkultur u nás?

Jak uvedeno, punkové a post-punkové fanziny patří mezi nejsilnější subkulturální scény. Některé díky konzervativní povaze svých fanoušků (navyklých na rituály poslechu vinylů a listování tištěnými médii) vycházejí dodnes. Od počátku byly projevem autonomie insiderů vůči mainstreamové společnosti. Na jejich stránkách se podle recenzované monografie utvářely nové žánry, spouštěly diskuze a formovala politická témata hudebních subkultur – ať to byla feministická kritika nebo třeba revolta proti mechanismům nahrávacích společností. Jak tvrdí autoři knihy Ripped, Torn and Cut, subkulturní artefakty jako fanziny jsou proto cenným materiálem, který odhaluje alternativní kulturní narativy a znovuobjevuje skryté hlasy. V jasnějších konturách se tu totiž vyjevují zájmy, styly a názory teenagerů v různých historických obdobích. Například punkeři v 70. letech prostřednictvím fanzinů protestovali proti konzervativní Anglii a post-punkoví fanoušci v hudbě dokumentovali vlastní pocity odcizení a zoufalosti života pod vládou premiérky Margaret Thatcher, která v roce 1979 nastoupila do úřadu a začala s dekonstrukcí sociálního státu ve Velké Británii. „Nejsou to jenom portály k určitému času a místu. Pomáhají nám rozumět, co to znamená být fanoušek (punker, skinhead nebo příslušnice hnutí riot grrrl). Dávají nám také přístup a vhled do pozadí kulturních předsudků a přispívají k porozumění společensko-politickým okolnostem,“ píše editorský kolektiv v úvodní kapitole knihy a velice přesně vystihuje význam často přehlížených materiálů, které nám rovněž pomáhají k porozumění významu populární kultury v životě fanoušků – tedy porozumění zážitkům a zkušenostem, jaké s hudbou prožívají (ve smyslu výzkumu Johna Fiskea (2018; 1989), který ukázal, že i nejdrobnější každodenní detaily jako plakát hudební hvězdy v dětském pokoji mohou být vyjádřením politického postoje). Fanziny rovněž zprostředkovávaly opoziční čtení mainstreamovýchmédiía nastavovaly zrcadlo oficiálním hudebním časopisům, které často dezinterpretovaly hudbu subkulturních scén. V případě punkových fanzinů byly blízkými nepřáteli především magazíny jako NME, Sounds nebo Melody Maker. Fanziny pomohly pro hudební fanoušky a insidery hudebních subkultur vytvořit prostředí, které bylo pro nežádoucí čtenáře bez příslušného subkulturního kapitálu zapovězené. Editorský kolektiv knihy se odvolává k americké teoretičce Nancy Fraser, která označuje takovou sféru jako „subaltern counterpublics“. V této alternativní veřejné sféře dochází k formulování alternativních názorů a „opozičních interpretací identit, zájmů a potřeb“.

Kniha je rozdělená do čtyř částí. První s názvem „Going Underground“ vyzdvihuje význam papírových fanzinů jako historických artefaktů a jejich roli v konstrukci historických narativů. Jejím cílem je legitimizovat fanziny jako platformy, kde se psala historie marginalizovaných skupin. Druhá část „Communiqués and Sellotape“ zkoumá, jak se vytváří kulturní identita a kulturní politika. Autoři se zde soustředí především na moment, kdy se v 70. letech dostal na vrchol křiklavý punk. K formování tohoto hnutí, jeho rituálů, praktik a komunikaci dovnitř i ven měly přispět právě fanziny. Ve třetí sekci „Memos from the Frontline“ přinášejí autoři svědectví z „prvních linií“. Jde tedy o příspěvky formou memoárů od pamětníků a přímých účastníků punkové a post-punkové éry. Schází tu ovšem jakákoliv vědecká metoda a ritualizované procesy akademického psaní, pisatelé fanzinů tu volným publicistickým stylem sdílejí své zkušenosti s undergroundovým tiskem. Je logické, že výzkumníci dávají prostor hlasu přímých účastníků subkulturního dění a nereflektují jejich zkušenosti za jejich zády – a zapadá to do epistomologického rámce kulturálních studií, kde hraje bezprostřednost, angažovanost a pozice vědce zásadní roli. Pokládám to za velice vstřícný krok. Jak psal o fanzinech už Hebdige: „Převažujícím dojmem byla naléhavost a bezprostřednost novin vyráběných v nedůstojném spěchu, zpráv z předních linií“ (Hebdige, 1979: 169). Podobný dojem se knize mapující fanzinovou minulost částečně daří přenášet i do rámce akademické publikace.

Výzkum subkultur je výrazně anglocentrický, a kolektiv The Subcultures Network si je toho dobře vědom, proto do knihy přizval i akademiky mimo Velkou Británii. V klíčovém období subkulturních studiích v 70. a 80. letech udávala směr Velká Británie, ale postupem času bylo potřeba výzkum rozšiřovat, obohatit o zkušenosti z jiných prostředí a také sledovat, s jakými proměnami se dají britské koncepty aplikovat v odlišném kontextu. Studie akademiků působících jinde než ve Velké Británii jsou soustředěny do čtvrté sekce „Global Communications“. Najdeme tu příspěvky o nizozemských punkových fanzinech od Kirsty Lohman nebo o punkové scéně v Mnichově od Karla Siebengartnera. Za poznámku stojí, že se kolektiv snaží dlouhodobě rozšiřovat diskurs subkulturních studií o výzkum z různých částí světa. Dokladem je například příspěvek Martina Heřmanského a Hedviky Novotné v monografii Fight Back: Punk, Politics and Resistance (The Subcultures Network, 2015) a kromě příslušné sekce v recenzované knize třeba i v září 2018 pořádaná druhá mezinárodní konference pod vedením The Subcultures Network, kam se sjíždí výzkumníci z celého světa a vzniká prostor pro globální a interdisciplinární diskuzi.  Vedle The Subcultures Network založené v roce 2013 působí ve Velké Británii od roku 2012 také kolektiv the Punk ScholarsNetwork, který se zaměřuje na subkulturní studia a zapojuje do výzkumu také zájemce a insidery z neakademického prostředí.

Recenzi si v plném znění můžete přečíst v aktuálním čísle časopisu Mediální studia

The Subcultures Network (2018). Ripped, torn and cut: Pop, politics and punk fanzines from 1976. Manchester: Manchester University Press. Kniha je dostupná v knihovně FSV UK v budově Hollar