Žurnalistika je v krizi, je prekarizovaná a člověk musí mít určitá privilegia, aby do oboru mohl vstoupit. To je jen slabý výčet z toho, jak na současnou situaci v médiích nahlíží odborníci a samotní novináři. Udržet si optimismus v nelehké době je těžké, a u kulturní žurnalistiky tohle platí dvojnásob. Jonáš Zbořil, který v serveru Seznam Zprávy působí jako jako redaktor kulturní rubriky, ale naději vidí. Ve velmi otevřeném a upřímném rozhovoru ukazuje, že je možné o kultuře psát. Jen si je třeba najít „svou flexibilní cestu“.

EJO: Jonáši, vy jste pro EJO před dvěma lety uzavřel poměrně beznadějný článek tím, že je kulturní žurnalistika v dobré kondici. Pořád to platí?

Jonáš Zbořil: Kultura je stále v relativně dobré pozici. Záleží na kontextu. Není v dobré kondici ohledně toho, kolik lidí by mohla zaměstnat na plný úvazek, kolik lidí by mohla uživit, určitě bývaly lepší podmínky. Kde optimismus vidím, je, že pořád vznikají dobré texty. Problém tedy není v novinářské práci, ale v nezdravých finančních podmínkách, ale to se týká celé ekonomiky. 

Jonáš Zbořil, foto využito s povolením autora článku

Stále stejné principy

V takovém prostředí musí člověk cítit docela tlak. Předpokládám, že hlavně na čísla a čtenost. Bude těžké si držet nějakou profesní nezávislost a nepodléhat číslům.

Když dneska chcete dělat kulturní publicistiku, je důležité mít široký rozhled a psát o věcech, o kterých by spousta lidí psát nechtěla. Když přijede Dan Brown a prodá sto tisíc knih, musíte o tom napsat a stejně by bylo dobré vědět, o čem je literární festival Inverze. Kulturní novinář by měl zvládnout oboje. Když jsem nastoupil jako editor do Seznam Zpráv, přestal jsem tyhle dvě roviny rozlišovat. Jedna věc je mít styl nebo dramaturgii a druhá je umět vybočovat ze svého vkusu a zkoušet nové věci. Důležité je dosáhnout na nové publikum, nestagnovat, jinak vám budou unikat věci, které hýbají společností. Proto je důležité se ptát, proč lidi zajímá Dan Brown. Dlouho jsem ho ignoroval, ale pak jsem si tu knihu otevřel, neuráží mě, není to úplně můj šálek kávy, ale nemůžu se tomu vyhýbat. Takže necítím úplně tlak čísel jako takový, ale spíš čtenářskou poptávku po těchto věcech.

To je trochu proti tomu, co ukazují výzkumy, které upozorňují na to, že novináři se musí přizpůsobovat tématům a trendům, které se dají monetizovat. Co si o tom myslíte?

Kulturní novinář musí být zvědavý a pouštět se do věcí, kterými by normálně opovrhoval nebo je ignoroval, ať je to Minecraft film, koncert kapely Brutus nebo právě Dan Brown. Nemyslím, že by novináři jako já pociťovali vnější tlak, o čem psát. U mě to jde spíš zevnitř. Jak říkám, je to nějaká zvědavost. Neznamená to, že musím číst každou novou knihu, která vyjde. Ale měl bych mít vnitřní radar, tušit, co lidi zrovna zajímá. Třeba seriál Adolescent. Recenze na něj měla slušnou čtenost, protože se seriál trefil do nějakého bolavého místa doby. Hodně číst se ale může i článek o nějakém malém kulturním fenoménu. Pořád za mě platí, že se to prostě musí napsat dobře a se zájmem. Když napíšete článek jen „pro čtenost”, o tématu, které dobře neznáte, bude to z nějho cítit. Nakonec se to ukáže i na číslech čtenosti. 

Nebrat čísla jako démony

Dobře, ale jak je to tedy s čísly? Pořád přece platí, a to zvlášť u komerčních médií, že jsou hlavním indikátorem úspěchu a jsou nutná pro byznysový model média.

Čísla jsou určitě důležitá, ale já bych je nedémonizoval. Jestli něco bude čtené nebo ne, se neodjíví vždycky jen od tématu, záleží často i na tom, kdy se článek vydá, jakým stylem je napsaný. Čísla čtenosti jsou indikátorem něčeho, co může vám a vaší práci pomoct, je to zpětná vazba, ale nesmí se brát moc vážně. Profil básníka nepíšete kvůli čtenosti, ale protože je to prostě pro kulturu důležité. Když napíšete o Babovřeskách a nikoho to nezajímá, takováhle sázka na jistotu, znamená to zase něco jiného. Důležitá je dramaturgie kulturní rubriky, čtenář pozná, jestli všechno děláte jen kvůli číslům. 

V Seznamu jste vedl kulturní rubriku několik let, nyní tam pracujete na pozici redaktora kultury. Jaké to bylo vést takovou rubriku v době algoritmů?

Nešel jsem tam s tím, že mám dělat čísla, ale s tím, že mě chtějí jako autora. Bral jsem to osobně a učil se tu práci za chůze. Snažil jsem se tam mít autorské texty, kvalitní názorové čtení, ono to ostatně bylo pod názorovou rubrikou. Hledal jsem hlavně osobnosti. Bylo pro mě náročné udržovat si přehled a být v něčem svůj šéf, řídit svůj čas a rozhodovat, o čem se napíše. Nejtěžší bylo umět se rozhodovat rychle, měl jsem konstantní pocit, že mi něco uniká. Koná se velký koncert, do Prahy přijel někdo slavný, ale vy víte, že nestíháte, že nemáte autory, že někdo bude mít text dřív. Ale to je tlak, který jsem si primárně vytvářel sám. 

Práce po večerech? V kulturní žurnalistice normální

To zní, jako kdyby tu práci popisoval freelancer.

V Česku jsou kulturní rubriky malé, často jednočlenné nebo dvoučlenné. Já měl to štěstí, že jsme byli dva a že jsem měl velkou důvěru. Byl jsem v dobré, poměrně svobodné pozici. Na textech jsem se domlouval s externími autory, důležité bylo mluvit lidsky a bez tlaků. Když jsem nějaký článek potřeboval rychle, snažil jsem se to včas komunikovat, být transparentní. U mojí práce ale je nutné předpokládat, že autoři nemají kancelář, musí být flexibilní a často píší mimo pracovní dobu. Často s nimi konzultujete texty po večerech, což ani pro jednu stranu není nejpohodlnější. 

Narážíme tady trochu na problém prekarizace práce v žurnalistice – důraz na flexibilitu, neplacenou práci, na zakázku. Dá se psaním o kultuře vůbec uživit?

Asi dá, ale není to sranda, pokud to neděláte na plný úvazek. Flexibilita je podmínkou práce novináře, neexistuje tu pevná pracovní doba. Když nějaký herec umře v pátek odpoledne, prostě píšete nekrolog. Samozřejmě, že práce na plný úvazek má své výhody. Když jste freelancer, je to mnohem těžší. Já jsem za flexibilitu rád. Naučil jsem se v tom nacházet benefity. Kulturní žurnalistika ale podle mě není v ohrožení kvůli prekarizaci práce. Drtí ji obrovský vliv algoritmického světa. Nepotřebujete přečíst ani jedinou kulturní recenzi, abyste si vybrali nový seriál na bingování (sledování velkého množství seriálů nebo filmů za sebou, pozn. redakce), to samé platí v hudbě, aplikace vás budou nekonečně zahlcovat obsahem, který vás neurazí. Z uživatelů jsou konzumenti a recenzenti obsahu, kdokoli se může stát instantním influencerem a nebo ad hoc novinářem. Na internetu nám vyrostlo konkurenční prostředí, kterému se dost těžko brání.  

Na paywall se zatím čeká

Takže v tuhle chvíli jako novinář kulturní redakce se necítíte prekarizovaný, i když podle teorie spadáte do nejzranitelnější kategorie novinářů?

Ne, tuhle práci jsem si vybral s tím, že musím být flexibilní. Kdybych pracoval od 9 do 5, tak paradoxně s dětmi trávím méně času, ale zase bych nepsal články po nocích. U mě osobně je to spíš povahou práce než prekarizací. Jako editor jsem se snažil zlepšovat pracovní kulturu tím, jak jsem komunikoval s externisty: byl jsem co možná nejtransparentnější, snažil se jim dávat podrobnou a podporující zpětnou vazbu. 

Externisté média potřebují, aby měli kde a o čem psát. Stále větší množství z nich se zkouší prosadit za paywallem. Je to i v případě kulturní novinařiny?

Infrastruktura je na to připravená, ty platformy existují a můžete jít na Substack nebo Herohero. Otázka je, jestli to bude fungovat. V Česku to zkusil Kamil Fila a pak toho nechal, ale před nedávnem zase na vlastní náklady vydal knihu, takže možná se freelancerství nevzdává a našel nějaký úspěšný model. Takže infrastruktura k tomu vybízí, jsem hodně zvědavý, jak to bude vypadat, až to někdo zkusí. Ale nedovedu si představit, kolik práce by to stálo. Člověk dneska musí být slavný, oblíbený a vytvářet obsah neustále. Přál bych všem, co píšou na vlastní pěst, aby jim to fungovalo, ale nevěřím tomu, že jde psát jen o oblíbených věcech. Ty trendy a témata se musí sledovat stejně, jako kdyby psali do běžné kulturní rubriky. Občas se musí psát o Danu Brownovi a Marku Ztraceném.  

A patří podle vás kulturní žurnalistika za platební bránu? Často se přece tvrdí, že kultura je pro všechny, proto je „dotována“.

Upřímně nevím, rád platím za dobré články. Jestli se člověk neuživí psaním o kultuře, má možnost to dát za paywall, možná je to takhle jednoduché. Na jednu stranu je kulturní žurnalistika v krizi, na druhou stranu jsou dnes nové možnosti, jak se jí živit. Myslím ale, že by mělo být normální do kultury investovat peníze. A nemluvím teď jenom o státu, ale i o nás konzumentech. 

Kultura stále na posledním místě

Zároveň se ale zpět vracíme k tomu, že ani v běžných rubrikách se ti autoři neuživí, natož za paywallem. Není vlastně pravda, že žurnalistiku mohou nakonec dělat jen ti, co si to mohou dovolit? Že se z ní stává profese pro elitu?

To je bohužel dost možné. Já mám vlastní byt, jsem vysokoškolsky vzdělaný člověk pocházející z Prahy, takže jsem v nejvíc privilegované pozici, co mohu být. Takže ano. Když tyhle podmínky někdo nemá, je to těžké. Vstupní podmínky do žurnalistiky nejsou sranda. Pokud vám někdo nenabídne full time rovnou, což se nestává,musíte chodi po malých časopisech, dostáváte honoráře, co vás neuživí a až po nějaké době se to začne lámat. 

Já jsem vlastně dost překvapený. Čekal jsem, že budete k té situaci mnohem kritičtější.

Protože mě ta práce baví. Nechci být kritický k tomu oboru. Samozřejmě, že mě štve, proč je kultura pořád na posledním místě, ale chci to svojí práci aktivně zlepšovat. Štve mě ten hodnotový systém České republiky, že u nás nechápeme, že se o kulturu máme starat. Vadí mi, že se kulturní publicistika šikanuje, jak by byla v něčem zlá, lidem přijde vlastně zbytečná. To je vidět hlavně v komentářích pod články. Ale nikdo nám vyloženě neubližuje, ale je to cítit. 

Co vás motivuje v tom setrvávat a psát o kultuře dál? 

To, že říkám, že kultura je okrajová záležitost, jedním dechem opravuju. Mám pocit, že mohu texty do veřejného prostoru vrátit emoce a zranitelnost, že píšu o věcech, který jsou lidské ve světě, který může působit nelidsky. A já mám možnost to tím psaním měnit. To může znít jako nenovinářský přístup, ale tímhle se ta kulturní žurnalistiky liší od ostatní žurnalistiky. Tohle je její přidaná hodnota. 

Úvodní fotografie, použita s povolením autora